Ja osobne nemam zadny takovy problem,spis naopak,mam spis silenjsi postavu a nikdy me nenaplo ty kila schazovat.Ale vim,ze necim takovym se trapi nase kamaradka,i kdyz ona si mozna mysli,ze o tom,ja a nim ostastni netusi.A chtela bych jen rict:“Te..o,netrap svoje telo,si prece moc hezka holka a tohle ti za to nestoji,mame te moc radi!“
ahoj! Kdyz jsem si četla příběhy z této stránky poprvé, zvracela jsem opravdu jenom obcas…tak 1-2x týdně.Ale to bylo před rokem…když jsme si četla tyhle příběhy, říkala jsem si , že nikdy nedopadnu tak, že budu zvracet několikrát za den, že budu brečet, kvůli každému kilu na víc, co s eobjeví na váze, že nebudu zvracet v pokoji, do různých krabiček, protože mám strach, aby mě máma nebo sestra nenašly na záchodě…..ale omyl!To všechno se nyní stalo mým každodenním prográmkem.ze začátku bulimie jsem zhubla 5 kilo….ale teď už jsou zase zpátky, netuším proč, když zvracím stejně…ale je pravda, že toho sním 3x víc.Ovšem potom dostanu záchvat!Přímo histerický.začnu si představovat všechny svoje špeky, namlouvat si, že je mi blbě…a už běžím na záchod!Nevím, jak se toho mám zbavit!Přátelé, kteří věděli o mé nemoci, si myslí, že už jsem dávno přestala, ale to není pravda!Je to ještě horší, než to bylo!Zvracím 2-3x denně, ale přesto přibírám….proto se bojím, že jsem nějak nemocná.A nemyslím tím jenom bulimii.Chtěla bych tp hrozně říct mámě, aby mi s tím pomohla, ale nevím jak!nevím, co mám dělat!Nevím, jestli by mě za to třeba nezačala nenávidět……………………..
Ahoj všichni, objevila jsem existenci těchto stránek teprve před nedávnem a do teď už jsem stihla přečíst skoro vše, co je tu publikováno. Až dnes jsem našla odvahu se vám svěřit se svým příběhem. S kombinací anorexie – bulimie už žiju téměř dva roky. Všechno začalo tak, že jsem si vsugerovala myšlenku, že jsem příliš tlustá. Pravda je, že jsem měla a mám sedavé zaměstnání, sport jsem nikdy příliš v lásce neměla a tak kila pomalu přibývaly. Vždycky jsem si ráda kupovala hezké oblečení, ale s rostoucí váhou jsem musela stále obnovovat šatník a malé velikosti se posouvaly stále hlouběji do skříně. Pak jsem se jednoho dne rozhodla, že začnu žít zdravě. Začala jsem cvičit kalanetiku, přestala jsem jíst sladkosti a dávala jsem si miniaturní porce zeleniny, jogurtů nebo celozrnného pečiva. Skutečně jsem zhubla ze svých skoro 72 kil asi na 55. A byla jsem spokojená. Ale tělo mě zklamalo a začalo chtít pořád víc a víc jídla. Nakonec to vše skončilo záchvaty žravosti a návratem na původní váhu, plus ještě nějaké to kilo navíc. Z velikosti oblečení 36 se najednou stala velikost 42. Hrozně jsem se nenáviděla, hlavně svoje tělo, pořád jsem si říkala, jak jsem to mohla takhle zkazit. Potom přišel osudový okamžik. Seznámila jsem se se svým přítelem Honzou. Byl to člověk, který měl přímo bytostný odpor k tlustým lidem a já jsem kvůli němu začala zase hubnout. Drasticky jsem omezila veškeré jídlo, porce jsem zmenšila na úplné minimum a k tomu jsem plavala, běhala a denně jezdila hodinu na rotopedu. Znovu jsem se dostala asi na 54 kilo. Ale začaly první komplikace. Přestala jsem mít menstruaci, byla mi pořád zima. Všichni mi říkali, ať už neblbnu, že už jsem hubená dost, ale já chtěla pořád víc a víc. Ale tělo zradilo podruhé. Znovu jsem spadla do šíleného kolotoče přejídání. Ale měla jsem panickou hrůzu z toho, že přiberu, tak jsem začala zvracet a ve velkém zneužívat projímadla. Začala jsem trpět depresemi, a jediné na co jsem byla schopná myslet bylo jídlo a kalorie. Došla mi síla na cvičení, takže jsem znovu přibrala skoro na 73 kilo. Pak jsem pochopila, že mám problém a že už to sama nikdy nezvládnu. V práci jsem se za sebe hrozně styděla a tak jsem nejedla skoro nic a večer jsem pořádala doma mejdany s tunami jídla. Byly to věčné výlety mezi kuchyní a záchodovou mísou. Párkrát jsem si řekla DOST, vyhodila všechno jídlo do koše, a za pár hodin, už jsem ho tahala ven a nadávala si,jaký jsem odporný prase. Vy, kdo víte, o čem mluvím, víte, že kvůli jídlu je pak člověk schopen udělat ty největší hrůzy. Pamatuju si, jak jsem se jednou asi týden vůbec nemyla, protože jsem měla panickou hrůzu a odpor ke svému hnusnému, tlustému tělu. Letos na jaře jsem začala chodit na psychiatrii, protože deprese a bulimie už ovlivňovala celý můj život. Nezvládala jsem v práci, domácnost, hroutily se mi všechny vztahy. Jak by ne, když jsem každému jenom lhala, stále jsem se uzavírala do sebe, brečela. A začla jsem od začátku. Rozešla jsem se s Honzou. Bylo to kruté vystřízlivění z jednoho vztahu, kdy jsem pochopila, že ten člověk je schopen se mnou žít jedině za předpokladu, že budu veselá, usměvavá a hlavně ŠTÍHLÁ holka bez jakýchkoli problémů. Bez antidepresiv bych to tenkrát asi nezvládla. Řekla jsem si, že znovu zhubnu, ale tentokrát zdravě. Znovu jsem začala cvičit a ovládat se v jídle. A jak jsem na tom teď? Nevím jestli hůř nebo líp, asi pořád stejně. Vážím 49 kilo na 167 výšky. Musím brát dvakrát denně antidepresiva, večer zase prášky na spaní, protože bez nich neusnu. Je mi pořád zima, i teď, když je venku skoro 23 stupňů tu sedím nabalená a stejně se třesu jako ratlík. Po celém těle se mi dělají modřiny, hlavně na nohou, padají mi vlasy.Cvičím každý den tak hodinu a půl a když náhodou už nemám sílu, tak trpím výčitkami svědomí. A je pravda, že síly mám pořád míň a míň. Na doporučení psychiatra jsem momentálně ve zdravotní neschopnosti a možná mě čeká léčebna. Zmáhá mě stálá únava, přes den jsem schopná spát třeba šest hodin. Ale víte co? Přes tohle všechno… já to nevzdám. Nikdy!!! Teď se snažím udržet si svůj vlastní režim jídla, protože to co mi radí doktoři nebo to co jsem si přečetla v knížkách je pro mě zatím nepředstavitelné. Snažím se prostě jíst a říkám si, že každá energie, byť i z jablka nebo z jogurtu je dobrá. Ráda bych zase žila normálně, ale vím, že cesta k téhle vysněné metě bude ještě dlouhá. Ale věřím si, pro mě je nejdůležitější, že jsem se rozhodla, že CHCI něco s tímhle problémem s touhle nemocí něco udělat. Začala jsem chodit se svým nynějším přítelem, který mi pomáhá, jak jen to jde, i když si myslím, že možná ještě nepochopil, o jak velkou hrozbu se jedná. Jednou mi doktorka řekla, že při svém nynějším jídelním režimu budu žít maximálně tak pět let a pak končím. Ale já chci žít, miluju život a tak budu bojovat! Ráda bych touhle cestou poděkovala všem, kteří mě drží nad vodou a kteří se mnou zůstali, ať mi bylo jakkoli zle. Díky Stando, mami, bráškové, Irenko. Díky vám ještě žiju a nezabalila jsem to, i když už jsem párkrát stála v kuchyni s hrstí prášků. A díky vám všem, kteří jste dočetli až sem. Moc vám všem držím palce, věřím, že to zvládnem! A co na závěr? Možná jednu moudrost od klasika: W.Shakespeare, Sonet 146 Ubohá duše, v hříšném vězíš těle, tělesné pudy se v něm vzpurně sváří, proč uvnitř zmíráš, hladovíš jak v cele, tvůj zevnějšek však nádherou jen září? K čemu ten lesk, když zajde v krátké době? Proč pouhá schránka má tě tolik stát? Pro radost červů, co ji pozřou v hrobě? Pro ně se pachtíš? Jim chceš všechno dát? Hleď z nouze těla udělat svou ctnost, co jemu schází, v tom zkus najít lék, pozemskou bídu vyměň za věčnost, bohatá uvnitř, chudá navenek. Ze Smrti žij, co ze života žije, Smrt Smrti navždy smrtelnost z nás smyje. Dagmar, 26 let.
Ahoj všichni! Pročítám tu všechny tyhle příspěvky, derou se mi slzy do očí, když čtu jaké to má všechno následky, proč vlastně pořád takhle blbneme??? Já jsem začala šílet s postavou, když mi bylo 14 let, začala jsem si kupovat snad tehdy vycházející bravogirl, cosmogirl cosmopolitan, top divky a podobné časopisy propagující modelky, propagující články, bud stihla jako modelka, samé diety pro to jak za sedm dni vypadat jak modelka, texty typu velikost 32 je normalni 38 je moc, shod spicky a podobne, zacala jsem se s temi modelkami porovnavat a zjistila jsem, ze nejsem jako ony…ze se vlastne nebudu nikdy nikomu libit, problem zacal tim, ze sem si vsugerovala do hlavy ze kazdemu se libi JENOM modelky, kluci ze tridy slinatli nad tema hubenejma krasavicema, takze mi bylo jasny ze ja, holka s tehdejsi normalni postavou se jim fakt libit nemuzu (166/50kg), ale problem je v tom ze s tim ziju dodnes, ze se ZADNEMU chlapovi nelibi normalno natoz hubena holka. proste to mam porad v hlave i dkyz je mi uz o sest let vice, ale k memu pribehu, ve 14cti sem zacala posilovat, omezovat trosku jidlo, ale nejaks e mi to nepodarilo, zacala jsem se tyrat dietama, ne hladovkama ale dietama, kdyz jsem se v 17ti poprve zamilovala, a zacala jsem s nim chodit, zjistila jsem, ze by se za me mohl treba na ulici stydet, ze chodi s tlustoskou,takze jsem zacala drzet hladovku, zhubla jsem 14 kilo z puvodnich 58 kil na 44kilo, jenze rodice si toho vsimli, lekari to oznacili jako podezreni na anorexii a maminka me zacala lecit, dodneska ji za to nenavidim!!!! a vdecim ji za to ze ted mam 168cm a 62 kilo, je to strasny se na sebe podivat, ale uz nikdy nezhubnu, mam diky hladovkam, ktere trvaly i tak zkazeny cely metabolismus, jakmile se nenajim, zacnu se trast, udela se mi cerno pred ocima a omdlim, takze musim jist pravidelne, po dvou hodinach jinak sebou placnu na zem, je to dost neprijemne, ty hubene holky na me tak hnusne koukaj, jakoze ona se cpe, no fuj a jak je tlusta, jenze ja MUSIM:-( ale i tak kdyz se najim je mi spatne po kazdem jidle, baleni Renie na zaludek mi staci na dva dny, protoze ho musim jist po kazdem jidle, gastrolozka mi rekla ze to mam z te hladovky a ze uz se to nespravi, nedokazu uz nikdy zhubnout, kdyz cvicim ommdlivam protoze sem si udelala neco se srdcem, takze mam skoro zakazanou veskerou fyzickou aktivitu, kdyz nejim omldlivam, kdyz jim je mi spatne, vubec nevim co mam delat, jsem tlusta a nemuzu zhubnout. Proc sou proste v trendu tak hubene holky? proc se musi stanovovat co je norma? proc?? proc nemuzu mit jine starost nez se skoro cely den divat do zrcadla, stipat se do speku a brecet?sakra proc nemuzu byt taky modelka???? a to je mi 20!
Jak si tu tak procitam vase pribehy,tak se ve me deje neco zvlastniho…je zvlastni,cist si vase pribehy a citit,ze k tomu mam nejaky vztah,ze se to vlastne tyka i me!!! Me je 17 let…s jidlem jsem zacala blbnout jiz od svych 15 let!Hodne sportuju,miluju sport,ale zakladem je,byt hubena,byt hubena aby mi to behalo…Merila jsem 165 cm a vazila jsem 55kilo….co se mi zdalo moc,chtela jsem 50,tak jsem zacala jist zdrave,za mesic se mi podarilo na 50 kilo zbubnout,dokazala jsem to,vsem sem se moc libila,vsichni obdivovali moji postavu!Ale pak…co co jsem si celou dobu odpirala,jsem si behem 2 mesicu dopravala den co den…byla jsem uplne posedla,kvuli jidlu sem nechodila ani na treninky,byla jsem uplne posedla jidlem!!Najednou jsem se pohhybovala na 65 kilech- + 15 kilo!To bylo proste strasny! Uplne jsem se zacala vyhybat lidem,jsem uzavrena do sebe a nechci lidi ani videt!Je to neco strasnyho,kdyz vam nekdo rekne „teda,ty jsi naka obtloustla“… no a ted v 17 letech,jsem zacala blbnout…drzela jsem tydenni pust,pri kterem jsem snizila vahu o skvely 4 kila!Byla jsem moc stastna,ale pak sem zacla zas se prejidat a dokonce i zvracet!Zvracela jsem/ a zvracim vzdycky tajne na zachode nebo v koupelne,ale proste to vube nejde,vubec to jidlo nejde ven… dneska jsem jedla celkem malo,ale pak vecer…mamina udelala jablecnou buchtu a ja snedla skoro celej pekac, 4 krajice chleba,susenky,zmrzlinu…vite,ja potrebuju nyni zhubnout 5 kilo,ale uz nevim,nevim jak to mam dokazat!!Uvedomuju si,ze sem proste nemocna!Jenze ja proste uz nevim jak dal…pomozte mi,vy co jste se vylecili…jak jste to dokazali?? Mejte se moc krasne a drzim vam vsem palecky a tem co to zvladly a uzdravili se,jsou pro me proste HRDINOVE!!
Zdravím všechny, které stejně jako mě trápí nějakým způsobem PPP. Už jsem sem psala asi 2x, přečetla jsem si i rady k mému článku, určitě byly dobře myšlené, jenže já zkrátka nedokážu (možná ani nechci) jít za odborníkem. Přítel už mi dal na vybranou- buď on nebo hubnutí. Před nedávnem mi říkal, že už to prý nevydržel a musel mi to říci, zdám se mu prý moc vyzáblá v obličeji a v těle. V létě jsme spolu jeli na kole na túru, jeli jsme do jednoho nejmenovaného města a byly tam na náměstí lavičky, kde sedělo několik kluků a když jsme projížděli kolem nich, tak jsem pak za sebou slyšela jak můj fyzický vzhled ohodnotili jako KOSTRA, říkali to totiž dost hlasitě a předtím se mi to stalo už asi dvakrát. Já vím, že jsou mi už vidět všechna žebra, ale copak nikdo nepochopí, že musím ještě zhubnout, protože potřebuji nějaké to kilo dát dolů???? Já bych asi nesnesla, aby mě někdo nutil do jídla. Můj přítel se o to teď začal snažit, prý mám jíst maso. Jenže mně se maso protiví už svým aroma a ještě ke všemu má hodně tuku. Dopracovala jsem se k tomu, že jím hlavně zeleninové vývary, je to jen zelenina s kořením,není v tom žádný tuk a není mi po tom pak těžko. Abych nezapomněla, jím ještě ovoce a snesu i hrnek sójového mléka. Ale více nepotřebuji, úplně to stačí. Když půjdu za odborníkem, určitě mě bude nutit jíst, jenže mně klasické jídlo nechutná a také by chtěl, abych nevyvíjela tolik fyzické aktivity denně, jenže když něco sním, tak to musím jít odbourat cvičením, jinak bych se nenáviděla za to, že dovolím usazovat tuky na mém těle a to já fakt nechci, nedokážu si svůj život představit bez cvičení, to zkrátka nejde. Stejně se mi zdá, že jsem stále ještě oplácaná, moc se snažím to dát nějak dolů………….. Jediné co mě fakt rozčiluje, jsou narážky kamarádů, dávají mi jasně najevo mojí změnu a také to, že se jim to nelíbí, ale podle mého tomu nerozumí. Já také nikomu nevnucuji způsob zdravého stravování a nezdravou životosprávu nechci v žádném případě přijmout. Je to všechno strašně těžké. Nevím čím to je, najednou jsem přestala jíst některé dříve oblíbené potraviny (těstoviny, celozrnné pečivo………atd.), vzdala jsem se mnoha takových potravin a už mi nechybí, nemám na ně ani chuť. Nevím co se to děje, pleť se mi velmi loupe, je vyprahlá jak zem. Bez cvičení není radosti. Ale nechci přibrat a nechci nahradit svůj jídelníček za nezdravou stravu, copak to opravdu nikdo nedokáže pochopit?????? :(((((((((((((((( Mějte se fajn a ahojky.
Je mi 28 a jsem zdesena tim,co vsechno jsem se ted docetla.Myslela jsem,ze tou nemoci trpim sama.10let jsem se v tom placala sama.Ani nevim,jak jsem do toho spadla.Chtela jsem jen dokazat vsem kolem,ze nejsem k nicemu a zhubnu.Mela jsem uspech, merila jsem 162cm a vazila 62kg a po 2mesicich jsem zhubla na 54kg.Najednou jsem byla stejne obletovana jako moje sestra a rekla jsem si,ze jeste 1-2kg a dost.Ze zacatku jsem dodrzovala delenou stravu,ale po par mesicich jsem si rekla,ze nemusim veceret…snidat…Najednou jsem se zacala starat jen sama o sebe a zapominala jsem na ostatni.Pak jsem dostala dobrou radu jak hubnout-zvracet-pry to jde rychleji.Tak jsem to jen zkusila a znicila jsem si 10let.Vse co jsem zazila se neda ani napsat do jednoho dopisu,ale diky memu manzelovi jsem zvitezila,dodufam,ze navzdy.Ted mam jeste jedno prani,mit dite-nikdy jsem neverila tem recem,ze nejist znamena moznost nemit dite.Jen bych chtela dodat,ze tuto hnusnou nemoc nepreju ani me nejhnusnejsi kamaradce.A je vubec nefer,ze neco takoveho vubec existuje.
Precetla jsem si novou davku pribehu a malem me svihlo, jak mlade damy chteji vypadat jako obrazky z casopisu. Opakuju to kde vsude a uz me to nebavi psat porad dokola, takze to davam sem. Vsem, kdo tedy touzi byt modelkami, stihlymi a dokonalymi, doporucuju precist az do konce, byt pocatecni exkurs do technologii bude vypadat nudne a od veci. Pomijim, ze modelku do casopisu tym odborniku nalici, ucese, tam, kde uzasne saty odstavaji, jsou zaspendleny a na modelku prilepeny lepici paskou, ze ji nafoti nekdo, kdo se tim zivi, z tohu uhlu, odkud neni videt ta lepici paska a jizva po operaci slepaku (ano, i modelky maji streva). Kdyz uz je fotka na stole, v dnesni dobe spis v pocitaci, nastava druha faze vyroby krasavice z casaku, kterou odre grafik v programu, jenz se zove Photoshop. S Photoshopem jsem stravila mnoho let a vim, co umi. Takze grafik si fotku nacte na velkou obrazovku, vymaze modelce pihy, protoze ty vetsinou na fotkach vypadaji jako spina, zaretusuje vystoupla zebra (zebra lezou i mne a to modelkovske parametry nemam), strie (ty ma uplne kazdy. I chlapi), jizvicky, zilky, materska znaminka, neposlusne praminky vlasu. Pak se filozoficky zamysli nebo mu to nadiktuje fotograf, redaktor pres fotky nebo tak nekdo a pak zacne obrazku zestihlovat nohy, zmensovat zadek, prebarvovat oci, vlasy, rty, barvu pleti, udela stiny na obliceji vetsi, aby licni kosti vypadaly vyrazneji…. Jinymi slovy, krasavici lze udelat i ze solidni obludy, ze sedmdesatilete pratety sestnactku apod. Je to strasna piplacka, ale jde to a vim to, protoze to umim. Kdokoli, kdo se tedy chce srovnavat s fotkou v casopise, se tedy nesrovnava s zivou osobou, ale s konstrukci tymu odborniku. Konstrukce tymu odborniku z toho samozrejme vyjde vitezne, protoze pusobi realisticky. Ovsem uz jenom to, ze chce nekdo byt jako Marka Modelka, co je vyfocena tam a tam, je stejna (jenom na prvni pohled mene zjevna) pitomost jako snazit se co nejvic podobat nektere z Avignonskych slecen od Pabla Picassa (lze najit v kazde slusne encyklopedii vytvarneho umeni).
Našla jsem tyto stránky asi před rokem a od té doby je pravidelně navštěvuji a čtu všechny vaše (naše) příběhy. Upřímne je mi opravdu moc smutno, kam až jsme schopny zajít, abychom byly krasné a dokonalé.Mně je 27 a jsem čtyři roky šťastně vdaná.Jako malá jsem byla vždycky váleček a představa, že se jednou týdně musím dostavit na hodinu tělocviku pro mě byla noční můrou.Myslím,že jsem si nejvíc zamilovala skok do dálky.Museli dovézt vždycky nový písek,jakou jsem jim tam svým zadkem udělala díru :o).Pak mi jednou jeden pán v tramvaji sdělil, že takhle veliký zadek už dlouho neviděl.Nevím, zda mu poděkovat nebo se na něj zlobit.Zhubla jsem zdravě 15kg za tři-čtyři měsíce…zdravě je DůLEŽITÉ…ovoce,zelenina,kuře,ryby a malé porce.Od té doby jsem si držela při 166cm tak 50-53kg.Normální.A pak se do mého manžela zamilovala jeho kolegyně.Ta, kterou tak všechny nenávidíme…naprosto dokanalá…ideál krásy.I když jí můj manžel ukazál,kde je její místo a já měla být šťastná,že mám doma takového muže…už jsem měla bohužel pocit,že když ho teď chtěla taková dokonalá žena…já už pro něj nejsem dost dobrá.Blbost!!!Vždycky bude někdo lepší, krásnější, chytřejší, dokonalejší,…ale vztah,aby přežil,musí být založen úplně na jiných hodnotách.To jsem taky pochopila dost pozdě.Neumím moc hladovět a opakovat stejnou dietu většinou nepomáhá. K tomu je můj manžel velký gurmán, takže jsem svou „dietu“ začala řešit bulímií.Nejdřív to bylo jen jednou za týden…po romantické věčeři nebo večírku v práci.Snadná pomoc,říkala jsem si.Pak už skoro každý den a nakonec několikrát denně.Jediné o co jsem měla starost bylo spoustu jídla a to jak vypadám v zrcadle.Nejdřív to bylo v pohodě a dokonce jsem pár kilo zhubla…49kg.Jenže se mi začalo nafukovat břicho,začala jsem zase nabírat,špatné vlasy,nehty.Byla jsem nepříjemná,nervozní,unavená.Začala jsem být hysterická na svého manžela,na své blízké.Nic mě nebavilo.Z pohodové holky utahaná čarodejnice.Cítila jsem,že naše krásné manželství se začíná otřásat v základech.Dostala jsem strach,že ztratím vše na čem mi záleží.O všem jsem řekla svému manželovi a své tchýni, která mě začala hlídat.Velmi jí za to děkuji,ale bohužel to vydržela jen jeden měsíc a pak to šlo do ztracena.Můj manžel vůbec nepochopil, co mi je.Začalo to znovu od začátku.Vypadala jsem ještě hůř…přidala se strašná pleť a šílené bolesti v době menstruace.Byla jsem se silami u konce.Byla jsem fyzicky i psychicky naprosto vyčerpaná.Pak jsem se jednou ráno probudila a prostě jsem si řekla DOST!Ne,jak to známe, že dnes už naposled a zítra skončíme.Tohle bylo opravdové přesvědčení,možná strach,ale něco,co mě nakoplo a já šla znovu za svým manželem.O poznání rázněji jsem ho požádala o pomoc.Poslala jsem mu adresu těchto webových stránek.Přečetl si pár příběhů,a když přišel domů,skoro brečel.Nechtěl tomu vůbec uvěřit.Nechtěl věřit,že jsem tak moc nemocná a rok s bulímií se mu zdál jako celá věčnost.Choval se fantasticky a všechno se mnou probral.Vyslechl mě a začal mě opravdu kontrolovat.Druhá věc,která mi velice pomohla,byla bezvadná dieta…resp.ZDRAVÁ výživa,kterou jsem našla na www.e-diety.cz!Jídlo 5xdenně,ale menší porce.Naprosto vyvážený jídelníček.Už jsem od února „čistá“.Zase mě všechno začalo bavit.Vrátil se mi život do žil a mě teď tak strašně baví žít!Jsem daleko klidnější a dokonce se mi i daří na jídlo tolik nemyslet!Potěšil mě i můj manžel,když mi řekl,že teď se zdravými 52kg vypadám daleko lépe než se těmi nezdravými 49kg.Holky,základ je naučit se znovu jíst!Nebát se jíst!Po měsíci dodržování správného jídelníčku jsem se zkusila jednou najíst víc než bych měla.A co se stalo?Vůbec NIC!Po jedné normální večeři fakt nestloustnete!!!Druhý den jsem jedla zase zdravě a na váze se neukázala vůbec žádná změna.Naučila jsem se chodit i na večeře, rauty a celé léto jsme dokonce grilovali.Musím se hlídat,to je fakt,ale zvykla jsem si nejíst pečivo,vepřové a hovězí maso,nepít moc piva a alk.koktejlů…a chipsy k telce :o).Holky,jde skončit s tou hrůzou!Musíte si najít buď člověka,činnost nebo víru,která vám zabrání myslet pořád na jídlo.A musíte věřit tomu,že to dokážete!A VY to dokážete!Víra vám pomůže a vyléčí vás!Jste určitě všechny strašné krásné kočky a já vím, že stejně jako já chcete žít normálně!Tak už konečně zvedněte hlavu,podívejte se jak je na tom světě krásně a začněte se mít rády!Přestaňte už ubližovat sobě,svému tělu a těm,které máte nejraději!Už přestaňte brečet,že to nezvládnete!!!Zvládnete,ale musíte opravdu chtít!A to je někdy velice těžké!A kdo vám říkal,že je život snadný?Co?A musíte chtít VY ne vaše okolí!To nefunguje…A VY se z toho přece dostat chcete!!!Krásné a mladé jste jen jednou…a dámy…to je právě TEĎ!!! a už se to NEBUDE NIKDY opakovat,takže právě teď musíte užívat života a být šťastné!!!Zapomeňte na ideál…nikdo není dokanalý a vy ani takové být nechtějte!Byly byste fakt nudné.To,co musíte být je zdravé,hýbat se,smát se,dávat radost druhým,milovat se s tím,koho milujete…Chtěla bych,abyste to už NIKDY neudělaly!Už to nesmíte NIKDY udělat!Už NE!!!Držím VÁM všem moc a moc palce!!!
poslední týden dost o všem přemýšlím a musím říct, že je mi hrozně. Je mi hrozně z toho, když se podívám do zrcadla, je mi zle z toho když jím. Kdykoliv, když jsem držela dietu, tak to bylo v pohodě, když jsem zhubla, tak jsem byla ráda, když ne tak mi to nijak zvlášť nevadilo. Ale teď? Teď je vše jinak. Od té doby, co jsem od loňska zhubla 10 kg a pak během chvilky jsem je nabrala zpátky, tak se ve mě asi něco zlomilo. Nevím, co a proč, ale vím, že jsem už jiná. Bolí mě pohled do zrcadla, nemůžu se na sebe ani podívat, abych si neřekla, jsi hnusný tlustý prase. Jen žeřeš, podívej se na sebe, jak vypadáš. A co já na to? NEJÍM!!!!!!Nemůžu, prostě to nejde. Když se najím, tak je mi ze sebe špatně (ne snad ani od žaludku, jako spíš psychicky), cítím se hrozně. Když nejím, tak je vše OK. Nic mě netrápí a já vím, že budu za chvíli hubená, hubená jako kost. Budu se všem líbit a hlavně budu šťastná. Já vím, že mi asi nevěříte, ale já budu opravdu šťastná. Kouknu se do zrcadla a uvidím tam jinou osobu, krásnou štíhlou. Už se nebudu muset halit do tlustých svetrů a volných kalhot (abych schovala špeky), budu moct nosit sukně a přilíhavý trička. A to pak budu šťastná. Budu se moct konečně usmívat. Budu v pohodě. Chce to jen vydržet. Teď, každou vteřinu svého života myslím jen na jediné, jak co nejrychleji zhubnout. Jsem proto ochotná udělat vše. Já vím, že je to vše psychického rázu (dětství a život), ale je to prostě ve mě. Občas si připadám jako ve vězení. V tom nejhorším vězení jako existuje. Jsem uvězněná ve vlastním hnusném těle a trpím. Trpím strašně moc, N E N A V I D Í M S E!!!!!Je to ten nejhorší pocit, jaký lze zažít. Nemůžu se na sebe ani podívat, každou chvíli stojím na váze. Ach jo, kdyby to tak šlo jako v Arabele. Jen bych otočila prstenem a byla bych šťastná. Za tyhle stránky jsem moc vděčná jejím zakladatelům. Můžu se tu vyzpovídat a vím, že mě nikdo kritizovat. NIKDO. A také těmto stránkám vděčím za kamarádku. Poznala jsem tu strašně moc fajn kamarádku. Jsem ráda, že jsme se poznali, je strašně moc hodná a je to ten nejbáječnější člověk, jakého lze poznat. Děkuju ti Mariko, za vše. Mám tě moc ráda. Teď ještě trochu k mému problému. Můj asi největší problém bude v tom, že se nemám ráda. Já to vím, ale nemůžu s tím nic dělat, i když jsem se moc snažila. Slíbila jsem to i Marice, že se zkusím naučit mít se ráda. Ale jsem slaboch, nejde to. Nejde. Ten pocit, když stojím nahá před zrcadlem se ani nedá popsat. Opravdu je mi ze sebe samé zle. 2 roky jsem užívala projímadla a zhubla jsem. Pak už psychicky skoro na dně sil, jsem poznala Mariku. S ní mi bylo hned líp, slíbila jsem jí, že budu jíst normálně, že se budu mít ráda, ale vážně to nejde. Mrzí mě to. Mám sny, ve kterých jsem krásná a štíhlá a já věřím tomu, že do vánoc se mi tento sen (alepoň co se týká štíhlosti splní). Musí. Teď opět užívám projímadla a čípky. Jsem v tom opět znova, jen s tím rozdílem, že předtím jsem u toho jedla, teď už se snažím i nejíst. Bože, ať už jsou ty špeky pryč. Jediné na co poslední týden myslím, je to, proč nenávidím své tělo. Proč zrovna já? A nic mě nenapadá, snad jen to, že kdybych nežrala, tak bych byla štíhlá. Vím, že je to v psychice, ale já se nechci a nepotřebuju léčit. Až zhubnu, tak budu šťastná a to mi bude stačit. Vím, co si o mě asi myslíte. Znám vaše příběhy, a právě proto sem píšu. Jsme na tom všichni stejně, touha zhubnout, nás sem všechny dovedla. Je to tak? Vím, že je nás určitě víc, ne jen já. Také se vám hnusí vlastní tělo? Také je vám špatně když se kouknete do zrcadla? Nenávidíte se? Je to cesta. Ale každá cesta má svůj cíl – svůj konec. Ten můj konec = štěstí = štíhlost. Mariko, ještě jednou ti děkuju za to že můžu být tvojí kamarádkou. Kdybyste chtěli, klidně mi napiště. Budu ráda, když si o tom budu moct promluvit s někým, kdo tím prochází také. cts55@tiscali.cz
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.