Tak jsem si tady přečetla pár článků a rozhodla se přispět i svým příběhem. Jsem bulimička. Dnes to bude (moment, musím to spočítat) již celých pět let, co jsem poprvé dostala nápad vyzvracet jídlo do záchodové mísy. Chodila jsem tehdy do druhého ročníku gymnázia, byla veselá, spokojená a optimistická holka, měla dost kamarádů, z nichž dva byli ti skuteční, které potkáte jen párkrát za život, zkrátka, nic mi nechybělo. Víte, já se po pravdě v těch situacích, které jsou popisovány jako spouštěcí momenty nemoci, moc nepoznávám. Rodiče se spolu nikdy nehádali, naopak, mají se po x letech strávených v manželství pořád moc rádi, radost pohledět. Nemůžu říct, že by mě jakkoli zanedbávali, svého otce nadevše miluji a mamku, tu taky miluju, i když tak nějak jinak. Taťka byl vždycky ten, se kterým byla legrace, koho jsem bezmezně obdivovala, mamka zase ta, která zakazovala, přikazovala, se kterou jsem měla v pubertě občas nějaké ty rozbroje. Ale nemyslím si, že bych byla nějaká výjimka. V pubertě se s rodiči někdy pohádá každý. Krom toho, já vím, že všechny ty její zákazy byly myšleny dobře, protože nás má se sestrou bezmezně ráda. To všechno vím. Tak proč našim už pět let tolik ubližuju, aniž by o tom (díkybohu) věděli? Už odmalička jsem byla nadějné dítko. Chytré, bystré, nosila jsem domů jedničky, chodila na nejlepší školy. Hrála jsem výborně na cello, pěkně zpívala, dalo by se říct, že na co jsem šáhla, to se mi většinou povedlo. Postupem času se to začalo horšit, což bylo dané i tím, že jsem objevovala v období dospívání i jinou zábavu než učení a cvičení na cello. Nicméně nebylo tady vůbec nic, co by nasvědčovalo tomu, že bych neměla pokračovat v úspěšných šlépějích svých vysokoškolsky vzdělaných rodičů. Na gymnáziu jsem už zdaleka nepatřila mezi premianty, ale i nadále jsem obstojně prospívala, aniž bych se musela nějak zvlášť učit. V té době (vidíte, teď si to uvědomuju) jsem se střetla s rodiči o něco víc, a to tehdy, když jsem přinesla na konci roku čtyřku z fyziky. Upřímně, musela to být pro naše (tedy spíš pro mamku) asi hrozná rána, když na ně z onoho úředního lejstra koukala znenadání místo jedniček a dvojek jedna velká, škodolibá stolička. Tehdy se to u nás propíralo snad celé prázdniny, ze začátku to bylo vážně peklo, mamka mi neustále předhazovala, ať odejdu ze školy, protože na to nemám, atd. Babička zase viděla příčinu mého neúspěchu v mé nejlepší kamarádce, která mne měla údajně „strhnout dolů“. Ale ta příčina, ta byla jen ve mně. V mé lenosti a neochotě učit se nazpaměť kvanta informací, když absolutně nevím, o co jde. Vždycky jsem měla tendence dělat si, co chci já a téměř vždy jsem těžce snášela jakákoli omezení. A ještě jednu věc jsem si uvědomila – naši asi vždycky chtěli, aby ze mně něco bylo, zvláště když věděli, že k tomu mám předpoklady. A jakmile něco neklapalo tak, jak by mělo, tak zasáhli…Nevím, ale to je asi normální, když nad tím tak uvažuju…Nebo ne? Ale vraťme se k mým potížím. V sedmé třídě jsem poprvé nabyla dojmu, že bych měla zhubnout. Nikdy jsem nehltala časopisy pro dívky, i když je fakt, že se mi asi jako každé holce v té době dostaly do rukou a já v nich koukala na ty krásná, štíhlá těla s dokonalou pletí, účesem… Teď se na to dívám samozřejmě zcela jinak, ale tehdy, tehdy jsem asi chtěla být jako ony. I když, těžko říct, jestli to byla právě média, co ve mně podnítilo snahu přiblížit se k dokonalosti. Zkrátka a dobře, v sedmé třídě jsem ve snaze shodit nějaká ta kila dolů přestala téměř jíst a začala každý den cvičit. Díky mamce to nedošlo až k samotné anorexii, ale náběh tam tehdy určitě byl. Dosáhla jsem štíhlé postavy (i když jsem se sebou stále nebyla spokojená) a zhruba tři roky bylo ticho po pěšině. Víceméně jsem se stravovala v rámci normálu. A pak to přišlo. Nevím, jak se ten nápad zrodil v mé hlavě, ale najednou tam byl. Ve druháku jsem přestala zvládat neustálé omezování spojené s udržením váhy a přibrala jsem. A to se mi nelíbilo. Tak se při jedné z mých slabých chvilek nejspíš stalo, že mne napadlo jídlo vyzvracet. Udělala jsem to a cítila se báječně. Když na to teď vzpomínám, připadala jsem si jako královna. Říkala jsem si, tak a teď jsem zcela nad věcí, objevila jsem způsob, jak se najíst a zároveň nepřibrat, a v duchu se šklebila ostatním holkám, že ony na to nepřišly a budou se dál mořit hlady. Nezvracela jsem tehdy nějak často, říkala jsem si, že to udržím na uzdě, zkrátka, že když zase někdy selžu a mé chutě přemohou vůli, tak vím, jak to celé snadno a rychle napravit. Jenže já jsem vždycky milovala dobré jídlo, a tak se mé záchvaty začaly opakovat v čím dál kratších intervalech… Mé okolí, rodiče, sestra ani kamarádi, na mně za celých těch pět let nic nezpozorovali. Což je jedině dobře, protože jsem se nikdy za nic tolik nestyděla, jako za tohle. Mnohdy jsem se snažila přestat, více či méně neúspěšně, jednou jsem dokonce vydržela nezvracet dva měsíce, ale pak, ani nevím proč, mě to zase zničehonic popadlo… Vlatně ani nevím, proč to pořád dělám. Vždycky jsem chtěla nějak vypadat, to ano, ale na druhou stranu, inteligence a životní moudrost pro mě byla vždy přednější. Víte, já nechci vypadat jako ty holky z časopisů nebo z televize, zvlášť, když vím, že ony tak ve skutečnosti vůbec nevypadají, natož abych chtěla být jako ony, mít (mnohdy) stejně ubohé názory a žít život, který ony vedou… Asi to dělám z určité setrvačnosti, z toho, že mám nesmírně ráda jídlo a také z toho, že se tam někde uvnitř nejspíš nemám ani trochu ráda, a tak si ubližuju… Teď už třetí DEN nezvracím a i to je pro mě výkon. Víte, kolikrát se dívám na toho malého, nevinného tvora, šklebícího se na mě z fotek mého dětství s takovým nevinným a dobrým výrazem ve tváři a říkam si, jak je to jen možné, že se z té malé, hodné Elišky mohla stát taková zrůda, co denně zvrací jídlo do záchodu… Přitom by člověk řekl, že v dvaadvaceti má už dost rozumu na to, aby přestal vyvádět takové pitomosti. Ne tak asi já. Aby toho nebylo málo, přidaly se mi k mé nemoci i deprese, a to docela silné, takže jsem jeden čas mohla jen stěží fungovat. Ve zkouškovém to není žádno bájo, řeknu Vám. Tak teď beru nějakou dobu antidepresiva. Vezmu si je vždycky ráno, aby ve mně zůstaly a večer se většinou přejím. Jenže mám takový pocit, že nikdy nezaberou tak, jak bych si představovala, tzn., aby mě jednou úplně zbavily těch černýh myšlenek, co mě občas napadají. Jestli chcete co vědět, žiletku jsem nikdy u zápěstí nedržela. Nikdy jsem seberaždu reálně neplánovala, i když mě to, samozřejmě, mnohokrát napadlo. Jenže na to, abych to skutečně udělala, jsem asi přeci jen moc rozumná. I v tom největším pekle (a věřte mi, že to jednou peklo bylo), bych to neudělala, protože by to byl podle mě jen ubohý projev té největší zbabělosti a lenivosti. Lenivosti konečně s tím začít něco dělat. Protože já s tím můžu něco dělat. Je to tak snadné – přestat a zbavit se naráz všeho, co mě doposud tolik trápí a brání normálně žít – zbavit se neustálých výčitek z toho, jak jsem odporně sobecká, jak ubližuju svému okolí (i když nic netuší), jak ubližuju svému tělu… Je to tak lehké a neskutečně těžké zároveň. Obdivuju lidi přede mnou, kteří s tím dokázali skončit a jednoho dne si řekli tak dost. Pevně věřím, že u mne tomu bude zrovna tak. Třeba už to tam bylo před dvěma dny a já teď vydržím normálně jíst až do konce života… Najdu si přítele, protože jsem za celý život měla stěží jednoho (i když to není ani tak důsledek mé nemoci, ale spíš mé náročnosti a vybíravosti) začnu se věnovat tomu, co mě baví, budu zase ta veselá holka, co nikdy nezkazí žádnou srandu (i když mnozí mí kamarádi mne za ni paradoxně neustále mají) a za pár let nebudu ani vědět, co je to slovo deprese. No řekněte – nestojí mi to za to?
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.