Archive for category: Můj příběh

Minulý rok v květnu jsem vážila 50kg a má výška je 161cm, každý říkal, že jsem akorát. Jenže akorát pro mě znamenalo a doposud znamená obyčejný průměr a ten jsem nenáviděla už ve škole, trojka pro mě byla něco jako věc pod úrovní a něco takového já nechci dopustit. Nyní vážím 45kg a chci zhubnout na 40kg, protože už od nikoho nechci slyšet, že jsem akorát- to slovo úplně nenávidím! Udělám všechno proto, abych byla perfektní ve všem, ne jen ve škole. Já vím, že když chci, tak hodně dokážu. Preferuji makrobiotickou stravu a aerobní cvičení kombinuji s posilováním. Mimochodem cvičím 6x týdně. Někdy jsem docela unavená, ale překonám to, protože bych pak měla výčitky svědomí. Někdy bych nejraději odkrájela ten tuk, který na mně je, je to dost nechutný. Až se dostanu na těch 40kg, budu snad spokojená……………

Ahoj všichni, píši, protože chci varovat všechny dívky, ženy. Které přemýšlí o tom, jak se co nejrychleji stát anorektičkou. Ano oni doslova chtějí! Totiž snažím se pomáhat dívkám. které trpí PPP, a tak mi často píšou E-mail nebo SMS. Jednou mi přišla SMS od dívky, která mě prosila, jak jí poradit jak se stát anorektičkou a také, jak se co nejlépe zvrací. Bylo mi strašně spíš jsem měla vztek na celý svět okolo. Kam to spějeme? Co pak je snad důležitější, jak vypadáme, než jaký jsme uvnitř? UŽ mě štvou ty věčné reklamy v televizi,na diety a také mě doslova rozčiluje pořad MISS!!!! Na to mám přímo alergii! Nebudeme se lhát, je to prostě všude! V časopisech, v novinách a hlavně v televizi! Nemělo by se proti tomu něco udělat? Jestli to, takhle bude pokračovat dál, za chvíli tady budou samé anorektičky a bulímičky, také bude pokles narození dětí! Proč to všechno píši? Mám z toho depresi, protože když vidím, tedy spíš když čtu správy od holek je mi z toho na nic! Za tu dobu co pracuji s nemocnýmiPPP, jsem jich opravdu mnoho poznala! JE JICH HODNĚ, TAK STÍM PROSÍM NĚKDO ZAČNĚTE NĚCO DĚLAT, NEŽ BUDE POZDĚ!!! Také jsem si prožila Anorexii a bulímii, trpěla jsem sní pět let a návrat do normálního života, nebyl lehký! Často jsem pomýšlela nad sebevraždou, a někdy mám chvilky že nad ní pomýšlím do teď! Tuto nemoc máte na celý život, nikdy se jí nezbavíte! A ty následky! Radši nepovídat! Nejen fyzické, ale snad mnohem horší psychické. Jakmile Vás jednou bulímie polapí, jen tak se nepustí! Prosím věřte mi. vím o čem mluvím! S tímhle není legrace! I když jsem se vyléčila, měla jsem někdy období, kyd jsem do toho znovu začala sklouzávat. Naštěstí jsem to včas zastavila! Ale nebylo to lehké! Mám bohužel problémy psychické! Nemohu se zbavit úzkosti, mánické deprese, strachu z jezení jídla na veřejnosti! Někdy mám tak strašně silné deprese, že pomýšlím na d koncem. Ale co mě drží nad vodou? Mí přátelé Evangelíci z Ameriky, také víra. Ale přiznám se, že Boha pořád ještě hledám, zatím jsem ho nenašla. Protiže kdybych ho našla neměla bych černé myšlenky a také sklony k bulímii. Jsem moc ráda, že o tom můžu psát, protože psaní mi hodně pomáhá, je to pro mě určitá terapie. Jeden čas jsem měla chvilky, kyd jsem psala poezii. Co vlastně dělám? Jsem kuchařka, vařím na základní škole. Tato profese, mě bohužrl vnitřně neuspokojuje, na kuchařku jsem šla protože otec mi to vybral. Můj sen je studovat obor Diplomovanou dietní sestru, chtěla jsem jít studovat dálkově, jenže tento obor dálkově zrušeli. Myslela jsem, že se mi zhrotil svět, kydž jsem se to dozvěděla.Můj cíl je v budoucnu pracovat, jako terapeut u PPP. Tato práce mě uspokojuje, ale hlavně zvedá mé sebevědomí na nohy! Neumím si představit, že tuto práci jednou nebudu vykonávat, bez této práce nemá cenu žít!!!!!!!!

1. Jdu po ulici. v chodniku zeje hluboka dira-upadnu do ni. Jsem ztracen…Jsem bez nadeje. Není to ma vina. Trva to vecnost najit cestu ven. 2. jdu stejnou ulici. V chodniku zeje hluboka dira. Predstiram, ze ji nevidim. Znovu do ni spadnu. Nemohu uverit, ze je to stejne misto. Ale neni to ma vina. Jeste to trva dlouho najit cestu ven. 3. Jdu stejnou ulici. V chodniku zeje hluboka dira. Vidim ji. Presto do ni spadnu- je to uz zvyk. Oci mam dokoran, vidim, kde jsem. Je to ma vina. Hned jsem z venku. 4. Jdu stejnou ulici. V chodnilu zeje hluboka dira. Obejdu ji. 5. Jdu jinou ulici.

Předem radím si tohle stáhnout do Wordu a pak přečíst ? je to lepší, takhle to dělám i já se všemi příběhy, co tu jsou a co si chci přečíst:)) Všechno začalo o loňských Vánocích, tedy před rokem? 14 dní prázdnin, domácí pohoda a plno cukroví – idylka. Mucim říct, ze jsem člověk, kterej bezmezne miluje sladký, takze jsem si ho tak normalne (jak se to o Vanocích dělá) uzivala ? ale na druhou stranu zadny drasticky problemy s vahou jsem nemela. Miluju sport, ke kterymu jsem od mala vedena, posilovala jsem a postavu jsem si snazila celkem uspesne drzet. Bylo mi 16 let, 168 cm, hezka, vesela, chytrá holka studující gympl a po Vánocích o váze skoro 60-ti kg! ?moment? 60!? To snad ne! Pribrala jsem! Dyt jsem vazila 58! A tak jsem zacala tedy behat? Do ty doby jsem to uz zkousela několikrát ? pravidelne behat ? ale pak mi to vzdycky prestalo bavit a? to znáte:) Ale ted to bylo jiný, fakt jsem se na sebe nastvala a behala jsem pravidelne 3x do tydne. Pak jsem si nekde přečetla, ze posilovani je uspesny – především po aerobním treninku – a tak jsem tedy po behani zacala posilovat. Ale vaha jako by stavkovala! To ne! Tolik se snažím a nic? A tak jsem si vyrobila domaci mini boxovací pytel a mezi behani a posilovani jsem si soupla ještě box. Jídlo jsem taky omezila a najednou kilo dole! HURÁ:) Pokracovala jsem tak dál, cvicení porád víc a víc a jídla mín a mín? dobrá snídaně a pak především zelenina. Ale stále se mi zdalo, ze prijimam nejak hodne kalorii a tak jsem jednou vyzkousela jidlo vyzvratit? no, nic moc to sice nebylo, ale ten dobrej pocit, ze zaludek mam prázdnej tam silne ?stimuloval?. Tak se z toho stal téměř každodenní rituál – jednou denne, večer před nebo po cviceni jsem vzala igeliťák a pekne v klidu ? u sebe v podkrovnim pokojiku, když cela rodina byla dole (protože na zachode by to bylo moc napadny) ? jsem obsah zaludku hodila do pytliku, zauzlovala a zahrabala do odpadkového koše. Pak jednou tak za tri dny jsem to vyhodila do popelnice a bylo ?uklizeno? ? HNUS! Nastalo obdobi, který nyní nazývam ?období pekla?? trvalo asi 14 dní, kdy jsem do sebe sla fakt natvrdo.¨ Cvicila, cvicila, nejedla (když uz, tak zvracela), cvicila a tak dal? Snazila jsem se ze sebe vydavat maximum kalorii a to vsemi moznymi zpusoby ? když jsem chvili nemela co delat, soupala jsem nohama, posilovala v sede na zidli, skakala na miste, ? jak blazen, jen abych vyuzila kazdou volnou minutu k hubnutí. K tomu jsem porad víckrát denne zvracela, nekdy i trikrat za odpoledne. Presto jsem porad milovala sladky a tak jsem si aspon dopravala male davecky – jedna tyčinka (dodnes si pamatuju Kit Kat Chunky:) mi vydrzela na tyden a to jsem ji ještě nesnedla ani celou. Nebo třeba 1 čtvereček čokolády jsem rozlomila na 4 kousky (4 dny). Fetovala jsem papiry od susenek. Když jsem si vzala sousto rohliku (celozrnného samozrejme, protože bily pecivo bylo nepřípustný) rozžvýkala jsem ho a vyplivla ? jen kvuli pocitu plne pusy – jinak to byly prece kalorie navíc………………….. normální cvok. Pod ocima jsem mela červene skvrny (popraskané žilky) od zvraceni, které jsem musela maskovat vrstvou korektoru, aby se na nic neprislo, byla jsem unavena, menstruace pryc?? no, mohla jsem si gratulovat ? 51 kg a ANOREXIE jak vysita. Do te doby mi to ještě uplne nedochazelo i když jsem vedela, ze něco není v poradku. Naši ani kamaradi nic neveděli. Každej akorát říkal, jak jsem zhubla a jak mi to sluší. Pak ale uz i ja jsem vedela, ze jsem ?v tom?. Rekla jsem si tedy stop a snazila se zacit aspon trochu jist, sice zeleninu, ale aspoň něco. A pak to najednou prislo? odpoledne jsem travila většinou sama, protože mamka se vracela az ve čtyři z práce a většinou taky plna lednice a špajz jídla. Jednou uz jsem to proste nevydrzela a dostala žrací záchvat, z kterého pak stala téměř každodenní rutina ? po akci se ale dostavil hnusnej ? a v té době pro mě už neznámý ? pocit plnosti a tak to šlo ven……………….. Klečim na zemi, prsty v krku, hlavu nad igeliťákem, divny zvuky a uvnitř spásná myšlenka: můžu se najíst, co najíst ? nacpat, vzít si všechno co chci, nic na mě nebude poznat, budu v pohodě, štíhlá a kluci pak budou zirat, jakou kočku tak dlouho míjeli. OMYL. V pohodě to teda rozhodně nebylo? anorexie zmizela a novy styl života ? BULIMIE jela naplno. Žrací záchvaty, na který jsem se už celej den dokonce těšila, se pořád opakovaly. Najednou to přijde, vám přecvakne v hlavě na jinej kanál, naprosto nepřemýšlíte a pobíháte od lednice ke špajzu, od špajzu k lednici jako cvok. Nevíte, co si vzít dřív, plný ruce a pusa jídla, ládujete do sebe všechno jako o život? VŠECHNO… je vám jedno co, hlavně aby to bylo tučný, sladký, prostě zakázaný. Kombinace naprosto nepopsatelný – nikdy bych neřekla, že je člověk schopný do sebe za 5 minut nacpat tolik jídla……….. pořádnej hamburger s vrstvou salámu, másla a kečupu, 3 krajíce chleba s paštikou polité silnou vrstvou dresinku, čokoláda, sušenky, hořčice, zbytek obědu od včerejška ? knedlíky s omáčkou, který už ani nekrájíte, polívka, sýr, kobliha, kakao, rohlík s obrovskou vrstvou dresinku, aby co nejlépe klouzal do krku, už ani příliš nekousáte, jen polykáte…….. sedíte před lednicí a přímo z lahve si lijete kečup do pusy ? jako když pijete vodu?? no a nakonec vše samozřejmě kvalitně zapít minerálkou, aby to šlo dobře ven……. za 15 ? 20 minut je po akci. Koukam na sebe do zrcadla, zvratky až za ušima, po celém obličeji, na rukách, je mi ze mě špatně? ale když se umyju, tak je zase všechno v pohodě ? relativně. Nikdo o ničem neví. Ale u sebe pozoruji, že bych byla ráda, kdyby UŽ na to konečně někdo přišel? vím, že už nejsem schopna to stopnout sama. Přichází zlomový okamžik. Je květen, váha 50 kg a já se vracím pozdě večer z brigády? Už po přivítání vim, ze se něco děje a pak to přijde. ?Dneska jsem ti byla odnést věci do pokoje a byl tam divnej puch, tak jsem pátrala, odkud jde a když jsem otevřela odpadkový koš, našla jsem tři pytlíky se zvratky?? máma má slzy v očích ??můžeš mi to nějak vysvětlit?? …… Úplně ztuhnu na místě, po těle jako byl mě polil horkou vodou, průser – všechno prasklo! Po mamině monologu, se rozhodnu aspoň něco pronést… po tvářích mi tečou slzy……. ?Víš, já jsem ráda, že jste na to konečně přišli…? Dostávám tedy ultimátum ? každý měsíc mě budou naši vážit a pokud nepřiberu, moje další cesta povede k psychiatrovi. Od té doby, co mě naši začli hlídat, jsem se i já snažila normálně jíst. Ze začátku to sice nešlo, protože na to žaludek nebyl zvyklej a tak mi bývalo špatně. Ale zlepšilo se to, zvracet jsem už chodila výrazně míň, jedla jsem a posilovala, protože jsem si život bez toho nedokázala už představit ? a hlavně před létem. Odletěli jsme na dovolenou ? na ?tlustou řeckou dovolenou? ? kde jsem se vždycky strašně přejedla k večeři, ale dařilo se mi to ustát. ?Přece se tolik nestane, když to nevyhodim, a já jíst přece potřebuju!? Celý léto pak bylo v pohodě, zvracela jsem opravdu minimálně. Když jsme byli 14 dní na chatě, tak dokonce vůbec! Všechno bude o.k., říkala jsem si. Ale přece jen tam ještě ty záchvaty žravosti byly? ale jiný než před tím. Jídlo, který jsem do sebe ?tlačila? už se mi hnusilo, sama sobě jsem se hnusila. Ale nešlo to zastavit. Mozek chtěl, ale tělo ne. Bylo tak navyklý už půl roku, bylo to pro něj normální a nechtělo se toho vzdát. Stalo se to, že máma koncem prázdnin opět našla ?překvapení? v podobě igeliťáků? Ultimátum bylo pryč. Naši se toho dost silně ujali. Začali mě maximálně hlídat ? co se jídla týče a já jsem (světě div se) opravdu začala skoro normálně jíst. Věděla jsem, že to potřebuju a že si to můžu dovolit ? přibrat. To jsem měla váhu stále 50 kg. Po 8 měsících se celou pravdu dozvěděla i nejlepší kámoška. V září jsem ale začla chodit k psychiatrovi. Musim říct, že jsem přes prázdniny udělala velkej krok sama, ale ještě chybí malinko to dotáhnout – a na to už sama nestačím. Ale všechno bude už OK, říkám si? OMYL, další průser je na světě? Vedle toho, že za poslední rok se menstruace zredukovala na jednodenní špinění kalhotek tekutinou podivné tmavší barvy, mi šíleně začaly padat vlasy. Do té doby jsem měla krásný hustý dlouhý háro, na který jsem byla moc pyšná a teď? I přes to, že skoro 5 měsíců normálně jím, bojím se umýt si vlasy, bojím se učesat, bojím se vůbec vlasů dotknout, abych zase nějaký neztratila ? a to je ted muj hlavní důvod proč skončit s bulimií. Moje vlasy, chci je mít takový jako dřív a ne být ve dvaceti plešatá…… Už jsem se o tom radila i s mamkou, žeru tedy už dva měsíce vitamíny, zinek, hlavu si masíruju speciální vodou, která by měla podpořit růst a pořád nic! Nic se nelepší, řekla bych, že je to skoro horší………… Teď je leden 2004, je mi 17, 168 cm, 53 kg. Je to rok, co trpím bulimií a půl roku, co navštěvuji psychiatra. Z veselý holky se stala tichá, nejistá myška. Sice se snažím být jako dřív, ale je to spíš taková křeč. Pořád myslím na jídlo, téměř celý den. Když se učím, tak ke konci už hodinu předem plánuju, co si vezmu k večeři. Občas ještě ujedu, ale nechci, aby se z toho stala celoživotní náplň, který už se nezbavím. Věřím, že to bude Ok a ono bude! Určitě! Četla jsem spoustu rad, jak skončit s bulimií a holky, teď myslim vás, který s tímhle bojujete jako já. Zkoušela jsem toho dost, ale na správnou cestu nezvracení mi přivedly až právě moje vlasy. Je to sice divnej důvod, ale teď se chci zbavit bulimie hlavně kvůli nim ? já nechci mít pleš!!!!! Tak možná, že to teď čte taky nějaká krásnovlasá bulimička a jestli nechce dopadnout jako já, tak s tím skonči! Hned! Nepřeju ti, abys zažila ten každodenní strach se učesat, umýt si hlavu, či si vlasy jen skřípnout pod školní batoh a obávat se, kolik sis jich tím zase vytrhla. Je to příšerný?? tímto žádám i další holky, který třeba tímhle trpí nebo tímhle prošly, jestli by mi please neporadily, jak to zastavit ? co nejrychleji a nejúčiněji, prosím, moc moc moc, už nevím, co dělat a nechci mít holou hlavu!!! Díky moc, že jsem se mohla vykecat a obdivuju ty, který to dočetli až sem;) Pokud máte pro mě radu nebo zkušenost nebo cokoliv, můj mail akest@seznam.cz je vám plně otevřen:) Ještě jednou dík a mějte se holky, držim vám palečky……

Včera jsem se dostala poprvé za dobu, co jsem bulimička, na vaši adresu. Popravdě ji nikdy nevyhledávala. Bulimii mám už přesně půl roku od začátku srpna. Začalo to stanováním s mou partou u lesa daleko od vesnic. Ráno jsem se najedla jako vždy hodně, dala si svačinu na cestu, vzala pro lidi bublaninu s uzeným, kterou jsme sama pekla podle receptu z časopisu, a táta mě autem odvezl na sraz. Bublanina úžasně voněla, držela jsem jí v rukou, pak nabídla holkám a jelikož byly po obědě, hodně mi jí zůstalo, tak jsem ju snědla. Byla výborná..Potom jsme naložily na válník stany, baťohy, jelikož nás bylo asi patnáct ve směs kluci a holky. Posedali na kola, do traktoru a já zůstala na válníku, abych držela věci. Bohužel cesta byla maximálně polní a hrozně to drncalo, pocítila jsem bublaninu v krku. Jak jsme dojeli na místo, letěla sem do lesa zvracet. Ten den ještě třikrát. Večer byl oheň, já hrála na kytaru, pilo se, neboť každej dovezl minimálně flašku, a mě ráno po snídani domácí bábovky s předchozí griotkou bylo opět špatně. Asi to musí znít velmi nechutně, ale nikdo z kamarádů si ničeho nevšiml.. Po pár dnech sem jela domů. Byla sem unavená a vyčerpaná..Za pár dní jsem jela na Slovenska do lázní, byla jsem tam měsíc a přibrala jsem z 55 na 58-59. Když jsem přijela domů, rychle jsem chtěla zhubnout do původní váhy či ještě míň. Nenašla jsme jinej způsob, než začít zvracet, co sním. Většinou jsem zvracela jednou denně večer po večeři. Už přes rok jím do 17. hodiny. Od té doby, zvracím, ale že bych zhubla říct nemůžu. Nyní to ví moje mamina, teprve 2 týdny, nejlepší kamarád 2 dny a má nejlepší kamarádka od začátku. Bohužel už ani ona neví, jak by mi pomohla, ale musím přiznat, že bez ní, bych dopadla daleko hůř.. Teď už se jen přesvědčit, že dokážu zhubnout i bez zvracení..chce to jen čas a věřit si..