Archive for category: Můj příběh

Toto je článek z deníku, který když jsem si přečetla mi trochu otevřel oči … tak třeba si ti,kteří ho budou číst taky něco uvědomí! … Jídlo není smysl mého života! Teď už to vím. Konečně jsem na to přišla. I když je pravdou, že pozdě… pozdě, ale přece-to je heslo kterému věřím a toleruju ho! A proč pozdě? – mám teď špatné zuby a celkově porouchaný metabolismus.. Dřív jsem si myslela, že nemůžu žít bez toho, aniž bych byla štíhlá jako proutek. A štíhlost pro mne znamenala nejíst nebo jídlo vyzvracet. Byla jsem tím tak posedlá až jsem se úplně uzavřela do sebe a nevnímala okolí. A to se stalo mým velkým PROBLÉMEM. Pak jsem vše z okolí vnímala jako útok na mne a každé: „Ty jsi přibrala!“ mě táhlo ke dnu. Jednou ale řekla má kamarádka: „Každý by měl ve svém životě dostat DRUHOU ŠANCI“ a já bych ji nechtěla promarnit. Teď už vím, že v tom nejsem sama a mé okolí mě podporuje a neútočí na mne. To, že jsem si tohle uvědomila a jakoby tím vystřízlivěla mi hodně pomáhá!!! Jsem unavená jako pes. Ale jdu spát s pocitem, že svůj život prožívám taková jaká jsem v tomhle okamžiku, ať se to každému líbí nebo ne! A ne jako dřív, když jsem si říkala : „Dnes byl poslední den kdy jsem jedla a zítra začnu nový život bez jídla, protože jen hubená můžu být šťastná.“ Život je založen na náhodách a z toho plyne, že si nebudu plánovat co jíst a co ne, protože nikdy nemůžu přesně vědět, co se stane… Ale vím, že JÍDLO NENÍ SMYSLEM MÉHO ŽIVOTA!… Doufám, že to někomu taky pomůže! Každý by se měl nad sebou občas zamyslet a uvědomit si, že život máme jenom jeden a že by ho měl prožívat naplno.- Jako by byl každý den ten poslední!!!!

Nedokážu přesně ani určit počátky.Snad jsem to nevnímala jako nějaký závažný problém,tak ale asi začíná každý.Myslím,že v těhle případech onemocnění je moc důležité si uvědomit v jaké míře se nachází náš stupeň přecitlivělosti na naše okolí.Ti naprostí ignoranti a silné osobnosti mají asi jen min.zkušenosti v téhle problematice.A ti více citlivější,jako já,spadají do rizikovější skupiny. Mamina mi již v dětství dávala dosti najevo,že nejspíš nebudu mít šanci,se svou hloupostí,dát světu najevo,že tu jsem.Byla jsem málo chytrá,aktivní,necitelná,líná,žila jsem jen pro své věci….atd.Někdy jsem pochybovala,jestli mě vůbec zná,ale nikdy jsem neprotestovala vůči jejím názorům nahlas.Později se ukázalo,že nejsem vůbec špatná na jazyky,že dokážu naslouchat lidem,pomáhat,účastnit se,dozvídala jsem se od okolí,že to co mám doma není v normálu,takovej malej teror.A tak jsem se rozhodla konečně vzepřít,zabalit si a postavit se na vlastní nohy. Jenže i přes mou úspěšnost uživit se,studovat a tak nějak mít vztah, ve mě neustále vězí ta veliká chuť se zavděčit.Jako bych si z té doby dětství odnesla syndrom méněcennosti.A k tomu samozřejmě patří i tzv.určitý ideál krásy.Vždycky jsem aktivně provozovala kondiční sporty,nikdy žádný problém s postavou,ale… Nyní jsem s perfektním chlápkem,máme super syna,nemusím se o nic starat,peníze nejsou problém,osobní vztah není problém,až moc veliký klid a mír.Nemusím se honit,mám spoustu času,až se nudím.Najednou je ten můj rušný život pryč a já nemusím nikomu nic dokazovat,že jsem opravdu dobrý člověk.Snažím se najít si něco co budu ovládat jen já,co budu mít pod kontrolou jen já.Pátek se sešel s pátkem a už jsou to čtyři roky,co se tajím s bulimií.Mám vše promyšlené,všechny ty triky a pravidla,až hnusně promyšlené,abych si dokázala,že je tu něco jen kvůli mě a jen já se s tím poperu,nebo ono se mnou.Bulimie se stala takovým postraním rituálem JEN mého života,tajemstvím,které si hlídám.Něco přísně tajného.Je to jako bych se ve svých záchvatech vracela zpět někam do dospívání,kdy se dělají totální hlouposti,které je lepší nezveřejňovat,jako bych si musela dokazovat,že nejsem ta hloupá holka vlastní mamky,že to zvládnu.Je to brutalita,kam je člověk schopen zajít a jak moc věci promýšlí a plánuje,kdyby se takhle zabýval vším,mohly bychom být opravdu na vysoké úrovni. Schrnuji za sebe,že nyní nejsem posedlá postavou,jsem schopna se normálně najíst,žít,radovat se ale potřebuju něco jen pro sebe.Jen mám strach,že nenaleznu náhradu za tuhle závislost. Ze srdce přeji všem těm,kteří propadli,aby se nevzdali,já to nevzdávám,protože jsou tu vedle mě lidé,které miluji a nechci zklamat,i když nejsem schopna se jim svěřit teď,s hrdostí se svěřím,až se z toho vymotám.A já se vymotám!

Svůj příběh už jsem psala, takže co chci teď je menší pomoc. Zhubla jsem 10kg, rychle, a teď 5kg zas nabrala. Balancuji nahoru-dolu a už to tak ani nevnímám. Problém je jinatší. Stále si říkám „Vždyť to pořád není tak hrozný, abych měla problémy, vše je pod kontrolou…“ Chyba. V mym hubnutí nepřevládala touha „Chci se líbit okolí“ ale spíš cosi nespecifického, taková vnitřní touha si ublížit. Ne že bych si o 10kg hubenější nepřipadala líp, ke všemu i když jsem předtím nijak obézní nebyla. Avšak teď se sama sobě spíš hnusím: 1) V chuchvalcích mi vypadávají vlasy. Je to tragické množství. Ještě měsíc a budu potřebovat paruku. 2) Občas se mi klepou ruce a je mi zima (především po projímadlech a zvracení, což není časté) 3) Už od června nemám jinak pravidelnou menstruaci. Je to pohodlné, avšak zastrašující. 4) Buď nejím, nebo se přežírám. Z obojího mne bolí břicho. 5) Po každém kJ mi naskočí beďar. Nemohu si pomoct, ale najím se a osypu se. Aby to nebylo tak strašidelné:sebevražedné deprese se pomalu přestávají vyskytovat. Prosím poraďte, co mám proti těmto příznakům dělat (Jen ne: JEZ „NORMÁLNĚ“, prosím, na to bych přišla i sama) Hlavně co stěmi vlasy. Změnila jsem oblečení, chodím prý jak „pytel“. Což mi nevadí, ale především se mi scvrkly prsa. Pořád si říkám „není to ještě pořád tak hrozný“ ale asi za chvíli bude jestli nad těma příznakama nevyhraju

ahojky Začnu od začátku krůček po krůčku. Už od malička jsem byla pučmelík.Myslím, že to bylo tím, že jsem trávila hodně času u babičky. Ta mě cpala samýma dobrotama jako jsou její buchty, knedlíky, lívanečky a další mňamky. Zezačátku mi nevadilo, že jsem tlustá, jelikož jsem z toho neměla rozum. Ale kolem tý pátý třídy začaly ty náražky od spolužáků. Samozřejmě, že mi to bylo líto, ale neřešila jsem to. Na začátku devítky jsem si řekla a DOST, takhle už vypadat nechci. Začala jsem hubnout, šlo to úspěšně a zdravě. Ze svých 74 kilo jsem měla 64. Všichni říkali jak mi to sluší, jak jsem se změnila. Nikdy jsem nebyla zamilovaná, neměla žádný tajný lásky ani nic takovýho. Až jednou to přišlo, zbláznila jsem se do kluka o 10 roků staršího než jsem já. On si mě nikdy ani nevšiml. A proč by taky měl. Měl holku, která byla krásná,hubeňonká a v jeho věku. Bylo mi jasný, že mezi náma nikdy nic nebude, ale pořád sem si říkala, že možná jednou by se ten zázrak mohl stát. Pak sem ho dlouho neviděla a přešlo mě to. Během prázdnin se moje váha vrátila na 70kg. A byl tu prvák. Přišli problémy s učením, opět narážky od spolužáků na mou postavu,potkala jsem znovu JEHO s tou jeho milovanou kostřičkou. Blesklo mi hlavou, kdybych byla hubená jako ona, tak by si mě mohl všimnout a mohlo by se něco změnit.A tady přišlo to co nemělo. Do teď si přesně vzpomínám jak stojím v koupelně nad umyvadlem a říkám si tak to jednou zkusím jaký to je vyzvracet jídlo. Ten den jsem měla jenom melouna a nic víc. Strčila sem prsty do krku, nešlo to, dávila sem se a vyšlo to asi až na potřetí. Potom už stačilo jednou prsty strčit a šlo to. Druhý den si říkám, tak proč to neskusit znova, vždyť do nebylo tak hrozný. A jídlo šlo ven znovu. Říkala jsem si, já přece nejsem jako ty bulimičky, který se nacpou a pak všechno vyzvrací, to přece ne, já jím málo a pak zvracím tak to je přece něco jinýho. Pak sem si říkala, ale když už to zvracím tak proč se pořádně nenajíst a pak to vyzvracet. Vyjde to na stejno a alespoň se najím.Nejdřív sem si tím připadala hrozně zajímavá, ale pak se sama sobě hnusit. Bylo mně špatně jak sem přejedená a ten pocit, že ještě dnes to musím vyzvracet byl hroznej. Čekala jsem na každou volnou chvíli, kdy budu sama doma. Jen když šla mamka nakoupit, tak už sem letěla na záchod a šup s jídlem ven. Když naši byly doma, tak jsem si vzala do vany kýbl, pustila vodu ve vaně(aby nebylo slyšet jak zvracím) a pak když sem šla vylít kýbl do záchoda tak jsem jim řekla, že jdu vylít vodu,protože v koupelně bylo mokro tak sem setřela.Lhala jsem den co den, pokaždé se nějaká ta výmluva našla. Když to nešlo v koupelně, vzala sem velkou mísu k sobě do pokoje a našim řekla, že balím dárky ať tam nechodí.A znova sem zvracela.:-( Váha šla opět dolů a měla sem 60kg. No jo, ale holky v mým okolí mají kolem těch 53kg a to já chci taky. Ale mně už to dál nešlo. pořád těch 59-60 a dál se to nechtělo hýbat. Vydržela sem 3 dny jíst normálně(s mírou). Potom sem viděla plnou lednici a tu dokázala vybílit až do posledního kousku.Připadala jsem si jako bezedná nádoba do které se vejde všecko a zas tu byl ten pocit, že se můžu najíst a pak jenom všecko vyzvracet mi dělal dobře. Tohle všecko trvalo rok,cítila jsem se provinile že našim tak lžu, ale ono to ovládnout nešlo. O letních prázdninách jsem to omezila, zvracela jsem tak jednou za 14dní a už sem na tom nebyla tak závislá. Jenže nový školní rok začal a já sem v tom znova až po uši.Ráno si dám jedno jablko a pak až do odpoledne než přijdu ze školy to vydržím. A říkám si,tak holka a dneska to vydržíš a ovládneš se, ale ono ne. Opět vyprázdním lednici a čekám až naši půjdou spát, abych já se mohla zavřít do koupelny a všechno vyzvracet. Pořád mě bolí od toho zvracení v krku, jsem unavená,ospalá a dělám to furt dokola. Sem bulimička. Chci moc moc přestat,ale nejde mi to. Ted je deset večer a já slyším jak se u nás v ložnici zavřeli dveře. A já už musím jít abych mohla zase v koupelně všecko jídlo co jsem do sebe za celý odpoledne nacpala vyzvracet, uklidit všechny stopy, aby nikdo nic nepoznal a jít unavená a s pocitem viny spát. Tak se mějte lidičky a nevzdávejte to, já se taky budu snažit moc a moc přestat. A vím, že se mi to jednou podaří a držím vám palce at vám taky. Ahoj