Archive for category: Můj příběh

Ahoj všichni! Pročítám tu všechny tyhle příspěvky, derou se mi slzy do očí, když čtu jaké to má všechno následky, proč vlastně pořád takhle blbneme??? Já jsem začala šílet s postavou, když mi bylo 14 let, začala jsem si kupovat snad tehdy vycházející bravogirl, cosmogirl cosmopolitan, top divky a podobné časopisy propagující modelky, propagující články, bud stihla jako modelka, samé diety pro to jak za sedm dni vypadat jak modelka, texty typu velikost 32 je normalni 38 je moc, shod spicky a podobne, zacala jsem se s temi modelkami porovnavat a zjistila jsem, ze nejsem jako ony…ze se vlastne nebudu nikdy nikomu libit, problem zacal tim, ze sem si vsugerovala do hlavy ze kazdemu se libi JENOM modelky, kluci ze tridy slinatli nad tema hubenejma krasavicema, takze mi bylo jasny ze ja, holka s tehdejsi normalni postavou se jim fakt libit nemuzu (166/50kg), ale problem je v tom ze s tim ziju dodnes, ze se ZADNEMU chlapovi nelibi normalno natoz hubena holka. proste to mam porad v hlave i dkyz je mi uz o sest let vice, ale k memu pribehu, ve 14cti sem zacala posilovat, omezovat trosku jidlo, ale nejaks e mi to nepodarilo, zacala jsem se tyrat dietama, ne hladovkama ale dietama, kdyz jsem se v 17ti poprve zamilovala, a zacala jsem s nim chodit, zjistila jsem, ze by se za me mohl treba na ulici stydet, ze chodi s tlustoskou,takze jsem zacala drzet hladovku, zhubla jsem 14 kilo z puvodnich 58 kil na 44kilo, jenze rodice si toho vsimli, lekari to oznacili jako podezreni na anorexii a maminka me zacala lecit, dodneska ji za to nenavidim!!!! a vdecim ji za to ze ted mam 168cm a 62 kilo, je to strasny se na sebe podivat, ale uz nikdy nezhubnu, mam diky hladovkam, ktere trvaly i tak zkazeny cely metabolismus, jakmile se nenajim, zacnu se trast, udela se mi cerno pred ocima a omdlim, takze musim jist pravidelne, po dvou hodinach jinak sebou placnu na zem, je to dost neprijemne, ty hubene holky na me tak hnusne koukaj, jakoze ona se cpe, no fuj a jak je tlusta, jenze ja MUSIM:-( ale i tak kdyz se najim je mi spatne po kazdem jidle, baleni Renie na zaludek mi staci na dva dny, protoze ho musim jist po kazdem jidle, gastrolozka mi rekla ze to mam z te hladovky a ze uz se to nespravi, nedokazu uz nikdy zhubnout, kdyz cvicim ommdlivam protoze sem si udelala neco se srdcem, takze mam skoro zakazanou veskerou fyzickou aktivitu, kdyz nejim omldlivam, kdyz jim je mi spatne, vubec nevim co mam delat, jsem tlusta a nemuzu zhubnout. Proc sou proste v trendu tak hubene holky? proc se musi stanovovat co je norma? proc?? proc nemuzu mit jine starost nez se skoro cely den divat do zrcadla, stipat se do speku a brecet?sakra proc nemuzu byt taky modelka???? a to je mi 20!

Zdravím všechny, které stejně jako mě trápí nějakým způsobem PPP. Už jsem sem psala asi 2x, přečetla jsem si i rady k mému článku, určitě byly dobře myšlené, jenže já zkrátka nedokážu (možná ani nechci) jít za odborníkem. Přítel už mi dal na vybranou- buď on nebo hubnutí. Před nedávnem mi říkal, že už to prý nevydržel a musel mi to říci, zdám se mu prý moc vyzáblá v obličeji a v těle. V létě jsme spolu jeli na kole na túru, jeli jsme do jednoho nejmenovaného města a byly tam na náměstí lavičky, kde sedělo několik kluků a když jsme projížděli kolem nich, tak jsem pak za sebou slyšela jak můj fyzický vzhled ohodnotili jako KOSTRA, říkali to totiž dost hlasitě a předtím se mi to stalo už asi dvakrát. Já vím, že jsou mi už vidět všechna žebra, ale copak nikdo nepochopí, že musím ještě zhubnout, protože potřebuji nějaké to kilo dát dolů???? Já bych asi nesnesla, aby mě někdo nutil do jídla. Můj přítel se o to teď začal snažit, prý mám jíst maso. Jenže mně se maso protiví už svým aroma a ještě ke všemu má hodně tuku. Dopracovala jsem se k tomu, že jím hlavně zeleninové vývary, je to jen zelenina s kořením,není v tom žádný tuk a není mi po tom pak těžko. Abych nezapomněla, jím ještě ovoce a snesu i hrnek sójového mléka. Ale více nepotřebuji, úplně to stačí. Když půjdu za odborníkem, určitě mě bude nutit jíst, jenže mně klasické jídlo nechutná a také by chtěl, abych nevyvíjela tolik fyzické aktivity denně, jenže když něco sním, tak to musím jít odbourat cvičením, jinak bych se nenáviděla za to, že dovolím usazovat tuky na mém těle a to já fakt nechci, nedokážu si svůj život představit bez cvičení, to zkrátka nejde. Stejně se mi zdá, že jsem stále ještě oplácaná, moc se snažím to dát nějak dolů………….. Jediné co mě fakt rozčiluje, jsou narážky kamarádů, dávají mi jasně najevo mojí změnu a také to, že se jim to nelíbí, ale podle mého tomu nerozumí. Já také nikomu nevnucuji způsob zdravého stravování a nezdravou životosprávu nechci v žádném případě přijmout. Je to všechno strašně těžké. Nevím čím to je, najednou jsem přestala jíst některé dříve oblíbené potraviny (těstoviny, celozrnné pečivo………atd.), vzdala jsem se mnoha takových potravin a už mi nechybí, nemám na ně ani chuť. Nevím co se to děje, pleť se mi velmi loupe, je vyprahlá jak zem. Bez cvičení není radosti. Ale nechci přibrat a nechci nahradit svůj jídelníček za nezdravou stravu, copak to opravdu nikdo nedokáže pochopit?????? :(((((((((((((((( Mějte se fajn a ahojky.

Precetla jsem si novou davku pribehu a malem me svihlo, jak mlade damy chteji vypadat jako obrazky z casopisu. Opakuju to kde vsude a uz me to nebavi psat porad dokola, takze to davam sem. Vsem, kdo tedy touzi byt modelkami, stihlymi a dokonalymi, doporucuju precist az do konce, byt pocatecni exkurs do technologii bude vypadat nudne a od veci. Pomijim, ze modelku do casopisu tym odborniku nalici, ucese, tam, kde uzasne saty odstavaji, jsou zaspendleny a na modelku prilepeny lepici paskou, ze ji nafoti nekdo, kdo se tim zivi, z tohu uhlu, odkud neni videt ta lepici paska a jizva po operaci slepaku (ano, i modelky maji streva). Kdyz uz je fotka na stole, v dnesni dobe spis v pocitaci, nastava druha faze vyroby krasavice z casaku, kterou odre grafik v programu, jenz se zove Photoshop. S Photoshopem jsem stravila mnoho let a vim, co umi. Takze grafik si fotku nacte na velkou obrazovku, vymaze modelce pihy, protoze ty vetsinou na fotkach vypadaji jako spina, zaretusuje vystoupla zebra (zebra lezou i mne a to modelkovske parametry nemam), strie (ty ma uplne kazdy. I chlapi), jizvicky, zilky, materska znaminka, neposlusne praminky vlasu. Pak se filozoficky zamysli nebo mu to nadiktuje fotograf, redaktor pres fotky nebo tak nekdo a pak zacne obrazku zestihlovat nohy, zmensovat zadek, prebarvovat oci, vlasy, rty, barvu pleti, udela stiny na obliceji vetsi, aby licni kosti vypadaly vyrazneji…. Jinymi slovy, krasavici lze udelat i ze solidni obludy, ze sedmdesatilete pratety sestnactku apod. Je to strasna piplacka, ale jde to a vim to, protoze to umim. Kdokoli, kdo se tedy chce srovnavat s fotkou v casopise, se tedy nesrovnava s zivou osobou, ale s konstrukci tymu odborniku. Konstrukce tymu odborniku z toho samozrejme vyjde vitezne, protoze pusobi realisticky. Ovsem uz jenom to, ze chce nekdo byt jako Marka Modelka, co je vyfocena tam a tam, je stejna (jenom na prvni pohled mene zjevna) pitomost jako snazit se co nejvic podobat nektere z Avignonskych slecen od Pabla Picassa (lze najit v kazde slusne encyklopedii vytvarneho umeni).

poslední týden dost o všem přemýšlím a musím říct, že je mi hrozně. Je mi hrozně z toho, když se podívám do zrcadla, je mi zle z toho když jím. Kdykoliv, když jsem držela dietu, tak to bylo v pohodě, když jsem zhubla, tak jsem byla ráda, když ne tak mi to nijak zvlášť nevadilo. Ale teď? Teď je vše jinak. Od té doby, co jsem od loňska zhubla 10 kg a pak během chvilky jsem je nabrala zpátky, tak se ve mě asi něco zlomilo. Nevím, co a proč, ale vím, že jsem už jiná. Bolí mě pohled do zrcadla, nemůžu se na sebe ani podívat, abych si neřekla, jsi hnusný tlustý prase. Jen žeřeš, podívej se na sebe, jak vypadáš. A co já na to? NEJÍM!!!!!!Nemůžu, prostě to nejde. Když se najím, tak je mi ze sebe špatně (ne snad ani od žaludku, jako spíš psychicky), cítím se hrozně. Když nejím, tak je vše OK. Nic mě netrápí a já vím, že budu za chvíli hubená, hubená jako kost. Budu se všem líbit a hlavně budu šťastná. Já vím, že mi asi nevěříte, ale já budu opravdu šťastná. Kouknu se do zrcadla a uvidím tam jinou osobu, krásnou štíhlou. Už se nebudu muset halit do tlustých svetrů a volných kalhot (abych schovala špeky), budu moct nosit sukně a přilíhavý trička. A to pak budu šťastná. Budu se moct konečně usmívat. Budu v pohodě. Chce to jen vydržet. Teď, každou vteřinu svého života myslím jen na jediné, jak co nejrychleji zhubnout. Jsem proto ochotná udělat vše. Já vím, že je to vše psychického rázu (dětství a život), ale je to prostě ve mě. Občas si připadám jako ve vězení. V tom nejhorším vězení jako existuje. Jsem uvězněná ve vlastním hnusném těle a trpím. Trpím strašně moc, N E N A V I D Í M S E!!!!!Je to ten nejhorší pocit, jaký lze zažít. Nemůžu se na sebe ani podívat, každou chvíli stojím na váze. Ach jo, kdyby to tak šlo jako v Arabele. Jen bych otočila prstenem a byla bych šťastná. Za tyhle stránky jsem moc vděčná jejím zakladatelům. Můžu se tu vyzpovídat a vím, že mě nikdo kritizovat. NIKDO. A také těmto stránkám vděčím za kamarádku. Poznala jsem tu strašně moc fajn kamarádku. Jsem ráda, že jsme se poznali, je strašně moc hodná a je to ten nejbáječnější člověk, jakého lze poznat. Děkuju ti Mariko, za vše. Mám tě moc ráda. Teď ještě trochu k mému problému. Můj asi největší problém bude v tom, že se nemám ráda. Já to vím, ale nemůžu s tím nic dělat, i když jsem se moc snažila. Slíbila jsem to i Marice, že se zkusím naučit mít se ráda. Ale jsem slaboch, nejde to. Nejde. Ten pocit, když stojím nahá před zrcadlem se ani nedá popsat. Opravdu je mi ze sebe samé zle. 2 roky jsem užívala projímadla a zhubla jsem. Pak už psychicky skoro na dně sil, jsem poznala Mariku. S ní mi bylo hned líp, slíbila jsem jí, že budu jíst normálně, že se budu mít ráda, ale vážně to nejde. Mrzí mě to. Mám sny, ve kterých jsem krásná a štíhlá a já věřím tomu, že do vánoc se mi tento sen (alepoň co se týká štíhlosti splní). Musí. Teď opět užívám projímadla a čípky. Jsem v tom opět znova, jen s tím rozdílem, že předtím jsem u toho jedla, teď už se snažím i nejíst. Bože, ať už jsou ty špeky pryč. Jediné na co poslední týden myslím, je to, proč nenávidím své tělo. Proč zrovna já? A nic mě nenapadá, snad jen to, že kdybych nežrala, tak bych byla štíhlá. Vím, že je to v psychice, ale já se nechci a nepotřebuju léčit. Až zhubnu, tak budu šťastná a to mi bude stačit. Vím, co si o mě asi myslíte. Znám vaše příběhy, a právě proto sem píšu. Jsme na tom všichni stejně, touha zhubnout, nás sem všechny dovedla. Je to tak? Vím, že je nás určitě víc, ne jen já. Také se vám hnusí vlastní tělo? Také je vám špatně když se kouknete do zrcadla? Nenávidíte se? Je to cesta. Ale každá cesta má svůj cíl – svůj konec. Ten můj konec = štěstí = štíhlost. Mariko, ještě jednou ti děkuju za to že můžu být tvojí kamarádkou. Kdybyste chtěli, klidně mi napiště. Budu ráda, když si o tom budu moct promluvit s někým, kdo tím prochází také. cts55@tiscali.cz

Už jako malinká jsem chodila do gymnastiky a jako osmiletá jsem se dala na balet. Vlastně mámka mě tam dala. Právě od ní neustále slýchávala, že ze mě něco bude, že jednou na mě bude moct být pyšná, pokud budu neustále cvičit. Když jsem teda jako už osmiletá slečna přešla na balet nemyslela jsem na nic jiného, než abych mamku nezklamala a abych vážila jako správná baletka- jako pírko. trenér byl spokojený, mamka byla spokojená a já jsem ani netušila, o co všechno přicházím. O zmrzlině jsem jenom slýchávala a o pořádným dětství taky. Ve dvanácti jsem už jezdila po světě s svým osobním trenérem a kondiční trenérkou, která mě každý den (!) vážila. Během týdne, co jsme byli na soustředění v Brně jsem přibrala kilo. Když mě pak moje k. trenérka vážila, zeptala se mě, jestli si připadám špekatá. Řekla jsem, že ne a ona mi řekla, že pokud přiberu ještě kilo a přitom nevyrostu alespoň o centimetr, tak že s představením, na které jsme trénovaly půl roku nemám počítat. Hodně mě to vzalo a rozhodla jsem se, že zhubnu pro jistotu 2 kila. Zvládla jsem to, protože jsem omezila i zeleninový večeře a obědy. Představení vyšlo na jedničku, ale cítila jsem se čím dál slabší, ale o to šťastnější, že už vím, jak na to… už jsem věděla, jak se zbavit váhy a zároveň „řešit“ svoje problémy. Přestala jsem jíst, hlad mi dělal strašně dobře, ten pocit že trpím, aby se ve mně mamka nezklamala za to stál… Ve čtrnácti jsem měřila 164 a vážila 39 kilo. Skončila jsem v nemocnici a později tam i bojovala o život. Vyhrála jsem, ale nikdy nebudu moct mít děti a mám taky spoustu jiných problémů. Z léčebny jsem přijela před měsícem s 47 kily a s zcela novým plánem- žít. Slibuju, že se budu radovat z maličkostí, že půjdu se spolužačkama na zmrzku, a že sport pro mě bude radostí, kterou si můžu dopřát. A to je můj vlastní sen, ať se to lidem nebo mé mamce líbí nebo ne. Za ten měsíc mi stihla hodněkrát říct, že jsem ji zklamala, že do mě investovala a nic z toho nemá. Slíbila jsem, že jednou ji všechny ty peníze vrátím… zaplatím ji hodiny baletu, ať si taky může splnit svůj sen.