Archive for category: Můj příběh

Zase jsem to udělala – totálně se přejedla a šla zvracet. Tentokrát jsem to vážně přehnala, protože mám poškrábaný krk, dokonce jsem zvracela krev. Myslíte si ale, že mě to odradí? Pokaždé si říkám teď je to naposled, ušetřím peníze, budu zdravá a spokojená, ale nedokážu to. Kolikrát to nezvládnu ještě ten den. Jsem odporná, hnusná, hlavně že hubená. Všichni mě chválí, jakou mám postavu, ale já si říkám, hlavně nehubněte, buďte tací, jací jste, hlavně zdraví!!!! Když to zvládám, tak místo, abych byla šťastná, tak mám depresi, cítím se nafouklá a plná. Proč jsem s tím začala a proč to stále dělám? Je tisíc důvodů proč. Problémy doma – naši se rozvedli, mamka se s novým otcem často hádá, neustále brečí, že jí nebaví život, že chce umřít, ségra má problémy s drogama, brácha taky a já bulimie. To jsme rodinka, co? Každý řeší problémy svým způsobem. Budou Vánoce a všichni máme strach, jak to bude probíhat. Samé hádky? Je to smutné, když nikdo nechce být kvůli jednomu člověku doma a tím člověkem je otec. Může za všechny rozpory u nás doma, myslím si, že hodně zavinil to, že každý máme svou závislost, kterou se pokoušíme zapomenout na to, co se doma děje. Je to tyran, který nás všechny psychicky ničí. Vím, že jsem odbočila od tématu, ale začala jsem s bulimií, protože jsem ze sebe chtěla dostat něco, co jsem nedokázala říct nahlas a teď už se toho nedokážu zbavit a nejhorší na tom je, že si bez toho nedovedu představit život. Když mě něco naštve, sním tabulku čokolády, spoustu sladkého pečiva a pokračuji, dokud nejsem k prasknutí a pak se vyzvracím a je mi dobře. Vím, že je to smutné, ale co se týče psychiky, tak je mi dobře. Pak samozřejmě přijdou výčitky, co jsem to zase udělala, kolik peněz mě to stálo apod. Holky, poraďte mi, co mám dělat, jsem bezradná, chci se z toho dostat, ale zároveň nechci….

tak jsem tu zase, abych napsala něco o tom, jak pokračuju. Příspěvek se jmenuje: „Jak se má pohřbená anorexie?“ …abych řekla pravdu, nevím. Sice jsem ji pohřbila, ale ta potvora občas vystrkuje ruce z hlíny a sahá po mě. Stačí chvilička nepozornosti, dávka špatné nálady, strach… a už mě přemlouvá, že s ní mi bude líp. Ale pravda to není, Moje mánie s učením přetrvává, ale behaviorálně ji už občas trošku zvládám. Nikoli však kognitivně. I když se rozhodnu, že „teď se půjdu projít ven a basta“, tak mám neustále v pozadí mysli nutkání radši se učit. Ale včera jsem udělala první krok: ŠLA JSEM SE PROJÍT VEN NA CELOU HODINU! Jenže… popravdě, cítila jsem se hrozně. Nadávala jsem si, že jsem si nevzala sebou učebnici anatomie, abych se mohla po cestě učit 🙁 Co se jídla týče, tak – musím zaklepat – je to lepší. Dokážu jíst tak pětkrát denně malé dávky. Nejvíc mě však rozhodí, když na mě příjde hlad dřív, než mám naplánované další jídlo. Třeba dnes: ráno jsem se šla naočkovat proti chřipce, tak jsem snídala o půl 6. Svačinu jsem plánovala na desátou, ale dostala jsem hrozný hlad, tak jsem ji snědla už po 8 hodině… jsem z toho zmatená. Hlavně se nenechat vytočit… musím to zvládnout. Víte, co je strašně zvláštní?? Vždycky, když jsem byla hubená, tak jsem nechtěla přibrat. Viděla jsem v hubenosti jedinou krásu a bohatství. Myslela jsem, že když nebudu mít hubené tělo, nebudu mít nic. Není to pravda. Začínám se trošku zaoblovat. Nemyslím, že tloustnu, zdá se mi, že vypadám dobře. Už mám skoro 54 kilo… trošku mě znepokojuje neustálé přibírání, chci totiž zůstat na 55kg a víc ani ranu. Uvidím, jak to půjde dál. Každý týden přibírám průměrně kilo a půl, ale zatím se cítím dobře. Na závěr chci říct všem, které se bojí, že už v životě nemají nic, než anorexii. Není to pravda a tohle vím stoprocentně. Já mám ppp už sedm let, a když po takové době (snad) existuje cesta ven pro mě, pro všechny vás taky. Jen se nebát riskovat… to byl u mě největší problém. Ale hodně jsem se modlila a hodně lidí se modlilo za mě, tak věřím, že mi Bůh pomáhá. A jestli to je jen „placebo-efekt“, (jsem přesvědčená, že ne) tak budiž, hlavně že to funguje!!! Zase se ozvu, *Caroline*

Tak teď jsem to lidi vážně přehnala! Pávě jsem lhala jako nikdy předtím. Začalo to v předminulou sootu.Mamka mě vzala na pizzu!No a se stalo.Nejsem zviklá teď jíst takové velké porce.A tak se můj žaludek začal bouřit.Jen jsem přijela domů všechno to skončilo v …víte kde.Mamka to z chodby slyšela, a řekla že to mám z cesty autem a´t si du lehnout… No jo, ale mě to připadaloo jako dobrý nápad, jak se pod záštitou nemoci zbavit nepotřebného jídla. Zvracela jsem několikrát za den.Pak jsem přestala úrotože jsem měla jet k dědovi ale po návratu jsem začala znova.Mamka zase že to mám z cesty a že další den nepudu do školy.Tak to mi ještě scházelo! Ve škole mě nikdo nehlídá a můžu jíst kolik chci já, a porce tak málé jak se mi jen zamane. Dobře, ale pokračovala jsem, do téhle středy, pak mě mamka odtáhla k doktorovi.Naštěstí tu řádí nějaká podobná viroza kdy všichni ve městě mají horeky, průjmy a zvrací.Doktorovi bylo divný jen to že jenom zvracim ale to je jedno.Musela jsem ale do pátku zůstat doma a přestat zvracet jinak by mě doktor naprosto jistě poslal do špitálu!A tam bych byla na pokoji s několika lidma…a prst do krku bych si dát nemohla protože by se na to přišlo……… Mám teď hrozné výčitky svědomí! Dvoje…první že musím nechat jídlo v žaludku…ale ty druhý jsou ještě horší…že jsem lhala rodičům, a oni se mohli chudáci zbláznit strachy co semnou je….. Teď mě hrozně bolí břicho..mám v něm dnešní večeři! Ale že jsem zklamala rodiče je asi to nejsmutnější….

Dlouho jsem přemýšlela, proč jsem s tím vším začala…Už ani nevím. Začalo to totiž hodně nenápadně. NIkdy jsem nebyla tlustá, vlastně ani oplácaná, prostě štíhlá holka, akorát s nevysportovanou postavou. Na základce v devítce jsem byla schopná sníst k snídani špagety, oběd v jídelně, jít si přidat, po cestě domů si s kámoškou koupit nějakou tu malou čokoládku a k večeři si dát tři chleby.To bylo ještě když jsme byli všichni spolu(já, máma, táta, celá velká rodina:-). Byla jsem spokojená, nic mě netrápilo. Ale jasně že jsem po tomhle stravování začala trochu nabírat, lehce jsem se zakulacovala, tak jako každá holka v pubertě. Kdyby tak můj strejda nezačal rejpat…Kdyby můj táta nezačal zvracet… A kdybych nenašla máminu fotku, kde byla jako kostra(nedávno jsem se jí na to ptala a řekla mi, že to bylo kvůli tomu, že byla na operaci-já si to nepamatuju, v té době mi byl jen rok-takže žádná anorexie, jak jsem si původně myslela). No ale zpět ke mně->po strejdovo poznámkách jsem nad tím začala uvažovat a řekla si, že má asi pravdu. Začala jsem chodit dvakrát týdně cvičit, hodně mě to chytlo. Omezovala jsem večeře(pro mě bylo utrpení dát si třeba jenom jeden chleba a ve škole k obědu jenom pět knedlíků místo osmi, byla jsem vážně jedlík:-). Ale dalo se to. Postupně jsem pak přestávala jíst ten chleba k večeři, jedla jsem jogurty… Ale pořád to na mě nebylo moc vidět a já to ani tak moc vlastně neřešila-kde jsou ty doby?!:-) Pak se naši rozvedli, já se s mámou přestěhovala a ona mě přestala s jídlem kontrolovat uplně. Cvičit jsem chodila čtyřikrát-pětkrát týdně, to abych byla co nejmín doma, nějak jsem se v novém bytě necítila, k večeři jsem začala jíst jogurty, od října si odhlásila obědy a místo teplého jídla jsem jedla celozrnné rohlíky. To pořád ještě šlo, ale to moje omezování(pak už mi to ani tak nepřišlo-spíš jsem si říkala, že jsem předtím byla nechutná) už začalo být vidět. Po čtyřech měsících si mě na cvičení odchytla jedna holka, která tam taky chodila pravidelně a říká mi, at už neblbnu, že jsem hodně zhubla a za chvíli to nebude pěkný. Myslela jsem, že se zbláznila, vždyt já přeci BYLA V PORADKU! Jak jsem si myslela. Měla jsem určenou neděli jako den, kdy si dám něco sladkého, snídala jsem pořád normálně(třeba i omeleta, buřtík, dortík-na co jsem měla chut, protože snídaně, ta se přece spálí ve škole:-). Za další měsíc jsem byla jak posedlá, šli jsme s kamarádem na snídani, já si dala čaj, on nějaké klobásky a nechápal, že si nechci ani kousnout. Kámoška začala mít řeči, ale spíš jen záviděla, protože ona sama se snažila shodit a nedařilo se jí to. Pak přišly prázdniny a dovolená právě s touhle kamarádkou. První čtyři dny jsem skoro nejedla, lidi ze zájezdu(měli jsme plnou penzi, všichni jsme se scházeli u snídaně, obědu, večeře:-) na mě i na kámošku koukali jak na exoty, když jsme se první dny vůbec na večeři neobjevily(kamarádka totiž taky nejedla, prý dieta). No ale pak nás to zlomilo a začaly jsme jíst, vyloženě jsme si jídlo užívaly, dovolená byla hned hezčí:-). A tam začalo to moje „normální jezení“-vlastně přežírání. Potom návrat domů, pokusy o hladovky, docela to v těch vedrech šlo, váha kolísala… Potom voda s tátou, tam jsem jedla jako šílená nebo nejedla naopak vůbec nic. Ale táta si asi řekl, že při hladovce pročištuju organismus nebo co:-), tak to neřešil… A při návratu domů jsem prostě pořád jedla a jedla, nešlo to zastavit, měla jsem pořád dost času, žádný stresy, nudu jsem zaháněla vařením, pečením a následním zkonzumováním všeho:-). Pořád se střídalo nejezení-žraní, pak projímadla. No a začala škola a já se snažila najet na svůj „starý režim“. Nevím, jestli jste četli moje jídelníčky, vím, že mi tu holky hodně „nadávají“, ale snažte se mě pochopit. Já se prostě cítím hrozně, když se mi nafoukne břicho, zadek, stehna, dokonce i tváře mi pak připadají větší! Zatím se mi ale to „najíždění“ moc nedaří, vždycky o víkendu zase ujedu, dokonce jsem ted i dvakrát zvracela, to mi bylo hrozně zle a už to vážně nikdy nechci udělat. Bulimie mi připadá nechutná, jako kdybych se neovládala! A to já nechci, chci mít všechno pod kontrolou! Chci mít pod kontrolou jídlo! Snad se mi to podaří… Bud se změní něco v mojí hlavě a přestane mi tam našeptávačka anorexie tvrdit, že jsem tlustá jako prasátko a nebo zhubnu a uvidím… Třeba budu konečně spokojená…A já chci být spokojená. Už se vidím, vypadám jako éterická víla, když si sednu, stehna se nerozplácnou, žádné zatahování břicha, netřeba nosit stále podprsenku…:-) Nechci nikoho před PPP varovat, každý si zvolí, jak žít. Ale myslím, že kdybych tenkrát hubnou nezačala, mohla jsem být spokojenější… Ted už je ale pozdě, už budu spokojenější jenom hubeňoučká… Jujda, to jsem se rozepsala:-). No pokud jste došli až sem, tak přeju krásný zbytek dne:-)!

Ahoj všichni co trpíte PPP, nebo s ní máte cokoliv společného. Psala jsem sem už několik článků, přesněji dva, takže to teď shrnu v bodech. Měřím 164cm, vážím 57kg a je mi 13let. To je asi tak podstatné. Dřív jsem chtěla zhubnout na 40kg, později na 47, teď by mi stačilo 50… Samozřejmě mě všichni podporují a snaží se mi pomoct. Tedy všichni co píšou do komentáře, doma ani ve škole nemají ponětí. Jo, ještě jsem ani neřekla co mi je… Já osobně myslím že nic moc zvláštního, ale človíčkové odtud se shodli že jsem bulimička a brzy bych mohla mít vše – přejídací záchvaty, případně začít „anorektičit“ Zvracím co nejčastěji to jde, tedy když jsem doma sama. Předtím se nacpu, většinou to je tak jedno normální jídlo + třeba kompot. Vždy mám pocit že praskám ve švech atd… Několikaminutový pobyt nad záchodovou mísou mě však tohoto pocitu zbaví a ani to neni tak hrozné jak si většina myslí. Hrozné jsou až následky. Ani nevím proč, myslím že za půl roku jsem si už mohla zvyknout, mám od pláče rozmazné oční linky a po tvářích se mi se slzami míchá řasenka. Pořád brečím, nechápu proč. Dneska jsem byla na preventivní prohlídce. Myslela jsem si, že to bude bez kazu a to doslova. ALE ta „kráva“ mi jich našla 3! Praj jsou maličký ale tu stříbrnou hmotu mi tam narvala stejnak. A to je problém… Vím že se sem nehodí, ale potřebuju vaši pomoc!!! Celkem mam pusu už 5x „záplatovanou“ a hrozně se za to stydim. Rodiče mi slíbili předělání plomb na bílou barvu, ale tento zákrok stojí 1500korun!!! Takže až někdy po novém roce! Ale co do té doby??!! Teď jsem si uvědomila, možná za to může zvracení. Přecijenom si po tom né vždy vyčistim zuby, občas si jenom pusu vypláchnu… Fůj, napsaný to zní ještě hůř než v mojí hlavě… A tak se chci zeptat: Když se s někým líbáte, vadí vám jeho plomby??? Víte, ony nejsou zas až na těch nejhorřích místech, ale stydím se usmát… A tím bulimii jenom podporuju, za chvíli se už nebudu ani smát chtít! Odsoudíte někoho kvůli počtu plomb? Prosím pište, vím že to nesouvisí s tématem PPP, ale píše to ASI bulimička…