Odmalička mě naši chtěli mít nejperfektnějším dítětem. Jediná z jejich tří dětí jsem se dobře učila a byla bezproblémová, bráška byl skin a ségra utíkala z domova. Pro naše byli tedy důležitější, potřebovali větší pozornost a já jsem si čím dál víc připadala jako vzduch.Nikdy mě za nic nechválili, když jsem domů přinesla jedničku, tak nic neřekli, když přinesli moji sourozenci dvojku, byli nadšení. Vím, že mě měli rádi, ale pořád jsem byla jen to páté kolo u vozu, jejich poslušná holčička, o kterou se nemusí vůbec starat, protože je tak děsně samostatná a dokonalá. Asi v sedmé třídě se mi kluci začali posmívat, že mi moc narostl zadek a prsa a tak vůbec. Jak by taky ne, sakra??? Tak jsem si řekla, že to musím změnit, že musím být přece dokonalá. Za 3 měsíce jsem zhubla 15 kg, naši si ničeho ani nevšimli, protože ségra v té době už asi popáté utekla z domu. Nakonec jsem zkolabovala o tělocviku, doktor mi jen řekl, že moje váha je normální a že bych měla brát jen nějaké vitamíny a že má radost, že jsem zhubla (předtím jsem při 160 cm vážila kolem 68 kg). Takže jsem v tom pokračovala. Nakonec jsem se přecejen dočkala pozornosti rodičů, a to když jsem zkolabovala podruhé. Začala jsem tedy jíst podle plánu jistého doktora. No, nakonec jsem se propracovala až k záchvatovitému přejídání se vším, co mi přišlo pod ruku a měla jsem čím dál větší deprese. Nechal mě můj kluk, který mi řekl, že mě může mít rád jen hubenou, ale takhle ne. Ještě víc jsem jedla.A tak to bylo dalších 5 let. Po maturitě jsem se dostala na VOŠ do Prahy, našla jsem si svého přítele, se kterým jsem do teď.Ovšem jeho podmínka toho, že se mnou bude, bylo to, že zhubnu.Tak začal zase kolotoč, ve kterém jsem držela hladovky a přejídala jsem se, když mě nikdo neviděl a nemohl mě kritizovat. Nebyla jsem typický příklad zvracející bulimičky. Kdyby jo, snad by si toho někdo všimnul. Ale já jsem začala cvičit. A to tak, že dnes: v 5 vstanu, dám si hodinku cvičení, pak jdu do školy, vrátím se, přejím se a tři hodiny jezdím na rotopedu na nejtěžší stupeň zátěže. Jsem unavená, už nemám vůbec žádnou chuť do života, nevím, jak dlouho to může můj organismus vydržet. Můj přítel si myslí, že „žiju zdravě“, ALE CO JE TO ZA BLBOST???? Co je zdravého na tom, že střídavě hladovím, přejídám se, cvičím do úmoru. Nenávidím se a nevidím z tohoto východisko. Mám pocit, že kdybych to skončila, udělám nejlíp. 10 let bojuju se svým tělem, ztratila jsem tím takovou část života a proč vlastně? Nemám na to odpověď, ta možná ani neexistuje…..
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.