Ahoj všichni, objevila jsem existenci těchto stránek teprve před nedávnem a do teď už jsem stihla přečíst skoro vše, co je tu publikováno. Až dnes jsem našla odvahu se vám svěřit se svým příběhem. S kombinací anorexie – bulimie už žiju téměř dva roky. Všechno začalo tak, že jsem si vsugerovala myšlenku, že jsem příliš tlustá. Pravda je, že jsem měla a mám sedavé zaměstnání, sport jsem nikdy příliš v lásce neměla a tak kila pomalu přibývaly. Vždycky jsem si ráda kupovala hezké oblečení, ale s rostoucí váhou jsem musela stále obnovovat šatník a malé velikosti se posouvaly stále hlouběji do skříně. Pak jsem se jednoho dne rozhodla, že začnu žít zdravě. Začala jsem cvičit kalanetiku, přestala jsem jíst sladkosti a dávala jsem si miniaturní porce zeleniny, jogurtů nebo celozrnného pečiva. Skutečně jsem zhubla ze svých skoro 72 kil asi na 55. A byla jsem spokojená. Ale tělo mě zklamalo a začalo chtít pořád víc a víc jídla. Nakonec to vše skončilo záchvaty žravosti a návratem na původní váhu, plus ještě nějaké to kilo navíc. Z velikosti oblečení 36 se najednou stala velikost 42. Hrozně jsem se nenáviděla, hlavně svoje tělo, pořád jsem si říkala, jak jsem to mohla takhle zkazit. Potom přišel osudový okamžik. Seznámila jsem se se svým přítelem Honzou. Byl to člověk, který měl přímo bytostný odpor k tlustým lidem a já jsem kvůli němu začala zase hubnout. Drasticky jsem omezila veškeré jídlo, porce jsem zmenšila na úplné minimum a k tomu jsem plavala, běhala a denně jezdila hodinu na rotopedu. Znovu jsem se dostala asi na 54 kilo. Ale začaly první komplikace. Přestala jsem mít menstruaci, byla mi pořád zima. Všichni mi říkali, ať už neblbnu, že už jsem hubená dost, ale já chtěla pořád víc a víc. Ale tělo zradilo podruhé. Znovu jsem spadla do šíleného kolotoče přejídání. Ale měla jsem panickou hrůzu z toho, že přiberu, tak jsem začala zvracet a ve velkém zneužívat projímadla. Začala jsem trpět depresemi, a jediné na co jsem byla schopná myslet bylo jídlo a kalorie. Došla mi síla na cvičení, takže jsem znovu přibrala skoro na 73 kilo. Pak jsem pochopila, že mám problém a že už to sama nikdy nezvládnu. V práci jsem se za sebe hrozně styděla a tak jsem nejedla skoro nic a večer jsem pořádala doma mejdany s tunami jídla. Byly to věčné výlety mezi kuchyní a záchodovou mísou. Párkrát jsem si řekla DOST, vyhodila všechno jídlo do koše, a za pár hodin, už jsem ho tahala ven a nadávala si,jaký jsem odporný prase. Vy, kdo víte, o čem mluvím, víte, že kvůli jídlu je pak člověk schopen udělat ty největší hrůzy. Pamatuju si, jak jsem se jednou asi týden vůbec nemyla, protože jsem měla panickou hrůzu a odpor ke svému hnusnému, tlustému tělu. Letos na jaře jsem začala chodit na psychiatrii, protože deprese a bulimie už ovlivňovala celý můj život. Nezvládala jsem v práci, domácnost, hroutily se mi všechny vztahy. Jak by ne, když jsem každému jenom lhala, stále jsem se uzavírala do sebe, brečela. A začla jsem od začátku. Rozešla jsem se s Honzou. Bylo to kruté vystřízlivění z jednoho vztahu, kdy jsem pochopila, že ten člověk je schopen se mnou žít jedině za předpokladu, že budu veselá, usměvavá a hlavně ŠTÍHLÁ holka bez jakýchkoli problémů. Bez antidepresiv bych to tenkrát asi nezvládla. Řekla jsem si, že znovu zhubnu, ale tentokrát zdravě. Znovu jsem začala cvičit a ovládat se v jídle. A jak jsem na tom teď? Nevím jestli hůř nebo líp, asi pořád stejně. Vážím 49 kilo na 167 výšky. Musím brát dvakrát denně antidepresiva, večer zase prášky na spaní, protože bez nich neusnu. Je mi pořád zima, i teď, když je venku skoro 23 stupňů tu sedím nabalená a stejně se třesu jako ratlík. Po celém těle se mi dělají modřiny, hlavně na nohou, padají mi vlasy.Cvičím každý den tak hodinu a půl a když náhodou už nemám sílu, tak trpím výčitkami svědomí. A je pravda, že síly mám pořád míň a míň. Na doporučení psychiatra jsem momentálně ve zdravotní neschopnosti a možná mě čeká léčebna. Zmáhá mě stálá únava, přes den jsem schopná spát třeba šest hodin. Ale víte co? Přes tohle všechno… já to nevzdám. Nikdy!!! Teď se snažím udržet si svůj vlastní režim jídla, protože to co mi radí doktoři nebo to co jsem si přečetla v knížkách je pro mě zatím nepředstavitelné. Snažím se prostě jíst a říkám si, že každá energie, byť i z jablka nebo z jogurtu je dobrá. Ráda bych zase žila normálně, ale vím, že cesta k téhle vysněné metě bude ještě dlouhá. Ale věřím si, pro mě je nejdůležitější, že jsem se rozhodla, že CHCI něco s tímhle problémem s touhle nemocí něco udělat. Začala jsem chodit se svým nynějším přítelem, který mi pomáhá, jak jen to jde, i když si myslím, že možná ještě nepochopil, o jak velkou hrozbu se jedná. Jednou mi doktorka řekla, že při svém nynějším jídelním režimu budu žít maximálně tak pět let a pak končím. Ale já chci žít, miluju život a tak budu bojovat! Ráda bych touhle cestou poděkovala všem, kteří mě drží nad vodou a kteří se mnou zůstali, ať mi bylo jakkoli zle. Díky Stando, mami, bráškové, Irenko. Díky vám ještě žiju a nezabalila jsem to, i když už jsem párkrát stála v kuchyni s hrstí prášků. A díky vám všem, kteří jste dočetli až sem. Moc vám všem držím palce, věřím, že to zvládnem! A co na závěr? Možná jednu moudrost od klasika: W.Shakespeare, Sonet 146 Ubohá duše, v hříšném vězíš těle, tělesné pudy se v něm vzpurně sváří, proč uvnitř zmíráš, hladovíš jak v cele, tvůj zevnějšek však nádherou jen září? K čemu ten lesk, když zajde v krátké době? Proč pouhá schránka má tě tolik stát? Pro radost červů, co ji pozřou v hrobě? Pro ně se pachtíš? Jim chceš všechno dát? Hleď z nouze těla udělat svou ctnost, co jemu schází, v tom zkus najít lék, pozemskou bídu vyměň za věčnost, bohatá uvnitř, chudá navenek. Ze Smrti žij, co ze života žije, Smrt Smrti navždy smrtelnost z nás smyje. Dagmar, 26 let.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.