Jak je to důležité?

Co nám může v životě pomoct? Podobně jako spousta žen a dívek jsem se potýkala s anorexií ve 13ti letech (poprvé a snad naposledy) . Zavinili to hlavně pubertální spolužáci a náhodní kolemjdoucí též v „nezralém“ věku. Měla jsem nadváhu (a mimo jiné byla trochu namyšlená a nepříjemná) … To zapříčinilo, že na mě kluci pokřikovali i na ulici, že sem tlustá a hnusná. Ve třídě mi dokonce dali přezdívku špekosaurus. Když mi na 13ti leté prohlídce doktorka řekla, že bych měla asi 5 kilo zhubnout, tak sem se na sebe začala koukat reálně. Začala jsem hubnout a postupně se to stalo mojí prioritou. Taky sem se v té době začala učit a stala se ze mě perfekcionistka. Všichni mě chválii, jak mi to sluší a jak jsem se zlepšila… pak to ale začalo zacházet do extrémů. Postupně se jedinou věcí na mém jídelníčku stal nízkotučný jogurt k obědu denně. Nasštěstí se v té době začalo o anorexii a bulímii hodně mluvit a psát na internetu. Tehdy jsem se sebrala a šla za mamkou a rozhodla se jí to říst. Bylo to štěstí! Vyřešily jsme to spolu samy a dřív, než jsem měla podváhu. Teď jsem na gymnáziu a mám na sebe velké nároky. Chci být ještě hezčí, protože nemám ráda svoje nohy, geneticky dané-tlusté- … Navíc do toho přišla ta nemoc a já ležela doma a přibrala. Teď si jídelníček hodně hlídám … občas se mi stane, že celý den nechci skoro nic sníst, protože se na to „necítím“ . Tentokrát to ale neni máma, kdo by mi pomáhal. Je to přítel. A když si položím otázku „Je pro mě důležité, že se mu takhle líbím…že mi brání, abych hubla omezením jídelníčku?“…existuje jen jedna odpověď a ta zní „Ano!“ … Je nesmírně důležíté mít po boku spřízněnou duši, která nás podporuje a ujišťuje ve „správnosti naší existence“ …. „SMIŘME SE S TÍM,JACÍ JSME A SOUSTŘEĎME SE NA NAŠE KLADY, TAK TO DOKÁŽEME“ … Niky už nechci mít žádnou ppp a nechci zkončit ještě hůř, než jako tehdy v 14, když mi pomáhala mamka.

1 reply
  1. hlp3
    hlp3 says:

    Anorexia ci bulimia? Ani neviem, asi oboje. Ke dsom bola mala, rodicia mi vraveli, ze musim schudnut. Neznasala som ich za to, lebo mi to ublizovalo. Vlastne mi akoby hovorili: sklamala si nas, nie sme spokojni. Cez leto som zacala chudnut. Zo 64 som sa dostala na 52, v skole ma chvalili, ako som sa dokazala tak rychlo zmenit. Ano nejedla som skoro nic, cvicila som do vycerpania. Ale uzivala som si to. Bola som stastna. A chudla som dalej. Vo februari som mala 43 kil. Rodicia mi zacali vraviet, ze som anoirekticka, zase neboli spokojni. V skole spoluziacky vzdy komentovali moje jedenie nejedenie, moje vycnievajuce kosti pri prezliekani na telesnu. No mne sa vycinievajuce kosti pacili. No rodicia… Zacali ma strazit. Donutili ma jest. A ja, ani neviem ako, acala som sa prejedat a aj vracat. No neviem, ci je to bulimia, lebo ja jem uplne stale. Furt musim mat nieco v ustach. Niekedy nejem, niekedy ano. vracat chodim asi 4krat za tyzden, no co mi to pomoze, ked ja stale jem a vraciam tak malo? Priberam, prirodzene. Mam 63 kil a citim sa nechutne. vsetko som pokazila. Stale myslim na to, co mohlo byt, aka som mohla byt stastna. Nedokazem uz takto dalej. Nanavidim jedlo, lebo mi ublizuje. Nenavidim sa za to, ze neviem prestat jest. Nenavidim sa per to, ze chcem naspat anorexiu, lebo viem, ze schusnem len s nou. Prosim, velmi si chcem pisat s niekym, kto ma problem ako ja. Prosim. Moj mail je: lnatova13@gmail.com Budem vam vdacna, ak mi napisete. mam 15 rokov a chcem sa len porozpravat s niekym, kto ma pochopi. Chcem vediet, aj ako to je s tebou, ake su tvoje skusenosti. Lea

    Odpovědět

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *