Archive for category: Můj příběh

Nedokážu přesně ani určit počátky.Snad jsem to nevnímala jako nějaký závažný problém,tak ale asi začíná každý.Myslím,že v těhle případech onemocnění je moc důležité si uvědomit v jaké míře se nachází náš stupeň přecitlivělosti na naše okolí.Ti naprostí ignoranti a silné osobnosti mají asi jen min.zkušenosti v téhle problematice.A ti více citlivější,jako já,spadají do rizikovější skupiny. Mamina mi již v dětství dávala dosti najevo,že nejspíš nebudu mít šanci,se svou hloupostí,dát světu najevo,že tu jsem.Byla jsem málo chytrá,aktivní,necitelná,líná,žila jsem jen pro své věci….atd.Někdy jsem pochybovala,jestli mě vůbec zná,ale nikdy jsem neprotestovala vůči jejím názorům nahlas.Později se ukázalo,že nejsem vůbec špatná na jazyky,že dokážu naslouchat lidem,pomáhat,účastnit se,dozvídala jsem se od okolí,že to co mám doma není v normálu,takovej malej teror.A tak jsem se rozhodla konečně vzepřít,zabalit si a postavit se na vlastní nohy. Jenže i přes mou úspěšnost uživit se,studovat a tak nějak mít vztah, ve mě neustále vězí ta veliká chuť se zavděčit.Jako bych si z té doby dětství odnesla syndrom méněcennosti.A k tomu samozřejmě patří i tzv.určitý ideál krásy.Vždycky jsem aktivně provozovala kondiční sporty,nikdy žádný problém s postavou,ale… Nyní jsem s perfektním chlápkem,máme super syna,nemusím se o nic starat,peníze nejsou problém,osobní vztah není problém,až moc veliký klid a mír.Nemusím se honit,mám spoustu času,až se nudím.Najednou je ten můj rušný život pryč a já nemusím nikomu nic dokazovat,že jsem opravdu dobrý člověk.Snažím se najít si něco co budu ovládat jen já,co budu mít pod kontrolou jen já.Pátek se sešel s pátkem a už jsou to čtyři roky,co se tajím s bulimií.Mám vše promyšlené,všechny ty triky a pravidla,až hnusně promyšlené,abych si dokázala,že je tu něco jen kvůli mě a jen já se s tím poperu,nebo ono se mnou.Bulimie se stala takovým postraním rituálem JEN mého života,tajemstvím,které si hlídám.Něco přísně tajného.Je to jako bych se ve svých záchvatech vracela zpět někam do dospívání,kdy se dělají totální hlouposti,které je lepší nezveřejňovat,jako bych si musela dokazovat,že nejsem ta hloupá holka vlastní mamky,že to zvládnu.Je to brutalita,kam je člověk schopen zajít a jak moc věci promýšlí a plánuje,kdyby se takhle zabýval vším,mohly bychom být opravdu na vysoké úrovni. Schrnuji za sebe,že nyní nejsem posedlá postavou,jsem schopna se normálně najíst,žít,radovat se ale potřebuju něco jen pro sebe.Jen mám strach,že nenaleznu náhradu za tuhle závislost. Ze srdce přeji všem těm,kteří propadli,aby se nevzdali,já to nevzdávám,protože jsou tu vedle mě lidé,které miluji a nechci zklamat,i když nejsem schopna se jim svěřit teď,s hrdostí se svěřím,až se z toho vymotám.A já se vymotám!

Svůj příběh už jsem psala, takže co chci teď je menší pomoc. Zhubla jsem 10kg, rychle, a teď 5kg zas nabrala. Balancuji nahoru-dolu a už to tak ani nevnímám. Problém je jinatší. Stále si říkám „Vždyť to pořád není tak hrozný, abych měla problémy, vše je pod kontrolou…“ Chyba. V mym hubnutí nepřevládala touha „Chci se líbit okolí“ ale spíš cosi nespecifického, taková vnitřní touha si ublížit. Ne že bych si o 10kg hubenější nepřipadala líp, ke všemu i když jsem předtím nijak obézní nebyla. Avšak teď se sama sobě spíš hnusím: 1) V chuchvalcích mi vypadávají vlasy. Je to tragické množství. Ještě měsíc a budu potřebovat paruku. 2) Občas se mi klepou ruce a je mi zima (především po projímadlech a zvracení, což není časté) 3) Už od června nemám jinak pravidelnou menstruaci. Je to pohodlné, avšak zastrašující. 4) Buď nejím, nebo se přežírám. Z obojího mne bolí břicho. 5) Po každém kJ mi naskočí beďar. Nemohu si pomoct, ale najím se a osypu se. Aby to nebylo tak strašidelné:sebevražedné deprese se pomalu přestávají vyskytovat. Prosím poraďte, co mám proti těmto příznakům dělat (Jen ne: JEZ „NORMÁLNĚ“, prosím, na to bych přišla i sama) Hlavně co stěmi vlasy. Změnila jsem oblečení, chodím prý jak „pytel“. Což mi nevadí, ale především se mi scvrkly prsa. Pořád si říkám „není to ještě pořád tak hrozný“ ale asi za chvíli bude jestli nad těma příznakama nevyhraju

ahojky Začnu od začátku krůček po krůčku. Už od malička jsem byla pučmelík.Myslím, že to bylo tím, že jsem trávila hodně času u babičky. Ta mě cpala samýma dobrotama jako jsou její buchty, knedlíky, lívanečky a další mňamky. Zezačátku mi nevadilo, že jsem tlustá, jelikož jsem z toho neměla rozum. Ale kolem tý pátý třídy začaly ty náražky od spolužáků. Samozřejmě, že mi to bylo líto, ale neřešila jsem to. Na začátku devítky jsem si řekla a DOST, takhle už vypadat nechci. Začala jsem hubnout, šlo to úspěšně a zdravě. Ze svých 74 kilo jsem měla 64. Všichni říkali jak mi to sluší, jak jsem se změnila. Nikdy jsem nebyla zamilovaná, neměla žádný tajný lásky ani nic takovýho. Až jednou to přišlo, zbláznila jsem se do kluka o 10 roků staršího než jsem já. On si mě nikdy ani nevšiml. A proč by taky měl. Měl holku, která byla krásná,hubeňonká a v jeho věku. Bylo mi jasný, že mezi náma nikdy nic nebude, ale pořád sem si říkala, že možná jednou by se ten zázrak mohl stát. Pak sem ho dlouho neviděla a přešlo mě to. Během prázdnin se moje váha vrátila na 70kg. A byl tu prvák. Přišli problémy s učením, opět narážky od spolužáků na mou postavu,potkala jsem znovu JEHO s tou jeho milovanou kostřičkou. Blesklo mi hlavou, kdybych byla hubená jako ona, tak by si mě mohl všimnout a mohlo by se něco změnit.A tady přišlo to co nemělo. Do teď si přesně vzpomínám jak stojím v koupelně nad umyvadlem a říkám si tak to jednou zkusím jaký to je vyzvracet jídlo. Ten den jsem měla jenom melouna a nic víc. Strčila sem prsty do krku, nešlo to, dávila sem se a vyšlo to asi až na potřetí. Potom už stačilo jednou prsty strčit a šlo to. Druhý den si říkám, tak proč to neskusit znova, vždyť do nebylo tak hrozný. A jídlo šlo ven znovu. Říkala jsem si, já přece nejsem jako ty bulimičky, který se nacpou a pak všechno vyzvrací, to přece ne, já jím málo a pak zvracím tak to je přece něco jinýho. Pak sem si říkala, ale když už to zvracím tak proč se pořádně nenajíst a pak to vyzvracet. Vyjde to na stejno a alespoň se najím.Nejdřív sem si tím připadala hrozně zajímavá, ale pak se sama sobě hnusit. Bylo mně špatně jak sem přejedená a ten pocit, že ještě dnes to musím vyzvracet byl hroznej. Čekala jsem na každou volnou chvíli, kdy budu sama doma. Jen když šla mamka nakoupit, tak už sem letěla na záchod a šup s jídlem ven. Když naši byly doma, tak jsem si vzala do vany kýbl, pustila vodu ve vaně(aby nebylo slyšet jak zvracím) a pak když sem šla vylít kýbl do záchoda tak jsem jim řekla, že jdu vylít vodu,protože v koupelně bylo mokro tak sem setřela.Lhala jsem den co den, pokaždé se nějaká ta výmluva našla. Když to nešlo v koupelně, vzala sem velkou mísu k sobě do pokoje a našim řekla, že balím dárky ať tam nechodí.A znova sem zvracela.:-( Váha šla opět dolů a měla sem 60kg. No jo, ale holky v mým okolí mají kolem těch 53kg a to já chci taky. Ale mně už to dál nešlo. pořád těch 59-60 a dál se to nechtělo hýbat. Vydržela sem 3 dny jíst normálně(s mírou). Potom sem viděla plnou lednici a tu dokázala vybílit až do posledního kousku.Připadala jsem si jako bezedná nádoba do které se vejde všecko a zas tu byl ten pocit, že se můžu najíst a pak jenom všecko vyzvracet mi dělal dobře. Tohle všecko trvalo rok,cítila jsem se provinile že našim tak lžu, ale ono to ovládnout nešlo. O letních prázdninách jsem to omezila, zvracela jsem tak jednou za 14dní a už sem na tom nebyla tak závislá. Jenže nový školní rok začal a já sem v tom znova až po uši.Ráno si dám jedno jablko a pak až do odpoledne než přijdu ze školy to vydržím. A říkám si,tak holka a dneska to vydržíš a ovládneš se, ale ono ne. Opět vyprázdním lednici a čekám až naši půjdou spát, abych já se mohla zavřít do koupelny a všechno vyzvracet. Pořád mě bolí od toho zvracení v krku, jsem unavená,ospalá a dělám to furt dokola. Sem bulimička. Chci moc moc přestat,ale nejde mi to. Ted je deset večer a já slyším jak se u nás v ložnici zavřeli dveře. A já už musím jít abych mohla zase v koupelně všecko jídlo co jsem do sebe za celý odpoledne nacpala vyzvracet, uklidit všechny stopy, aby nikdo nic nepoznal a jít unavená a s pocitem viny spát. Tak se mějte lidičky a nevzdávejte to, já se taky budu snažit moc a moc přestat. A vím, že se mi to jednou podaří a držím vám palce at vám taky. Ahoj

Tak teď jsem to lidi vážně přehnala! Pávě jsem lhala jako nikdy předtím. Začalo to v předminulou sootu.Mamka mě vzala na pizzu!No a se stalo.Nejsem zviklá teď jíst takové velké porce.A tak se můj žaludek začal bouřit.Jen jsem přijela domů všechno to skončilo v …víte kde.Mamka to z chodby slyšela, a řekla že to mám z cesty autem a´t si du lehnout… No jo, ale mě to připadaloo jako dobrý nápad, jak se pod záštitou nemoci zbavit nepotřebného jídla. Zvracela jsem několikrát za den.Pak jsem přestala úrotože jsem měla jet k dědovi ale po návratu jsem začala znova.Mamka zase že to mám z cesty a že další den nepudu do školy.Tak to mi ještě scházelo! Ve škole mě nikdo nehlídá a můžu jíst kolik chci já, a porce tak málé jak se mi jen zamane. Dobře, ale pokračovala jsem, do téhle středy, pak mě mamka odtáhla k doktorovi.Naštěstí tu řádí nějaká podobná viroza kdy všichni ve městě mají horeky, průjmy a zvrací.Doktorovi bylo divný jen to že jenom zvracim ale to je jedno.Musela jsem ale do pátku zůstat doma a přestat zvracet jinak by mě doktor naprosto jistě poslal do špitálu!A tam bych byla na pokoji s několika lidma…a prst do krku bych si dát nemohla protože by se na to přišlo……… Mám teď hrozné výčitky svědomí! Dvoje…první že musím nechat jídlo v žaludku…ale ty druhý jsou ještě horší…že jsem lhala rodičům, a oni se mohli chudáci zbláznit strachy co semnou je….. Teď mě hrozně bolí břicho..mám v něm dnešní večeři! Ale že jsem zklamala rodiče je asi to nejsmutnější….

Dlouho jsem přemýšlela, proč jsem s tím vším začala…Už ani nevím. Začalo to totiž hodně nenápadně. NIkdy jsem nebyla tlustá, vlastně ani oplácaná, prostě štíhlá holka, akorát s nevysportovanou postavou. Na základce v devítce jsem byla schopná sníst k snídani špagety, oběd v jídelně, jít si přidat, po cestě domů si s kámoškou koupit nějakou tu malou čokoládku a k večeři si dát tři chleby.To bylo ještě když jsme byli všichni spolu(já, máma, táta, celá velká rodina:-). Byla jsem spokojená, nic mě netrápilo. Ale jasně že jsem po tomhle stravování začala trochu nabírat, lehce jsem se zakulacovala, tak jako každá holka v pubertě. Kdyby tak můj strejda nezačal rejpat…Kdyby můj táta nezačal zvracet… A kdybych nenašla máminu fotku, kde byla jako kostra(nedávno jsem se jí na to ptala a řekla mi, že to bylo kvůli tomu, že byla na operaci-já si to nepamatuju, v té době mi byl jen rok-takže žádná anorexie, jak jsem si původně myslela). No ale zpět ke mně->po strejdovo poznámkách jsem nad tím začala uvažovat a řekla si, že má asi pravdu. Začala jsem chodit dvakrát týdně cvičit, hodně mě to chytlo. Omezovala jsem večeře(pro mě bylo utrpení dát si třeba jenom jeden chleba a ve škole k obědu jenom pět knedlíků místo osmi, byla jsem vážně jedlík:-). Ale dalo se to. Postupně jsem pak přestávala jíst ten chleba k večeři, jedla jsem jogurty… Ale pořád to na mě nebylo moc vidět a já to ani tak moc vlastně neřešila-kde jsou ty doby?!:-) Pak se naši rozvedli, já se s mámou přestěhovala a ona mě přestala s jídlem kontrolovat uplně. Cvičit jsem chodila čtyřikrát-pětkrát týdně, to abych byla co nejmín doma, nějak jsem se v novém bytě necítila, k večeři jsem začala jíst jogurty, od října si odhlásila obědy a místo teplého jídla jsem jedla celozrnné rohlíky. To pořád ještě šlo, ale to moje omezování(pak už mi to ani tak nepřišlo-spíš jsem si říkala, že jsem předtím byla nechutná) už začalo být vidět. Po čtyřech měsících si mě na cvičení odchytla jedna holka, která tam taky chodila pravidelně a říká mi, at už neblbnu, že jsem hodně zhubla a za chvíli to nebude pěkný. Myslela jsem, že se zbláznila, vždyt já přeci BYLA V PORADKU! Jak jsem si myslela. Měla jsem určenou neděli jako den, kdy si dám něco sladkého, snídala jsem pořád normálně(třeba i omeleta, buřtík, dortík-na co jsem měla chut, protože snídaně, ta se přece spálí ve škole:-). Za další měsíc jsem byla jak posedlá, šli jsme s kamarádem na snídani, já si dala čaj, on nějaké klobásky a nechápal, že si nechci ani kousnout. Kámoška začala mít řeči, ale spíš jen záviděla, protože ona sama se snažila shodit a nedařilo se jí to. Pak přišly prázdniny a dovolená právě s touhle kamarádkou. První čtyři dny jsem skoro nejedla, lidi ze zájezdu(měli jsme plnou penzi, všichni jsme se scházeli u snídaně, obědu, večeře:-) na mě i na kámošku koukali jak na exoty, když jsme se první dny vůbec na večeři neobjevily(kamarádka totiž taky nejedla, prý dieta). No ale pak nás to zlomilo a začaly jsme jíst, vyloženě jsme si jídlo užívaly, dovolená byla hned hezčí:-). A tam začalo to moje „normální jezení“-vlastně přežírání. Potom návrat domů, pokusy o hladovky, docela to v těch vedrech šlo, váha kolísala… Potom voda s tátou, tam jsem jedla jako šílená nebo nejedla naopak vůbec nic. Ale táta si asi řekl, že při hladovce pročištuju organismus nebo co:-), tak to neřešil… A při návratu domů jsem prostě pořád jedla a jedla, nešlo to zastavit, měla jsem pořád dost času, žádný stresy, nudu jsem zaháněla vařením, pečením a následním zkonzumováním všeho:-). Pořád se střídalo nejezení-žraní, pak projímadla. No a začala škola a já se snažila najet na svůj „starý režim“. Nevím, jestli jste četli moje jídelníčky, vím, že mi tu holky hodně „nadávají“, ale snažte se mě pochopit. Já se prostě cítím hrozně, když se mi nafoukne břicho, zadek, stehna, dokonce i tváře mi pak připadají větší! Zatím se mi ale to „najíždění“ moc nedaří, vždycky o víkendu zase ujedu, dokonce jsem ted i dvakrát zvracela, to mi bylo hrozně zle a už to vážně nikdy nechci udělat. Bulimie mi připadá nechutná, jako kdybych se neovládala! A to já nechci, chci mít všechno pod kontrolou! Chci mít pod kontrolou jídlo! Snad se mi to podaří… Bud se změní něco v mojí hlavě a přestane mi tam našeptávačka anorexie tvrdit, že jsem tlustá jako prasátko a nebo zhubnu a uvidím… Třeba budu konečně spokojená…A já chci být spokojená. Už se vidím, vypadám jako éterická víla, když si sednu, stehna se nerozplácnou, žádné zatahování břicha, netřeba nosit stále podprsenku…:-) Nechci nikoho před PPP varovat, každý si zvolí, jak žít. Ale myslím, že kdybych tenkrát hubnou nezačala, mohla jsem být spokojenější… Ted už je ale pozdě, už budu spokojenější jenom hubeňoučká… Jujda, to jsem se rozepsala:-). No pokud jste došli až sem, tak přeju krásný zbytek dne:-)!