Archive for category: Můj příběh

Od začátku dětství jsem byla štíhlá a jídlo nijak neřešila. Dopřávala jsem si bez výčitek vše co hrdlo ráčí. Vše začalo před začátkem 8. třídy, kdy mi babička při menší rodinné sešlosti řekla, že jsem oplácaná.Bylo mi to líto, já jsem si tak nepřipadala. Měla jsem 50kg na 158cm. A kvůli to jsem se rozhodla zhubnout.Nechtěla jsem nějak hodně, tak na 48kg. Po pár měsíců se mi výsledky oběvily. Dokázala jsem to na 48kg dát. Byla jsem štastná, ale nějak mi to nestačilo. Nedržila jsem žádné diety, jenom jsem jedla zdravě, méně, pětkrát denně a po 18. hodině jsem už nejedla. Každej den jsem cvičila hodinu a jedla hodně ovoce a zeleninu. Rok utekl jak voda a já měla v 9.třídě 40kg na 163cm. Všichni mi začali říkat anorektičko, všichni: kámoši, rodiče, doktoři,… . Mámě se to rozhodně nelíbilo a začala mi zjištovat jak zdravě přibrat. Nechce abych byla tlustá, ale rozhodně ne takle podvíživená. Chce abych byla štíhlá, a tak mi začala pomáhat s výběrem jídla. Ted mám 43kg při 164cm a snažím se pořád zdravě přibírat. Jím 5 denně, hodně ovoce a zeleniny, zdravě jím, každej den hodinu, někdy i víc cvičím a jednou tejdně si jedu zaplavat. Po obědě si vždycky dám nějakej dezert a snažím si nic nevyčítat. Jde to sice pomalu, ale já se nevzdám a budu bojovat, dokud nevyhraju. A všem radim: NEKOUKEJTE NA OSTATNÍ JAK VYPADAJÍ A CO ŘÍKAJÍ, KAŽDEJ JE SVÝM ZPŮSOBEM KRÁSNÝ A ŽIJEME PŘECE JEN JEDNOU!!!!! Držím vám všem palce:-)

Už jsem tu přečetla hafec Vašich příběhů, spousta z nich daleko závažnější, než je ten můj…původně jsem ho sem psát nechtěla, ale nakonec jsem si to rozmyslela a taky se s Vámi podělím o svoji zkušenost s ppp. Takže začalo to asi ve druháku na gymplu, táhlo mi na 17. Upozorňuji, že jsem vůbec, ale vůbec nebyla tlustá a ani oplácaná…při 166cm jsem měla 49kg!!! a už tento údaj sám o sobě vypadá, jako by patřil anorektičce…omyl, já tehdy jedla vše na co měla chuť, kdykoli a v jakémkoli množství, milovala jsem sladké a nejvíc čokoládu:) Sport? Ten jsem znala leda z 2 hodin týdně tělesné výchovy ve škole a nikdy mi neimponoval. Ve druháku, tuším že někdy v únoru 2003 mi ale najednou bez okolků „hráblo“ a já začala mít pocit, že jsem hrozně tlustá (pitomost) a ten okamžik dodneška proklínám. Začalo to asi jako u většiny z Vás – nejdřív že budu jíst zdravě, žádný sladký, postupně jsem zmenšovala porce, obědy jsem si zásadně „jedla“ ve svém pokoji a vyhazovala je do připravených pytlíků a pokud jsem to už nemohla vydržet a „přecpala“ jsem se (nemyslím tím, že bych vyjedla celou spíž, ale třeba jen jsem snědla rohlík), uchýlila jsem se i ke zvracení, naštěstí mi to přišlo tak odporný, že jsem to praktikovala opravdu zřídka. A na rotopedu jsem doma jezdila denně jak šílená. Samozřejmě si toho všimla rodina, babička brečela, vždycky jsem byla její milovaná vnučka, která snědla vše co babi napekla a uvařila, podstrkovala mi vždycky nějakou sladkost a já byla spokojená. Najednou ze mě byla uzavřená holka, naštvaná na celej svět kolem sebe, měla jsem vztek, že mě všichni nutí do jídla a hlídají mě jako hlídací psi. I ve škole už na mě všichni divně koukali, padaly mi vlasy, byla mi pořád zima a psychika na bodu mrazu… Moje nejnižší váha tehdy byla asi 43 kg, tudíž jsem celkem zhubla jen 6 kilo, jenže už samotná moje přirozená váha byla dosti nízká, takže to takhle dopadlo. Naši mi vyhrožovali, že mě vezmou k doktorce (obvodní), nakonec i přes mé protesty mě tam mamka dotáhla, ale doktorka mě jen zvážila, změřila a pak řekla, že bych měla víc jíst a ještě mě poslala na krevní testy. Byla jsem ráda, že mi nevyhrožovala léčebnou nebo tak nějak. A jak se tak říká, že všechno zlé je k něčemu dobré, v krevních testech mi přišli na šíííleně vysoký cholesterol. Rodiče si mysleli, že to mám následkem nejezení, po čase se ukázalo, že to tak mám geneticky od narození, ale nikdy žádnýho doktora nenapadlo dělat testy na cholesterol u hubenýho dítěte, takže už celoživotně na to budu brát prášky. Jenže to jsem tehdy ještě netušila, a tím cholesterolem jsem se zalekla a začala zase jíst. Jenže jsem už neznala míru, jedla jsem daleko víc než před hubnutím, až jsem se dostala na váhu 56kg. Leckdo by si řekl, ideální váha na 167cm výšky, jenže mně hubnutím zmizela velká část svalové hmoty a místo toho nastoupil tuk, celulitida děs a kondičkou jsem na tom nebyla nejlíp. Navíc díky cholesterolu jsem musela a musím držet dietu s minimálním množstvým živočiš. tuků, což jsem v podstatě uvítala řekla jsem si, že aspoň něco zhubnu…jenže ouha, ačkoli jsem pak jedla a jím dietně, váha se dolů nehla a já měla stále těch 56 kg a to jsem nejedla sladké kromě ovoce, ovocné jogurty výhradně se sladidly apod. Takhle to bylo ještě zhruba před 9ti měsíci. V současné době studuji VŠ a před těmi 9ti měsíci jsem se doslova zbláznila do návštěvy fitness centra, cvičením a úpravou jídelníčku jsem se dopracovala na váhu +/- 51kg, jím hodněkrát denně (jak já říkám, jím 1x denně, ale celodenně:)), sportuji 3-4x týdně, hodně se mi zpevnila postava a lehce pracuji na nabrání svalové hmoty, postupně zvyšuju i kalorický příjem. Takže by se mohlo zdát, že vše dobře dopadlo, jenže stejně někdy ve mě ten červík zahlodá, pořád mám tendenci koukat na energetické tabulky u potravin a závidět bezstarostné ládování se sladkostmi u ostatních lidí. Taky se bojím, že až jednou nějak radikálně budu muset omezit cvičení, že zase naberu, i když si možná říkáte „no bóže, co je to mít 56 kilo?“, ale mně to zkrátka nevyhovuje. Bohužel se s tím asi budu muset smířit, že už nikdy nebudu stejná jako před 17. narozeninama a pořád bude ve mě ten hnusnej strašák ppp.

Zdravím všechny ty,kteří právě klikli na můj „příběh“ a rozhodli se věnovat mu pár minut. Když sem četla všechny ty příběhy nenapadlo by mě že o chvíly později sem budu psát i já.A stalo se. Už sem jednou přispěla do „pokecu“ kde my nějaký slečny odpověděli „máš naorexii“…musim říct že mě to nějak ohromě nepotěšilo,na druhou stranu..“maj vůbec pravdu?“…Teď se v duchu modlim,aby si tohle nepřečetli moje kamarádky,neboť by to byla moje smrt.Každý den mluvíme na téma „anorexie“…scháněj mi kdejaký psychiatry a doktory a já nevim co všechno.Já jejich pomoc ale odmítam.Vždyť mi nic není.Při svých 167 centimetrech mám 44,5 kilo.žádná sláva,to vím.Ovšem mých vysněných 40 kilo je pořád ještě daleko.Dělám vše co můžu abych se na ně dostala.Rozhádala sem se se všema svejma kamarádkama,což mě moc mrzí.Ale moje vysněná váha je muj nynější cíl.Jdu za ním…Už sem tim doslova posedlá,nejedla sem vůbec,ale po chvíly sem přišla na to že i po pitomý okurce sem zase přibrala…moje tělo si dělalo zásoby tukem.A dala sem se na dietu…za 14 dní, 9 kilo dole…nepotřebuji ani 9 kilo…stačí mi 5… No dost o dietě…I když muj čánek asi hromada lidí nepřečte,chtěla bych ještě jednou pozdravit ty,kteří došli až sem a muj příbeh je trošku zaujmul..o čemž pochybuju…takže se loučím,a přeju vám at se máte dobře a užíváte si života,se svejma kamarádama…a tak dále…

Ahoj lidi, když jsem četla všechny příspěvky, tak jsem se rozhodla, že sem o sobě taky něco napíšu. Je mi 16 a měřim asi 170cm. Asi před dvěma týdny jsem byla posedět s přáteli. A kamarádka mi řekla, že jsem na dovolený nějak zhubla ale kamarád mi řekl, že se mu zdá, že jsem něco přibrala. V ten večer jsem si řekla, že začnu s dietou. V té době jsem vážila asi 64kg. Nebyla jsem tlustá, ale ani hubená. Hned druhý den jsem začala s dietou. V mé rodině jíme hodně zdravě ale já jsem chtěla jíst ještě zdravěji. Jenomže jsem začala i zvracet po jídle. A jídlo se mi začalo hnusit. Nedokážu sníst něco co není zdravé anebo málo tučné. Po těch dvou týdnech zvracení a diety jsem shodila 6kg. Ale mamka a sestra mě nutějí, aby jedla víc a vůbec s mojí dietou nesoulasí. Já vim že je to asi hodně shubnout za dva týdny o 6kg. Taky mi je často blbě, když vstanu tak se mi motá hlava a mám často deprese, to i kvůli tomu že mě před dvěma měsíci umřel pes. Probrečim třebe celý večer anižbych měla důvod. Nevim jak to se mnou bude dál, jestli budu muset začít jíst normálně anebo pokračovat v dietě. Ale vim,že to nechci zase přibrat a chtěla bych se dostat na váhu 53-55kg. Jenom se bojím, že ze mě bude mentální anorektička a že na to naši přijdou a daj mě na terapii. Nikdy jsem si nemyslela, že bulimie a anorexie potká zrovna mě…tady v ppptestu mi vyšlo že mám na 100%bulimii a na 78%mentální anorexii…musím s tím přestat ale nevim jestli to pujde…

Ahoj holky, dnes poprvé jsem našla tyto stránky, a nedalo mi to, abych nepřipojila svůj příběh. Bylo mi čerstvých 17, potkala jsem kluka mých snů, byl krásný, sportovec, opálený. A já byla nevýrazný oplácaný tvoreček, který se u babičky každý víkend krásně napapkal…. Musela jsem začít se sebou něco dělat“ začalo to obarvením dlouhých vlasů na černo, silnějším malováním a důsledným hubnutím! To hubnutí bylo opravdu oprávněné, jelikož když jsem poznala bývalou holku mého idola, bylo mi jasné, že s tím musím něco udělat. Rok a půl jsem se přejídala, zvracela, padaly mi mé krásné vlasy, měla tmavé kruhy pod očima, únava byla každodenní – ale byla jsem krásná!!! Nikdo nic nepoznal, jen moje maminka mě občas pokárala. Ale skvěle jsem lhala, tak jsem ji vždycky nějak přesvědčila. Toho kluka jsem si pak vzala, pořád zvracela, když jsem jednou přibrala 6 kg, řekl mi, že mám zadek jak buz…doskočiště. Za měsíc byly kila dole!Byla jsem vyřízená, neschopná normálně fungovat, a přesto jsem si myslela, že dělám stále dobře. Rozvedla jsem se!!! Našla si normální mužskýho, který má přes sto kilo, rád si dá flákota masa, a když jsem přibrala, měl radost!!! Prý už nevypadám jako jeho děcko! Držím Vám všem palečky, až teď si uvědomuji, jaké jsem měla štěstí, že se mi to podařilo zarazit včas! Ahoj Prcek