Archive for category: Můj příběh

Ahoj holky. Jsem fakt moc ráda, že jsem našla tenhle web, protože když jsem si přečetla všechny ty smutný příběhy tady, tak jsem zjistila, že aspoň někomu se můžu svěřit, že aspoň někdo mě chápe.. I když vás vlastně ani neznam.. Všechno to začalo před rokem, když jsme s tátou letěli do Řecka. Ležel tam na pláži nádhernej kluk, ale celou dobu koukal na blondýnku s krásnou štíhlou postavou. Já jsem teda bruneta, takže asi bych se kvůli někomu nepřebarvila na blond, ale řekla jsem si, že až se vrátim domů, tak s tou svojí postavou taky něco udělam. Ještě větší motivaci mi dodával táta, kterej do mě pořád rejpal, že bych měla zhubnout. A tak jsem začala. Každej den jsem cvičila a pořád ještě cvičim, to mi vydrželo až do teď, CD s různýma cvikama a pilates od kámošky. Míň jedla, jídlo si rozvrhovala do menších porcí víckrát za den, prostě takový ty návyky, když chcete zhubnout. A taky jsem zhubla. Ze 70 kg(při mý výšce 178 cm) na 65 kg. Ale mě to nestačilo. Jenomže na 65kg se ručička váhy zastavila a nějak nechtěla jít dál. Ty návyky, na který jsem byla naučená, už tak nějak nefungovaly. Takže jsem začala míň jíst. Ale pořád jsem jedla! Nezhubla jsem ani kilo, a tak jsem si řekla, že nebudu jíst vůbec. Ve škole jsem to do těch tří hodin fakt vydržela nejíst, ale jak jsem přijela domů, tak jsem vybílila lednici a pak si to samozřejmě vyčítala. A tak jsem si poprvé strčila prst do krku. Dost často se k těmto praktikám vracim, protože když otevřu lednici, tak prostě neodolam. Trvá to už tak nějak 3 měsíce. Už nevim, co dělat, nechci zase přestat, aby se mi váha nevrátila zpátky. Zhubla jsem už 10 kg. Kdybych se svěřila mý mámě, tak klušem okamžitě k nějakýmu doktorovi, kdybych se svěřila kámoškám, tak bych si připadala hrozně, protože spousta přátel se mě ptalo, jak jsem to dokázala, že jsem takhle zhubla. Kdyby se dozvěděli, co za tim vlastně stojí, bylo by to pro mě děsně ponižující. Už nevim, jak dál!:(

Co se to deje?? kde se tohle vsechno vzalo… Procitam si vaše příběhy a jsem zděšena, jak se sou identicke s tim mym. jak jsme si nezavisle na sobe vytvorily stejný slovnik s vyrazi „zakazane“…ale to je ted v podstate jedno… desi me jak tu vsechny vypravite muj pribeh…presne popisujete kolotoc, ktery zazivam…stejne zacatky, stejny prubeh…stejna beznadej… neustale pocity viny..kdyz jite i nejite… prisla sem na to ze sem bulimicka…bylo to strasne zjisteni, nebot v dobe kdy sem se vsim zacala jsem o tehle NEMOCI nevedela vubec nic… me dokonce prekvapilo, ze je neco spatneho na tom jidlo vyzvracet…myslela sem si ze sem prisla na zavratnou metodu, jak jist to co mate radi a pritom nepribrat a vazne sem se divila proc to tak nedela kazdy…S usmevem sem stala nad toaletni misou a ujistovala se nad genialitou sveho vynalezu (zda se vam to smesne? me vcelku dost)To mi bylo tak 13… a to sem to jeste vubec nehrotila…proste sem to parkrat udelala… Po devitce jsem si rekla, ze zacnu jist zdrave a vytvorim si nejake stravovaci navyky… jenze zdrave vyzive sem tak nejak tenkrat jeste vubec nerozumnela a tak pro jistotu nejedla radsi nic…a to mi poprve odesla menstruace…doktorka rekla ze je to z hubnuti…to sem samozrejme nechtela riskovat a tak sem se opet na rok vratila k bramburkam, cokoladam, salamum…dvoum hlavnim jidlum za den…ale zpetne si uvedomuju, ze to bylo nejstastnejsi obdobi meho zivota…Nebot sem si „tloustku“ mohla omluvit ztratou menstruace… Jenze to sem dlouho nevydrzela a zase si naordinovala dietu… Kazdy den jsem se presvedcovala, ze jidlo je jen hmota, ktera me udrzuje pri zivote…a ze ho nepotrebuju… Z 65 sem spadla na 54, ale fakt celkem behem strasne kratke doby… okoli si pochopitelne vsimlo… a nasledovalo takove to typicke opojeni a eufoie z nove postavy..atd. ted si presne nevzpomenu, kde to zacalo, ale najednou jakoby mi uplne hrablo (mimochodem chtela bych podekovat doktorce Katerine ze „ste to co jite“) nakup v ochode mi trval tak dve hodiny nez sem prepocitala vsechny KJ a Kcal… porad sem cvicila a cvicila… a nosila si do skoly ty priserny kasicky…Po 17 hodine nejedla..pila jen vodu s citronem…no proste vsechno co si prectete v „chytrych“ knizakch ci clancich…ale jeste to bylo dobry celkem sem se vtom vyzivala..nejvic me bavilo komentovat jidla ostatnich…jak sou tucne, kolik maji kalorii a blabla a proc by je tedy ten dotycny nemel jist..naliskat si… Jo v posledni fazi mi delalo potize napit se ochucene mineralky ci vzit si zvykacku…vazne!! takovy prisernosti.. a tohle asi bylo to obdobi hladoveni…trvalo dlouho celkem…a konecne se dostavam do blizke minulosti az soucasnosti…zacala sem mit strasne chute na „zakazana“ jidla (paradoxne sem brigadnicila v cukrarne..heheee)…do te doby sem zakusky nesnasela…fakt mi normalne nikdy (ani v detstvi)nechutanaly a tak sem je ani nepotrebovala jist..ale pak proste jak sem vedela ze tohle „nesmim“ tak sem na ne mela desnou chut… a tak to bylo se spoustou jidel, ktere me drive neoslovovaly…najednou jsem je musela ochutnat…nikdy sem jidlo neresila tak jak v te dobe a ted…jojo nasledovalo pochopitelene prejidani…bozeee nocni nalety na lednici..k tem sem taky driv nikdy nemela sklony… asi to mnohe znate…takze oslnovat tim, ze jsem byla schopna snist kastrol gulase, dva sladke smetanove jogurty, tri BILE rohliky se salamem, hermelinem tavenym uzenym syrem…mraky susenek..jednen cely polarkovy dort a navrch cokoladovou tycinku..neni na miste zee…nastesti takovy obsah lednicky jsme meli jen jednou za 14 dni, kdyz prijel na navstevu bratr…ale kupodivu jsem se dokazala prejist i tema zdravejma blafama, kdyz sem chtela…co nasledovalo je jasne…zvraceni zvraceni zavraceni.. „uz jsem dneska jednou zvracela?? dobre tak at to stoji zato tak se prejim znova“ a zase zvraceni… dostala sem se do takoveho stadia ze sem zvracela trikrat dene…vetsinou kdyz nikdo nebyl doma, a kdyz byl tak do sacku nebo pri pustene sprse do umyvadla… vnoci sem nespala…menstruace davno zase pryc a do toho porad strasna zimaaaa…nehlede na to, ze prisli strasny depky, uzkosti a standardne nutkave mysleni na jidlo, emocionalni hlad…potreba se neustale vazit….atd atd…diagnoza jasna…a tady sem prisla na to ze sem bulimicka…taky sem to vycetla stejne jak ty zasady o hubnuti, ale tady sem si taky mohla precist par realnych pribehu a identifikovat to co mi je… fakt sok!!! Kupodivu se tak nejak porad snazim byt ta vesela bezstarostna holka co nic nehroti neresi… navic mi k tomu pomaha, ze mam spoustu pratel, uzasnych, bajecnych… skvelou rodinu… dobry znamky…ja nevim ikdyz si to tak pekne umim vyjmenovat a u vedomuju si ze mi nic nechybi sem porad tak strasne nestastna..casto dokonce myvam zachvaty breku v nevhodnych situacich..vsechno mi pripada tak neuveritelne zbytecny cely to nase byti tady….a nejhorsi je ze mi prijde ze neni cesty ven… Tak holkyyy pomozme si!!! sak musi byt tolik skvelejch veci na tom svete co se da delat!!Clovek neni prece robot, kterej se da naprogramovat tak, aby fungoval dokonale…rekl si tohle muzu tohle nesmim…musime si najit jinej cil nez dokonalou postavu.. treba jit zachranovat ricni delfiny do Amazonskeho pralesu (fakt tam zijou)…jojo snad i ja tomu jednou vsemu uvěřím

Ahoj vsichni, nahodou jsem se pred casem dostala na tyhle stranky…no nahodou-hledala jsem neco o hubnuti!A narazila na odkaz sem!Hnedka ten vecer jsem se zacetla do pribehu a byla na pocitaci pres 6hodin! Tak neco malo o me- 21let, ted mam asi 53kg , pri vysce 163. Nemuzu si pomoct , ale cejtim se jak velryba! Na zacatku roku jsem odjela do zahranici za praci a mela okolo 70kg! Do te doby vzdy usmevava a tak nejak i stastna…ale pak jsem si rekla, ze neco musim delat! Zacala jsem cvicit a jist zdrave-to se i darilo a zhubla 5kg ,navrat domu byl planovany v cervnu, tak jsem chtela prijet jako novy clovek! A proto jsem postupem casu zacala vic a vic omezovat davky jidla az jsem se dostala na jablko k snidani a zeleninovy salat k obedu a minimalne 30 minut cviceni denne! A nekdy jsem nejedla nic!Od tohoto radikalu jsem prestala menstruovat! Nejak jsem to ale neresila-chtela jsem jen zhubnout! Vsechno ostatni me nezajimalo!Kdyz si vzpomenu na tu dobu- v noci jsem nespala, neslo to, nekdy jsem se budila desne smradlave spocena-fuj…a timhle tempem sem dosla na 45kg! Byla jsem ale stejne nespokojena,kdyz si ted na ten cas vzpomenu-videla jsem se i tak strasne tlusta!Kdyz kouknu na fotky ste doby-tak jsem byla fakt vychrtla-chtela bych to vratit, ale bez problemu co stoho vzniknou! Nasledovala zachrana v podobe navratu domu-vsichni na me koukali a rikali jak jsem zhubla!Az moc! A me se to libilo , ze sem stim rozhodne nechtela prestat! Naopak! Na otazky-jak-jsem rekla, ze jsem mela spoustu prace a tim jsem zhubla! Doma jsem neco malo pribrala, jedla jsem normalne, aby vsichni videli , ze jim! Rikala jsem si, ze to budu kompenzovat az se zase vratim do zahranici! Ale po navratu uz jsem nemela takovy duvod v tom pokracovat-jsem od mala jedlik a navic uz me vsichni kamaradi videli a i rodina, tak jsem nemela takovy odhodlani zase se vratit k tomu nejist! Naopak jsem se zacala nechutne prezirat! Az me bylo zle-tak nacpanej pupek jsem nemela nikdy-samo vycitky a snaha to vyzvracet, ale na to nemam! Proste to nejde! Tak jsem to kompenzovala tak , ze se jednou nacpu -nezvracim a pak treba dva dny jen na jablku ci nic…postupem casu jsem se snazila jist pravidelne , ale neslo to! Ted jsem ve stadiu , ze se hlidam a dalo by se rict , ze jim normalne! A 53kg si drzim porad bez hnuti mesic! Je to ale uz osmy mesic co jsem to nedostala! Nechapu to, proc????? Ted jim prece tak nejak normalne! Tak jsem myslela, ze tim se ta menstruace dostavi!Ale je to porad ve me! Pecivo nejim furt-zacala jsem konecne jist i nejaky ty prilohy-sladkosti-no kdyz si dam kousek susenky , tak se ten den nacpu sladkym a pristi den to kompenzuju , ze nejim-vlastne ani nemam hlad! Stve me to-porad musim koukat co ma co kalorii, kdyz si neco zakazanyho dam mam desny vycitky! A nemuzu se toho proste zbavit! Porad to ve me je! Na zacatku jsem psala, ze si ted pripadam jak velryba-a to je pravda-tech pribranych osm kilo mam totiz v pupku-nohy mi ani tak neztloustly-takze vypadam jak tehotna-super! Ale mam ted predsevzeti, ze to chci dostat a potom az zacnu zase hubnout! Proto se ted drzim na 53kg a cekam az to dostanu-na gyndu sem nesla…muzete mi prosim poradit, jestli nekdo zazil neco podobnyho-kdy to od te doby dostal????Bojim se , ze s toho budu mit v budoucnu nejake problemy-treba , ze bych nemohla mit deti, ci tak…uprimne me sere, ze jsem nejakou dietu drzela-predtim jsem byla tlusta, ale stastna…nevim proc jsem to vzala tak radikalne! Ted bych jen chtela dostat menstruaci! Prosim poradte za jak dlouho jste to dostali vy?? Dekuji moc!!! Holky , jezte a budte stastny! Vim, ze se to rekne lehce-ja to taky moc nedrzim…uz je to proste ve me! Ale proc to vlastne delame…je to dnesni dobou! Ale treba ja neodjed pryc, tak se na to vyseru a je ze me porad ta usmevava a pohodova holka…ted mam sklony k zavideni a hlavne driv , kdyz jsem byla posedla hubnout jsem nechapala jak muze jist tlusta holka na ulici dvojityho hambace!Asi jsem ji vlastne zavidela:]Ze si doprava a bez vycitek! To bych taky chtela zazit! Ted uz se zacinam vracet pomalicku do normalniho mysleni a kdyz nekoho takovyho vidim , tak si rikam-jen at papa:] No nic, budu koncit, aby ten co to ted cte uplne neusnul, tak diky za precteni a jestli nekdo muzete, prosim poradte s tou menstruaci-jak to mate vy…dekuju!!! Lenka

Pro někoho konec, pro jiného začátek. A lidi řeknou: Tak už to prostě chodí. Opravdu? A vážně je to tak pro všechny nejlepší; něco, pro co se vyplatí se nevzdávat, bojovat, stát si za tím a i kdyby jen na chvilku, i kdyby jen pro celé ,,kouzelné? odpoledne, řekne: Teď ti to vážně sluší. Jak panoptikální je tato pravda. Jak banální a evidentní záležitost zároveň. Jak nemorální, ale přesto natolik opomíjená, až zdá se býti zarážející. A přec probíhá ten kolotoč stále znova a dokola, přec si ho žádná nenechá ujít. Stát na prahu bolesti a aniž se tázat: Proč?, snášet ji tak dlouho, jak bude zapotřebí. Možná právě to ono snášení bolesti, mohlo by býti předmětem mých úvah. Možná lidem nestačí říct jen ?jednou, někdy, někdo; něco…?. Možná, že chtějí znát, z jakého důvodu se tak stalo. Možná, že nejsou takovými sobci, aby je zajímal cizí příběh; reálný příběh, aniž by vyslechli, o kom doopravdy je. Ač můj příběh je pouze o síle. Snad o cizí síle, vesmírné síle, nebo o té mojí. Je o neviditelném a téměř bezcharakterním pablesku, který žel zcela nenápadně, naplňuje naše životy a pohání nás dál. PŘÍPAD I. Byla úplně sama na chatě. Měla velkou zahradu a v ní poměrně bohatý les. Stála mezi smrky vysokými tak do jejího pasu a před sebou dvě velké lísky ? stoupla si tak, aby na ni nebylo od chaty vidět. Patnáct metrů nalevo stálo auto, mezitím listnáč, občas nějaký ten smrček. Pahýly stromů a hodně listí. Asi deset metrů před sebou měla listnáče ostříhané do tvaru krychle, mezi nimi houpačka. Nikdo na ní nebyl, ale tímto místem by se dalo podívat směrem k ní. Zprava asi tři metry do další zahrady, ale sousedi nepřijeli. Všude kolem pusto, jenom sousedi zleva by mohli něco vidět, kdyby se snažili. Úzkost v očích se pojila s podivností zamýšleného činu. Není-liž pravdou, že toto je divné?! Rukou jakoby náhodou si přejela přes žebra a dole nahmatala břišní špek. Rozhlédla se kolem, předklon a pravou ruku ponořila hluboko do svého chřtánu. Prostředník a ukazovák bohatě postačí k podráždění jícnu a zpětného vyvolání zvracení. Proč?! Zvratkovitá hmota vytekla mezi listí a ona ji jím přikryla. Otřela si ústa a ruku, nádech, výdech. Úzkostné rozhlédnutí. A znova, dvakrát, třikrát. Odkrytí zažloutlé skloviny, šílený smích. Potácí se na patách a jako by se na pevné hlíně houpala jako na provázku (snad divadelním provázku, napadne ji), nemůže získat rovnováhu. Od pat ji přes celé tělo táhne kosa, a nejenom od nohou, ale snad z celé té šílené scenerie. Naposledy se podívá na zem, pohrábne listí a otře si obličej. Zamíří zpátky do chaty s podivným zákalem v očích. Zákalem jsou slzy, potoky slz, které ne a ne vytéct na obličej. Její oči tak působí téměř jako by byla zhotovena ze skla. PŘÍPAD II. Jela se projet hodně daleko na kole, sama, jen ona a kolo. Ujela asi pětadvacet kilometrů, přejela nějakou krychlovitě stavěnou budovu sloužící průmyslu a před ní se otevřela rozlehlá, pustá pláň. Dorazila na místo, které evokovalo vzduchoprázdno. Jako by jej jiný popsal jediným slovem ?pustina?, ona jich pro něho neměla dostatek. Kdesi vlevo se táhla silniční dálnice a pronikaly sem záchvěvy svištivých zvuků. Postavila kolo doprostřed slepé cesty a s nádechem toho dech-beroucího prázdna se marně rozhlížela kolem, zda uvidí něco, co dá tomuto podivně rozlehlému místu nějakou formu. Avšak nenacházela ho. Nebylo nic, co by se snažilo nějakým způsobem zakrýt, nic, kam se schovat, kde růst a žít. Jen pustina, jen to prázdno; na nebi jediného mráčku, snad jen bílá oblaka. Všude kam by jen oko dohlédlo, možnost se rozeběhnout na tisíc metrů. Co krůček, to svoboda. Co krůček, to silné bodnutí nožem. Jak jen může existovat na světě takové zaražení-hodné prázdno?! Příliš prázdné pro lidské bytí. Přespříliš stejné jako její vlastní nitro. Prázdná, je prázdná. Prázdná jako ta pustina kolem. Prázdná jako osamocená, prázdná jako hladová, prázdná jako ta nejvýstižnější charakteristika jejího života. Co by oko dohlédlo, tam se dá rozeběhnout, jenomže oko už nemá sílu se dívat. Před okem je zamlžený obraz. Kam se jen vydat, kam se jen vrátit, jen ona, jen její kosti, jak beznadějné je vůbec se o něco snažit. Jak, když je navždy pohlcena svým prázdnem. A mohla bych pokračovat. Kolik ještě zákalů, kolik ještě dalších cest budu muset absolvovat, kolikrát se poklonit k zemi, kolik spolykat tabletek k tomu, aby si lidé uvědomili, že tohle není chvályhodný život? Kolikrát ještě se pokloním životu; jeho výsostné a ochromující absurditě, jeho až fatálnímu kontrastu našich poklonů a cizí lidské rozmařilosti. Kolikrát ještě, budeme se klanět před celým světem, před celým bohabojným životem? [Autorská práva vyhrazena. Kdo to zkopíruje, ustřelim mu hlavu.]