Archive for category: Můj příběh

Sem patnáctiletá holka…rekla bych,ze i docela hezka,protoze klukum se libim…nikdy jsem nemela zadny predsudky a papala sem co sem chtela…ale vypadam starsi nez jsem,jelikoz ted merim 178cm a jsemtedy hodne vysoka,tak sem byla vzdycky vyssi a vyspelejsi nez ostatni holky v mym veku…a vzdycky jsem si pripadala tlusta,ale neresila sem to…chodila jsem do skoly,jedla svaciny atd…ale tento rok jsem uz ani nesnidala,nesvacila,ale zato kdyz prisel obed,vzdycky jsem se veskole prezrala…takze sem nikdynehubla…v zime jsem byla nemocna a nejdla sem a zhubla 4kila…ale dve sem zase nabrala…a zacala sem nabirat vic …pribrala sem 5kilo,coz se opravdu projevi,ale my okoli my furt rika,nejsi tlusta ,nejsi…ale jak samy vite,zdycky chcete neco zmenit a me trapi moje bricho:(spise v podbrisku ho mam docela zakulaceny,coz mi brani v tom,chodit na koupaliste,a v lete se vic odhalit…a vsechno zacalo ted na zacatku prazdnin,kdyz jsem jela na tabor a rekla si!!!nebudu jist sladky a budu hubnout!!!vydrzela jsem to tam tyden a dalsi jsem jedla jak o zavod,nicmi nebranilo a vzdycky jsem nad tim mavla rukou…furt sem se vracela od hubnuti k prejezeni,ale nikdy sme nezvracela…porad sem pokousim hubnout,ale pak se prejim…zacala sem si davat do piti projimadlo a sem uz docela zoufala,naladova,nevyrovnana a lina…az asi pred pul hodinou jsem se najedla…ale nemuzu jist po 17-te hodine…nemuzu!!tak sem sla na zachod a vyzvracela se…ted tu sedim s pocitem,ze je mi dobre,ale bojim se,ze v tom budu pokracovat,a rikat si,ze to zvladnu…jsem docela inteligentni holka,jdu na gympl,ale kdybych to nezvladla,nesnesla bych aby to zjistila moje mamka,nevim co bych ji rekla…bojim se toho,ale chci zhubnout…nemam tak silnou vuli a potrebuju to…chci abych se za sebe nemusela stydet…predevcirem my muj kamarad rekl…co blaznis ,vzdyt mas skoro dokonalou postavu…ja se ale jen pousmala a rekla si…jo skoro…

Ahoj holky,už jsem sem jednou psala článek Ano nebo ne??? Váhu jsem stáhla na 57kg (180cm) a tady si jí držím.Jím všechno,ale nejím po 17. hodině.Ale mám problém.Během toho,kdy jsem tak rychle zhubla ,jsem přišla o menstruaci a myslela jsem si,že až zase začnu normálně jíst se to spravíé.Ale to se nestalo,pořád jsem to nedostala a mám hrozný strach,že už to nedostanu nikdy.Mamča se mě na to už hodněkrát ptala,ale já ji vždycky zalžu.Někde jsem četla,že pomáhá štáva z červené řepy a z mrkve.Je to pravda.Prosím poradte mi co mám dělat.Moc moc moc moc děkuji.Sandra.Když budete chtít,tak napište na ZanetaKropackova@seznam.cz

Všechno začalo, když mi bylo 15 let a nastal pro mě první větší krok do života.Byl to přechod na střední školu.V létě,když jsem byla na dovolené jsem přibrala 5 kilo.V tu dobu mi to ani nepřišlo,ale hned jak jsem přijela domů a zjistila,že všechno oblečení je mi těsné,věděla jsem,že to asi v pořádku není.Jinak co jsem asi neuvedla důležitého je,že měřím 164 cm a v té době moje váha byla 65. Ani už vlastně nevím,jak jsem to dokázala,ale už v listopadu jsem vážila 56 kg.Jedla jsem hodně ovoce a snažila se vše omezit.Kamáradka mi říkávala,že s takovou dostanu akorát anorexii.Bylo mi to jedno.Opět jsem mohla nosit uplé oblečení a cítit se fajn. Jenže pak se to stalo… Začal čas vánoc,plno dobrotek a tak… určitě to znáte. Hrst brambůrek,trošku salátu a podobně.Jediné co jsem mohla -dát to ven.Ale nedělala jsem to tak často. Nějakou dobu jsem jedla normálně a všechno. Jenže pak znova-přejezení a pak šupky dupky na záchod.Dokážu nezvracet třeba i měsíce,ale pak nastane zlom a je hotovo. Nejhorší je pro mě období léta,když jsem doma.Pořád myslím na jídlo a jím a zvracím a tak pořád dokola.Kolikrát je mi špatně ze sebe samé,ale nemůžu si pomoct. Má nejnižší váha byla 54 kg.Stálo mě to hodně cvičení a přemáhání nedat si třeba čokoládu nebo tak. Strašně miluju sladké a prostě všechno jídlo.Dalo by se říct,že jídlo je moje jedna velká závislost. Toto léto zvracím třeba i 3x denně.Najím se,vyzvracím to a opět se najím.Jenže nejhorší na tom je,že ta váha zas ani tak moc neklesá. Hodněkrát jsem si říkala,že už to neudělám….. Nechci být tlustá!!Mám z toho panickou hrůzu-když jsem viděla moji spolužačku,která byla fakt hodně tlustá(150kg)tak byla můj odstrašovací příklad.Bojím se i toho,že po porodu budu vypadat jak tlusťoška. Dnes je mi 19 let a ještě nikdo na mé zvracení nepřišel.Ani jsem to nikomu neřekla.Na jednu stranu mě to těší,ale na druhou stranu bych to asi občas potřebovala. Jestli budete chtít si třeba popovídat,budu ráda.Opravdová kamarádka mi chybí.megan01@seznam.cz

Pořád si tady někdo stěžuje, že se po nás chce aby jsme byly štíhlé, že je to vše vliv médií a pod.Ná¨s nikdo do ničeho nenutí.Hubenost je trend, stejně tak je spousta dalších trendů.Ale každý má právo volby, co si vybere.Když budou právě v trndu blondýny a vy budete bruneta, tak se z toho taky nebudete hroutit.Nebudete si kupovt deseticentimetrové podpatky, když se nejlíp cítíte v teniskách. Když by mi můj chlap řekl, že jsem třeba přibrala a ať s tím něco udělám, tak už mě v životě neuvidí.Nikdo vám nemá právo mluvit do života.Jestli si myslíte, že to přece kvůli tomu svýmu miláčkovi udělat můžete, tak prosím…Ale pak si nestěžujte.Člověk tady nëní od toho, aby se pořád snažil někomu zavděčit.Aby se denně stresoval, jestli tomu a tomu bude dostatečně vyhovovat.Člověk se narodil jako jedinec.Ta druhá polovička je tady pro spříjemnění, těch chvil.Jestli mu nevyhovuju, tak co?Ať si najde lepší.Já se nebudu někomu podbízet ze strachu, že už se nikdo jiný nenajde. Budu radši sam než bych přetvářela pro někoho.Je jasný, že k určitým kompromisům občas dojde.Ale to neznamená, že umřu hlady, abych vypadala jak ta na titulce.Když chce dokonalou modelku, tak ať si ji najde. Sami ale uznejte, že to není v těch chlapech, ale v nás.To, že se otočí za pěknou holkou nic neznamená.To mi v tom vidíme moc.Jenže kdyby jsem znaly vlastní cenu, tak nás nic takového ani nenapadne.Na světě vždycky budou hubenější, blonďatější, vyšší, hezčí,…Ale žádná NIKDY není dokonalá.Tak už nechte ty chlapy, ať se rozhodnou sami.Pokud je pár kilo navíc takový problém, tak mu dejte sbohem.Kdyby vás tak miloval, jak si nejspíš myslíte(nebo spíš přejete), tak si toho ani nevšimne.Je to přece vaše tělo.Proč by o něm měl rozhodovat někdo cizý?Na světě jsou miliony chlapů a věřte, že se najde někdo, kdo vás bude brát jako osobnost a nebude si vás chtít přetvořit k obrazu svému…A třeba taky nebude chrápat, bude sklápět prkýnko, nebude mít alergii na vodu ve dřezu,….:)))

Takže…..ahoj jsem další bulimička! Je mi 25 let a už 7 let (Páni! Ani jsem nevěděla, že už je to tak dlouho!?) se „kamarádím“ s bulimií a tady je můj příběh….. Sportovkyně tělem i duší, tak to jsem byla já do 17ti let mého života. Od malička jsem byla zamilovaná do volejbalu a 10 let jsem se snažila vybudovat si kariéru profi hráčky, vše tomu i nasvědčovalo, na mezinárodních soustředěních všichni tvrdili, že mám talent a že na to mám. Ale ouha, chybička se vloudila! Zkrátka a dobře jsem nevyrostla do patřičných parametrů (měřím pouhých 168cm, což se pro sport „pod vysokou sítí“ opravdu nehodí) a můj sen se pomalu, ale jistě rozplynul. Ale abych nepředbíhala….. samozřejmě, že už na základce jsem se začala zaobírat svou postavou a tím, jak vypadám. Nikdy jsem od nikoho neslyšela, že jsem ošklivá, nikdo se mi neposmíval nebo něco podobného spíše naopak „Vy máte ale krásnou dceru!“ říkali lidé mamče a na zájem kluků jsem si vůbec nemohla stěžovat, jenže jsem začala dospívat a zakulacovat se a i když jsem byla spíše svalnatá, tak jsem na sobě pozorovala zaoblování a přibírání na váze, tedy až na prsa, ty mi nikdy nenarostly, každopádně tím začaly různé experimenty s možnými i nemožnými dietami, bylo mi kolem 14ti-15ti let. Na střední jsem už byla expert přes diety, ale vůbec jsem nehubla spíše naopak, pak jsem ještě navíc v 17ti skončila s tím volejbalem a vlastně s veškerým sportem a moje svaly se začaly přeměňovat pouze a jenom v tuky, špeky, pneumatiky, celulitidu….. Mamka mi sice říkala, že nejsem vyloženě tlustá, ale že jsem „futrovní“. Hrozné slovo! Každopádně jsem se dostala až na váhu 68kg a vůbec mi nešlo zhubnout, vždycky šlo dolů tak kilčo, ale zanedlouho byly dvě nahoře. Nevěděla jsem, co mám dělat a hrozně mě to ničilo, vždyť jsem přeci byla krásná holka a krásná přeci nemůže být tlustá!!! No, nebudu to protahovat….. jednoho krásného dne jsem v televizi viděla pořad Áčko a tam byly holky anorektičky a bulimičky. Jelikož jsem milovala jídlo a nedokázala si ho odepřít, tak se mi bulimie zdála naprosto dokonalá a skvělá. To zvracení se mi sice trochu hnusilo, ale touha po hubnutí byla silnější a jednoho dne jsem to prostě vyzkoušela, strčila si mamčinu mašlovačku do krku a už to bylo a ani to nebylo tak hrozný….. tím tedy začal můj život bulimičky. Ze začátku to bylo vážně účinné, zhubla jsem na 55kg a hubla dál, tento životní styl mě vyhovoval a naplňoval. Po maturitě jsem odjela do Anglie, kde jsem s přestávkami žila necelé 4 roky. Rodiče vůbec nic netušili, protože domů jsem jezdila tak dvakrát do roka. Bulimča žila se mnou, ale bohužel už to nebylo tak skvělé a báječné, jak jsem si představovala. Tloustla jsem, hubla jsem, bulimie se začala snoubit s občasnou anorexií….. no znáte to, nebudu se tady rozepisovat o všech těch nepříjemnostech, záchvatech žravosti s následným zvracením, vyhozenými penězi jenom za jídlo, protože to asi všechny dobře znáte!? V 22ti jsem se natrvalo vrátila domů do Čech a našla si tu práci, jenže jelikož jsem bydlela s rodiči, brzy na moji „kamarádku“ přišli. Bylo to fakt hrozný, vůbec to nechápali, byli z toho hrozně nešťastní a nevěděli, co dělat. Nakonec jsme skončili u psychologa, to bylo před dvěma lety, v době kdy jsem poznala svého přítele, který tam mimochodem pak chodil taky a chtěl mi pomoci, ale nepomohlo mi to, taky asi proto, že jsem neměla moc zájem a hlavně mě odradila jedna specialistka, kterou si ten můj psycholog na jedno sezení pozval, která prohodila, že nejsem vyhublá, takže nejsem v ohrožení života a byla docela arogantní a já z ní měla pocit, že tam zabírám místo nějaké 30ti kilové anorektičce a že se tedy mám vrátit až budu kost a kůže. Po tomto sezení jsem se tam už neukázala. A jak to se mnou vypadá dnes? Bydlím se svým přítelem a bohužel i se svou bulimií a občasnou anorexií. Minulý rok na jaře jsem se dostala na 47kg (nádhera!!!), ale dnes už mám zase 56kg, ze kterých se pokouším dostat a jak jinak než-li tím, že nejím, chci se dostat na 45kg a pak si bláhově myslím, že začnu jíst normálně zdravě a že si svou váhu udržím….. prostě je to pořád dokola, rodičům lžu, že je vše v pořádku a přítel, ač je z toho nešťastný, tak mi moje záchvaty trpí. Snažil se mi pomoci, mockrát, dokonce mi dovolil, abych si splnila svůj dětský sen a pořídila si psa. Pejska mám, ale bulimie jsem se zbavit nedokázala, pořád je u mě přednější být hubená, než-li být zdravá….. Díky za tyhle stránky a za možnost se tak nějak vypovídat! Nechávám tu na sebe kontakt a budu moc ráda, když se mi některá ozvete, abych si konečně mohla popovídat s někým, před kým nebudu muset svou „kamarádku“ skrývat. E-mail: chuanita79@seznam.cz Tak papa a mějte se všichni mnohem lépe, než-li já!!!! Jana