Archive for category: Články

Možná by bylo lepší se nejprve ptát ?kdy mohou blízcí pomoci?. Také se řadím mezi blízké někoho, kdo bojuje s poruchou příjmu potravy. A myslela jsem si, že pomoci můžu hned. Že pomoci musím hned. Prosila jsem, brečela, vydírala, přemlouvala, křičela, nadávala, ale zůstávalo jen jedno ? pocit zoufalství, bezmoci a beznaděje. Když jsem pochopila, že jen kamarádka rozhodne, kdy a jak se uzdraví, ulevilo se mi. Dnes vím, že musím číhat v její blízkosti, abych až ke mně natáhne ruku, byla jednou z těch, která ji chytne a vtáhne zpátky do zdravého života. A do té doby musím a chci žít svůj život, síly se budou hodit, až ta chvíle přijde. Na svépomocné skupině pro blízké lidí s poruchou příjmu potravy se často opakují otázky typu ?nechce se léčit, nechce s tím nic dělat, ale já ji v tom nemůžu přece nechat, co mám dělat??, ?mám se jí ptát, co jedla??, ?mám se ptát, jestli zvracela??, ?mám ji kontrolovat v jídle?? Porucha příjmu potravy narušuje mezilidskou komunikaci, izoluje, ohrožuje vztahy nemocného, vytváří tabu v komunikaci. Naším úkolem je nepřistoupit na pravidla nemoci, ale naopak její logiku vyvracet. Pokud je to jen trochu možné, pokuste se ptát nemocného na to, co Vám není jasné, v čem si nevíte rady. Možná Vás napoprvé odmítne, možná se naštve, smete tenhle pokus o diskuzi ze stolu, ale věřte, že o tom bude přemýšlet. A že o Váš zájem stojí. On ano, nemoc jako taková ne. Nevytvářejte z poruchy příjmu potravy téma dne, nedramatizujte to, nedávejte nemoci taková privilegia. Otázky uvedené výše položte přímo Vašemu blízkému, on sám ví nejlépe, jak a v čem mu můžete být nápomocní. Můžete vyjádřit strach o něj, nejistotu v tom, jak se chovat, buďte upřímní a neztrácejte víru ve schopnosti Vašeho blízkého se uzdravit. Přehnaná ochrana a převzetí zodpovědnosti za nemocného jen proces uzdravení brzdí. Nenarušujte tedy jeho autonomii, respektujte ho, nenechte se zatlačit do pozice ?Ty jsi nemocný, jen já a doktoři víme, co je pro Tebe dobré?. Krátkodobě možná ano, ale žít život za někoho druhého stejně nemůžeme, každý se musí postavit na vlastní nohy. Proti životu s nemocí je co nabídnout a náš úkol je ten druhý břeh přiblížit tak, aby i sám nemocný zatoužil žít plnohodnotně. A aby pro to on sám i něco udělal. Jedině tak totiž bude umět s námi na tom druhém břehu i žít a nebude se už chtít vrátit zpět. Poznámka: Text vyšel ve zpravodaji anabell, ke stažení na stránkách www.anabell.cz

MENTÁLNÍ BULIMIE<br><br> Argument: jsem odporná, když se přejídám a pak zvracím.<br> Odpověď: není na tom nic odporného, jde o projev nemoci, kterou je potřeba léčit. Neodsuzuj se, jen to zvyšuje tvůj pocit viny a negativní myšlenky vůči sobě samé.<br><br> Argument: nemůžu to nikomu říct, nepochopil by mě a hnusila bych se mu…<br> Odpověď: jedině tehdy, když se někomu svěříš, když vyhledáš pomocnou ruku u svých blízkých nebo u odborníka, může začít docházet ke zlepšování. Z nemoci se nelze probudit do druhého dne bez problémů, bez projevů, zdravá jako rybička, aniž bys pro to nic neudělala.<br><br> Argument: nesmím to jíst, je to sladké, tučné, příliš kalorické, přibrala bych, ?. tak raději zvracím.<br> Odpověď: lidé kolem tebe ti pomohou, když se o tvých potížích dozvědí, když se jim svěříš, když budeš mít v jejich pomoc důvěru a budeš se snažit jíst společně s nimi.<br><br> Argument: to, co sním, ve mně zůstává, budu tlustá.<br> Odpověď: existuje zákon o příjmu a výdeji. Tvé tělo potřebuje energii z jídla k životu.<br><br> Argument: nemohu jíst před ostatními.<br> Odpověď: přítomnost druhých naopak pomáhá. Pomohou ti nepropadnout záchvatu přejedení nebo zvracení.<br><br> Argument: když zvracím, tak nepřibírám a mohu klidně jíst to, co chci a na co mám chuť. Zůstanu přitom štíhlá a všichni mne budou obdivovat.<br> Odpověď: ano, zpočátku nepřibíráš, ale později se tělo začne bát, že bude stále hladovět a stále zvracet a začne si vytvářet zásoby. Navíc zvracením velmi ohrožuješ zdravé a správné fungování svého organismu.<br><br> Argument: neumím normálně jíst, nevím, co je normální porce, nezvládám to, myslím jen na jídlo a jeho množství.<br> Odpověď: normální je jíst pětkrát denně, tři hlavní jídla a dvě menší svačinky mezi nimi. Vůbec nic se nestane, když se naučíš jíst i druhou večeři. Tvá váha se ustálí na takové hodnotě, která je zdravá a přirozená pro tvé tělo, tvoji tělesnou výšku a věk. <br><br> MENTÁLNÍ ANOREXIE<br><br> Argument: nesmím jíst, byla bych tlustá.<br> Odpověď: nedá se nic dělat, bez jídla žít nelze, jídlo k životu nutně potřebujeme.<br><br> Argument: lidé mě posuzují podle toho, jak vypadám.<br> Odpověď: ano, je možné, že se ti to stává, ale vzhled není to nejdůležitější na světě. Posuzuješ také ostatní své kamarády podle toho, jak vypadají? Přestala by ses bavit s nějakou kamarádkou jen proto, že přibrala jeden nebo dva kilogramy?<br><br> Argument: chci mít aspoň nad něčím ve svém životě kontrolu a v jídle ji mám.<br> Odpověď: společně s odborníky, rodiči nebo s kamarádkou dokážeš najít sílu kontrolovat svůj život ne skrze jídlo, ale skrz své myšlenky, nápady, radosti, koníčky, záliby apod. Pojď, vyhledáme společně odbornou pomoc.<br><br> Argument: mužům se líbí jenom hubené ženy.<br> Odpověď: každý muž si vybírá jinou ženu, a muži si nevybírají ženy zdaleka jen podle postavy. Daleko důležitější je osobnost, pohodovost, úsměv. A tak při stresu z váhy, která stejně většinu mužů nezajímá, působit nebudeš. Zeptej se svého otce, bratra nebo kamaráda, jaké se právě jemu líbí ženy. Udělej si vlastní soukromou anketu.<br><br> Argument: nepotřebuji jídlo k životu.<br> Odpověď: každý z nás potřebuje jídlo k životu, nejsi v tomto jiná. Jídlo obsahuje látky nutné k fungování organismu, bez nich se neobejdeme.<br><br> Argument: neumím normálně jíst, nevím, co je normální porce, nezvládnu to.<br> Odpověď: můžeš se naučit jíst 5krát denně, pravidelně, normální porce, po kterých nepřibereš, udržíš si stálou váhu, pro tvůj organismus nezbytnou. <br><br><br> Poznámka: Text vyšel ve zpravodaji anabell, ke stažení na stránkách <a href=“http://www.anabell.cz“ target=“_blank“>www.anabell.cz</a>

Agentura Reuters uveřejnila zprávu o módní přehlídce v Madridu, které se nesmí účastnit modelky s BMI pod 18. Jako důvod uvedli pořadatelé snahu zamezit nevhodným vlivům extrémní štíhlosti zejména na mládež. <br>Ve světě módy to vyvolalo doslova poprask. Půjde o precedens, po němž by mohly následovat další podobná opatření i na jiných scénách? <br>Více si můžete přečíst <a href=“http://bleskove.centrum.cz/udalosti/clanek.phtml?id=25833 “ target=“_blank“>zde</a>.

V květnu 2005 vznikla v Berlíně světová rarita. Jako první na světě zde byla otevřena resturace speciálně zaměřená na hosty s poruchou příjmu potravy – mentální anorexií a bulimií. <p>Majitelkou je Katja Eichbaum, která sama trpěla 15 let bulimií. Během léčby v sanatoriu pro pacienty s touto problematikou dostala nápad vytvořit místo, kde se budou moci nemocní lidé nejen najíst, ale postupně se vrátit zpět do každodenního života. <p>Restaurace nese název Sehnsucht – touha. Jídelní lístek nabízí dost originální názvy jídel jako například „Něco více“ či „Něco méně“, „Velký hlad“ nebo „Duše“, jde ovšem o celkem normální jídla – vařená vejce či různé druhy zákusků.<img border=“0″ src=“pic/rest-menu.JPG“ align=“right“ width=“200″ height=“160″> <p>V Německu je podle statistik asi 100 000 diagnostikovaných lidí s anorexií a asi 600 000 s bulimií, což odpovídá statistikám v zemích „západní kultury“. Potenciálních zájemců by tedy mohlo být dost. Přestože měla restaurace poměrně značnou pozornost médií, zatím je zde prázdno. Personál včetně majitelky míní, že se lidé teprve naučí do takové restaurace chodit. Možný problém je v tom, že se zde setkávají lidé s ppp i lidé zdraví, obě skupiny mají ze sebe vzájemně obavy <p> <img border=“0″ src=“pic/rest-nazory.JPG“ align=“left“ width=“200″ height=“160″>Názory mladých dívek, které se potýkají s ppp se různí. Některé by do takového podniku prý nikdy nešly: „Rozhodně bych nešla jíst ani do Touhy ani nikam jinam na veřejnost, vadilo by mi, že mě někdo vidí…“, „Myslím, že to je dobrý nápad, nemocní vidí, že v tom nejsou sami, mohou se vzájemně podpořit.“ <p>A co si o tom myslíte vy? Myslíte, že by v Čechách či na Slovensku měl vzniknout podobný podnik? Pokud ano, jak by to tam mělo chodit, aby to bylo pro lidi s ppp užitečné? Můžete se vyjádřit v diskusi k článku i v anketě. <p align=“center“> <img border=“0″ src=“pic/rest-tabule.JPG“ hspace=“10″ vspace=“3″ width=“320″ height=“256″></p> <p>Zdroj: internet-zahraniční zpravodajství, pořad Svět 2005 z 5.6.05 TV Prima

Obdiv okolí nutil studentku gymnázia Danu dál hubnout. Poprvé měla pocit, že něco ve svém životě má pevně pod kontrolou – svoji váhu. Zhubla, lidé ji chválili, jak dobře vypadá, na svou hubenost byla patřičně pyšná. Najednou byla obdivována. ?Potřebovala jsem zvládat aspoň něco ve svém životě – tak jsem začala pečlivě kontrolovat to, co jím. Vyloučila jsem jakýkoliv tuk i cukr. Snažila jsem se ze všech sil jíst zdravě,? popisuje Dana. Omezovala jídlo, hlad a myšlenky na něj však potlačit nemohla. Zabraňovaly jí soustředit se na běžné věci v životě. Přidala se nespavost, únava, úzkost, neklid a deprese. Pronásledovala ji potřeba promýšlet kombinace jídel, co a kdy může sníst. Začala se nutkavě přejídat. Následovaly pocity viny, strach, že ztloustne. ?Zděsila jsem se, co jsem to udělala, a věřila, že všechno bude v pořádku, pokud to okamžitě dostanu ze sebe ven. Zvracení mi sice připadalo nechutné, ale přijatelné. Pokaždé jsem si myslela, že je to už vážně naposled,? líčí dnes jednadvacetiletá studentka univerzity. Dlouhou dobu své problémy tajila. Až o mnoho let později si uvědomila, že trpí vážnou poruchou příjmu potravy – bulimií. Alkoholu se vyhýbat můžete, jídlu ne Celosvětový trend štíhlosti, který v roce 1967 odstartovala extrémně podvyživená modelka Twiggy (170 cm, 41 kg), má na svědomí stále větší množství lidí, převážně mladých dívek, trpících psychickými poruchami příjmu potravy – mentální anorexií a bulimií (i současná Miss Michaela Salačová má body index – poměr tělesné výšky a hmotnosti – na hranice anorexie). Bulimie se vyznačuje dvěma extrémními způsoby zacházení s jídlem – přehnaným přísunem kalorií (přejídáním) a následným úmyslně navozeným zvracením, jehož účelem je jídlo opět odstranit a zamezit tak vzniku nadváhy. Doprovodnými projevy jsou někdy závislost na alkoholu, drogách či drobné krádeže. Mentální anorexie je charakterizována omezováním příjmu potravy až po úplné odmítání jídla. Neléčená může přejít do chronického stadia, kdy nemocní konzumují jen minimum potravy udržující základní životní funkce. Smrtelně končí úplné hladovění po 50 až 70 dnech. Anorexií či bulimií trpí přes šest procent populace, z čehož třetinu tvoří chronické stavy. Jen asi třetina se dokáže zcela vyléčit. Šest procent případů končí smrtí. Riziko sebevraždy je až 200krát vyšší než u ostatní populace. Počet případů se zvyšuje. Ještě závažnější je skutečnost, že se stále snižuje věk dívek (anorexií trpí někdy i devítileté holčičky). Okolí si leckdy ani nevšimne, že dívka zhubne za měsíc třeba o deset kilogramů. V mnohých případech jsou matky lékařky a přesto nepoznají, že jejich dcery mají problémy. Poruchy příjmu potravy bývají přirovnávány k návyku, jakým je například alkoholismus či toxikomanie. Zatímco však alkoholu či drogám se dá vyhnout, jídlu ne. Všímejte si mě! Významný bývá vliv rodiny. Nemocní nepocházejí z chudých vrstev, jak se často předpokládá, ale ze sociálně středních a vysokých vrstev. Matka či otec mají na dítě leckdy příliš vysoké požadavky, kladou velký důkaz na výkony. Cokoliv se dítěti podaří, považují tito autoritativní rodiče za samozřejmost. Nemožnost splnit očekávání rodičů způsobuje u dítěte pocity hanby a viny ze selhání. Nenaučí se tak nikdy správně řešit nevyhnutelné životní konflikty a zklamání, protože mu k tomu chybí vzor. Manipulace s jídlem se stává náhradním způsobem řešení problémů. Anorektik začíná výrazně hubnout a snaží se tak na sebe ze všech sil upozornit. Z počátku bývají anorektičky hyperaktivní, postupem času ale organismus nemá z čeho dávat, svalstvo atrofuje. Důležitá je včasná hospitalizace a zákrok odborníků. Průvodním rysem nemoci bývá často vymýšlení a zapíraní. Typická je velmi nízké sebevědomí. ?Nemají rády své tělo. Pořád se srovnávají s okolím. Kdo se pustí do takového srovnávání, nemiluje sebe,? varuje psycholožka Mirka Štěpánková. V terapii je důležité zaměřit se na vše, co se dívce (kromě hubnutí) podařilo a daří, v čem je dobrá, hledat jiný smysl a naplnění života, než je dosahování štíhlosti. Používá se i kognitivně-behaviorální terapie změny postojů k jídlu a návyků spojených s jídlem. Zvláště u dětí je pak třeba pracovat s rodinou, u starších se řeší i problémy ve vztazích. Jak Jane Fonda jedla koláče, aby je nejedla Anorexie a bulimie se nevyhýbá ani známým osobnostem. Zápasila s ní například i britská princezna Diana, ?posh spice? Victoria Adams či americká herečka Jane Fonda. Ta své zážitky z dob, kdy trpěla bulimií, popisuje takto: ?S možností najíst se po chuti a poté jídlo vyzvracet jsem se poprvé seznámila na gymnáziu. Když mi o tom spolužačka vyprávěla, hned mě napadlo: Aha! Tady je cesta jak jíst koláč, a přitom jej nesníst,? líčí herečka. ?Mohly jsme se nacpat do sytosti a přitom nenést následky. Dávalo nám to falešný pocit, že můžeme plně kontrolovat svůj vzhled, udržovat stálou hmotnost. Téměř jsme si nevšimly skutečnosti, že čím více jídla zvracíme, tím více potřebujeme následně jíst. Neuvědomovaly jsme si, že si hrajeme s něčím, co nás může zničit. Pro některé moje spolužačky se tento cyklus přejídání a následného zbavení se obsahu žaludku stal osudným, podkopával jejich životy celá následná desetiletí,? varuje Jane Fonda. Údajně na dvanáct dívek a žen, trpících mentální anorexií, připadá jeden stejně postižený muž. Mezi ně patří i devatenáctiletý student medicíny a psychologie Petr Vomastek. Svůj zápas s nemocí zvěčnil v knize Z deníku anorektika. Anorexii nazývá Petr pomalou sebevraždou. ?Není to tak rázné jako si podřezat žíly nebo spolknout hromadu tablet, ale v chování nemocného anorexií je stejná sebenenávist jako u jakéhokoliv jiného sebevraha,? tvrdí muž.