Archive for category: Články

Je třeba uznat, že pokud se počítání kalorií provádí, je tento výpočet vždy velice teoretický, a dokonce zcela přibližný, a to z těchto důvodů: <ul> <li>Porovnáváme-li jednotlivé tabulky, zjistíme, že se hodnoty uváděné pro tutéž potravinu mezi jednotlivými knihami podstatně liší.</li> <li>Kalorická hodnota potravin se podstatně liší podle toho, zda jsou konzumovány syrové nebo tepelně zpracované (s tukem či bez tuku). <li>Podíl tuku (který kalorickou hodnotu podstatně mění) se může výrazně lišit od kusu ke kusu, jako je tomu například u masa. Závisí totiž na způsobu výkrmu živočicha, na způsobu přípravy a na způsobu tepelného zpracování. <li>Výpočet (teoretický) kalorií nebere nikdy v úvahu podmínky absorpce lipidů a glycidů v tenkém střevě, které se výrazně liší podle toho, zda pokrm obsahuje vlákninu či nikoliv. Absorpci těchto kalorií může totiž podstatně snížit výrazný podíl vláknin (zvláště rozpustných) pocházejících ze zeleniny, z luštěnin apod. <li>Pokud jde o kvašené sýry (ementál), práce L. Falcambiho dokázaly, že jsou bohaté na kalcium a toto kalcium je pastí na část tuků, k jejichž absorpci tak nedochází. Příslušné kalorie nalezneme tedy ve stolici. <li>Na osud kalorií má vliv i jejich „povaha“: tuky s obsahem nasycených mastných kyselin se například ukládají snáze, zatímco tuky obsahující kyseliny polynenasycené (zvláště typu omega-3) se snáze využívají, a jsou tedy spáleny. <li>A konečně, prostý kalorický výpočet nebere v úvahu čas, kdy jsou potraviny tráveny. Bylo dokázáno, že se absorpce glycidů, lipidů a proteinů liší podle denní hodiny, a dokonce podle ročního období (chronobiologie), ale závisí i na chemickém prostředí, s nímž se potraviny při vstupu do střev setkají, a toto prostředí závisí zase na povaze živin, na pořadí jejich přísunu a na jejich objemu.</li> </ul> Proto je tedy absurdní každý kalorický propočet, který nebere v úvahu tyto přídatné parametry.

Můžeme své děti nějak ochránit před mentální anorexií a bulímií? Lze poruchám příjmu potravy nějak předcházet?<br> <br> Léčba poruch příjmu potravy bývá náročná a s nejistým výsledkem. Jako u všech problémů těla i duše, bylo by i v tomto případě nejlepší těmto poruchám předcházet. Pokusím se zde postupně popsat některé způsoby chování či návyky v rodině, které se podle mého názoru mohou spolupodílet na pozdějším vzniku anorexie či bulímie.<br> <br> Jsem také otevřený pro diskusi nad myšlenkami v tomto článku, můžete se ptát nebo sdělovat vlastní názor či zkušenost. Takováto diskuse může naše téma výrazně obohatit.<br> <br> <b>Problémy poruch příjmu potravy (dále PPP) můžeme shrnout do těchto tří bodů:</b><br> ? manipulativní zacházení s jídlem<br> ? problémy kontroly a sebekontroly<br> ? problematický vztah k sobě<br> <br> Dnes se chci věnovat prvnímu bodu – <b>manipulativnímu zacházení s jídlem</b>. Slovem „manipulativní“ se rozumí takové zacházení či chování, kterým se snažíme změnit chování nebo prožívání někoho jiného, v tomhle případě jiného člena rodiny. Nebudu ani moc přehánět, když řeknu, že pomocí jídla se může snažit rodič ovládat své dítě a naopak.<br> <br> V dětství jsme často jídlem odměňováni – dostaneme nejrůznější sladkosti či jiné dobroty v případě, že si je nějak zasloužíme. Když ale neposloucháme, nedostaneme nic – odepření dobrot je pro nás trestem. Tak se už odmala učíme, že jídlo není jen k obživě nebo k příjemným pocitům, ale také k prosazování vůle rodičů.<br> <br> Není nic špatného na tom, když svému dítěti koupíme za odměnu něco dobrého nebo mu to za trest naopak nekoupíme. Problém nastává tehdy, je-li na způsob odměňování a trestání prostřednictvím jídla kladen příliš velký důraz, když se prostě zapomíná, že jsou i jiné vhodné způsoby, jak své dítko odměnit či potrestat.<br> <br> Dalším jevem, který souvisí jak s manipulacemi, tak také s učením sebekontroly, je dojídání. Povinnost sníst vše, co je na talíři, patří k rodinným zvyklostem – někde se na to klade důraz, jinde se o to nikdo příliš nestará. Věta „Dokud to všechno nesníš, od stolu neodejdeš!“ není v některých rodinách vůbec neobvyklá. S tím také souvisí vyjádření radosti, pochvaly nebo alespoň úlevy rodiče, když jeho dítě nakonec svou porci přeci jen zdolá.<br> <br> Dítě se tak učí hned dvě věci. Jednak jasně vnímá, že má v rukou pocity radosti nebo vzteku svých rodičů, záleží na tom, jestli dojí nebo ne. Navíc, množství jídla, které dítě sní nezávisí na jeho potřebách a pocitech hladu či sytosti, ale na úsudku rodičů.<br> <br> U PPP jsou manipulace s jídlem typické. Nemocný člověk dokáže, aniž by si to uvědomoval (!), ovládat odmítáním jídla nebo přejídáním své nejbližší okolí – rodiče, partnera. Má také velký problém s uvědomováním si vlastních přání a potřeb a s jejich prosazováním zdravým, nemanipulujícím způsobem.<br> <br> <b>Co by z toho mohlo vyplývat pro prevenci?</b><br> ? Odměna a trest pomocí jídla by neměla být příliš častá, jsou i jiné způsoby odměňování a trestání. Namísto toho by měla být důležitá jiná funkce jídla – společné stolování může být příjemně prožitým časem pro celou rodinu.<br> ? Dítě by se nemělo nutit za každou cenu vše sníst. Pokud toho sní málo, nemělo by mít možnost dojídat se pak sladkostmi, čímž dítě zjistí jednoduchou věc – když se pořádně nenají, bude mít hlad.<br>

Kdo je hubený a kdo už tlustý? Kolik musí kdo vážit, aby „vypadal dobře“? Jak to všechno začalo? Pocity nespokojenosti s vlastním vzhledem, především pak se svou váhou, možná nějaká ta poznámka spolužáků či rodičů k postavě, touha nějaké kilo ubrat, dokázat všem, že své tělo mám pod kontrolou?<br> <br> V psychologii existují teorie, které říkají, že hlavní činností našeho rozumu v každodenním životě je <b>hodnocení</b>. Hodnotíme svět kolem nás, naše blízké okolí a také sami sebe. Podle svého hodnocení pak předjímáme, co můžeme od ostatních i od sebe očekávat. Při svém hodnocení jsme zatíženi svou vlastní minulostí – zkušeností, také náladou, strachem a samozřejmě reakcí svého okolí. S tím se někdy shodneme, jindy ne. Většina z nás má tendenci spíše shody dosáhnout – alespoň s někým.<br> <br> Sebehodnocení podléhá úplně stejným zákonům jako hodnocení čehokoliv jiného, jen se nás to týká o něco víc. K sebehodnocení patří také náš vztah k vlastnímu tělu – a lze to říci i naopak, své tělo hodnotíme s ohledem na to, jak se vnímáme „celí“. Toto je velmi důležité, neboť tak můžeme získat porozumění pro ty, kdo veškerou svou pozornost, vůli i čas věnují svému tělu.<br> <br> Tělo i duše jsou dvě spojené nádoby, s tím se dnes už smířila i západní medicína. Vztah k vlastnímu tělu, jeho hodnocení, vnímání toho, co je krásné a co ošklivé, to vše je práce duše vedená duchem doby, vulgárně řečeno <b>společenskými normami</b>. Že takový <b>duch doby</b> existuje si může každý ověřit sám na vlastní oči, stačí navštívit galerie obrazů či výstavy sochařského umění a prohlédnout si ideály krásy v historii světových kultur. Kromě estetických zážitků si z takové výpravy odneseme jistý nadhled nad normami dneška, nad relativitou jejich platnosti.<br> <br> <b>První pověrou je, že ideál krásy je objektivní skutečnost, které stojí za to věnovat celý svůj život.</b><br> <br> Cituji z dopisu: „Začala jsem sledovat svou váhu asi před čtyřmi lety. Bylo mi 13 let, začal mi v té době růst zadek a prsa, připadala jsem si taková oplácaná. Neuměla jsem tou dobou zapadnout mezi spolužáky tak jak by se mi líbilo a myslela jsem, že je to mou nadváhou. Začala jsem tedy omezovat stravu, vážit se a počítat kalorie. Dnes měřím 165 cm, vážím – jak kdy, momentálně 43 kg. Asi jsem nemocná, všichni to říkají, ale stejně mám pocit, že jsem ty kila přemohla. Je to to jediné, co jsem v životě opravdu zvládla dokonale – zhubnout.“<br> <br> Toto je jeden z mnoha příběhů, jejichž hrdinka se ve snaze zlepšit své sebehodnocení (což si zpočátku sama neuvědomovala) vydává na cestu boje se svým vlastním tělem. Je to cesta askeze (někdy střídaná záchvaty „dopřávání si všeho“), neustálého sledování a počítání,vše ostatní přestává být důležité. Lidé, o něž zpočátku stála, s nimiž se chtěla cítit lépe, se pomalu ztrácejí a na míst nich přichází váha a zrcadlo.<br> <br> Strach z jídla a strach z kil. Každé jídlo v sobě nese potenciální nebezpečí vyššího čísla na váze, jeho chuť přestává být pro naši hrdinku důležitá. Ještě větším strašidlem se pro ni stává slovo <b>tuk</b>. Ten považuje za vrchol něčeho nezdravého, za nadbytek v těle, který ho jen hyzdí a přináší tak nepříjemné pocity. Do tuku si tak vlastně promítá vše, co považuje pro svůj život za nepřijatelné, čeho se chce za každou cenu zbavit. Dávám zde čtenáři k zamyšlení, čím bychom v našem životě tuk jako symbol něčeho zavrženíhodného nahradili? Co je pro náš život nepřijatelné a přitom je to nadosah?<br> <br> <b>Druhou pověrou je, že tuk v našem těle nemá co dělat! Přiměřená hladina tuku plní v těle životně důležité funkce – pomáhá udržovat tělesnou teplotu, tlumí klouby, chrání orgány, uchovává vitamíny a pomáhá tělu při nedostatku potravy.</b><br> <br> Zvýšená hladina tuku může být samozřejmě zdraví škodlivá, v této oblasti se ale při sledování příběhu naší hrdinky rozhodně nepohybujeme. Většina lidí si myslí, že hladinu tuku ve svém těle může objektivně sledovat na své váze. I naše hrdinka si myslela, že méně kilogramů znamená více krásy a více zdraví. Tělesná hmotnost v sobě zahrnuje ovšem i zcela jiné složky našeho těla – kosti a svaly. Můžeme mít jinak rostlou – a tedy i těžkou kostru než jiný, stejně vysoký člověk, stejně tak se lišíme i objemem svalové hmoty. Proto všechna čísla, vycházející z měření tělesné hmotnosti a výšky vzrůstu jsou jen orientační. Příkladem toho je počítání Indexu tělesné hmotnosti (<b>Body Mass Index, BMI</b>). Pomocí jednoduchého vzorce dostaneme na desetiny přesné číslo, které dosazením do normativních tabulek vypovídá, jak jsme na tom s hmotností vzhledem k normě. To je v pořádku, počítáme-li však s BMI jako s přesnou hodnotou, vyjadřující míru naší tloušťky či hubenosti, jsme na velkém omylu.<br> <br> <b>Třetí pověrou je, že číslo na váze je přesným vyjádřením naší tloušťky či hubenosti, že přesně vypovídá o míře tuku v našem těle. Toto nám nesdělí ani BMI či jiné přepočty. Hmotnost je pouze orientační číslo, které se často mění.</b><br> <br> Začal jsem ideály, končím poněkud prozaičtěji u kilogramů. Pověr samozřejmě existuje mnohem více. Jednu ještě přeci jen přidám na konec – mnoho lidí, kteří svůj svět zúžili na starost o své tělo a především o své kilogramy, si myslí, že tento svět je jediný, v němž umějí žít. Člověk dostal do vínku velký dar a tím je možnost změny. A tu má samozřejmě i hrdinka z dopisu, možná by mohla začít své dobrodružství změny rozlišováním pověr od skutečností. Musí ovšem překonat strach z nového. A to bych jí přál.

Psychoterapeutické oddělení pro neurózy na oddělení 18b psychiatrické léčebny v Kroměříži, známé jako ?osmnáctka?, funguje již téměř 28 let na principu terapeutické komunity.<br> <br> Lékař, psycholožka, staniční sestra, která řídí provoz, a pět vycvičených pracovníků se středním zdravotnickým vzděláním. Tak vypadá terapeu tic ký tým na kroměřížském oddělení. Je určeno pro pacienty, které sem písemně doporučí psychiatři, psychologové nebo i praktičtí lékaři obeznámení se systémem zdejší léčby. Pacienty podle volného místa objednává staniční sestra, která je zároveň zkušenou psychoterapeutkou. Od ní také dostávají pacienti před nástupem leták s podrobnými informacemi. <p>V ideálním případě slouží polovina z dvaceti osmi lůžek mužům a polovina ženám (většinou bývá více žen). Doba hospitalizace je pevně stanovena na 6 týdnů. V rámci komunity většinou fungují dvě samostatné uzavřené skupiny. Nová skupina pacientů přichází vždy v polovině pobytu ?starší? skupiny. Jen v letním prázdninovém období se obě skupiny spojují do jedné velké otevřené skupiny, z níž každý pátek odchází několik pacientů a následující pondělí je nahrazují pacienti noví. <p><strong>Skupina</strong> <p>Nejdůležitější částí programu je skupinová psychoterapie, která probíhá každý den odpoledne od pondělí do soboty a trvá jeden a půl hodiny. Obě skupiny mají ve stejnou dobu se svými terapeuty v různých místnostech program. Kromě lékaře a psychologa se programu účastní i koterapeuti z řad vycvičených spolupracovníků. <p>Skupinová sezení bývají zaměřena různě, podle fáze vývoje a podle okamžité potřeby skupiny a jejích členů. Zpočátku převažuje orientace biografická, probírají se životní osudy jednotlivých pacientů. Později se objeví témata společná více členům skupiny. Posléze se pozornost zaměřuje na interakce ?tady a teď?, na kterých se mohou ozřejmit problémy vyskytující se v jejich životě ?tam?, tj. doma či v práci, a odhalit i souvislosti s tím, co se stalo ?tehdy?, a co ovlivnilo prožívání a chování jedince ve směru, který se nepříznivě uplatňuje v jeho současném životě ?tam i tady?. Večer se pak provádí nácvik asertivity nebo řešení problémů. <p>V terapii se kombinuje přístup dynamický, který má pacientům pomoci odhalit souvislosti jejich současných problémů v mezilidských vztazích s jejich zkušenostmi v minulosti, a přístup kognitivně behaviorální, který aktivně pomáhá odstraňovat problémy měněním nevhodného chování a myšlení a nacvičováním chybějících dovedností. <p>Spolupráce koterapeutů ve skupinovém sezení se řídí ?pravidlem světových stran?. Terapeuti oblečení v civilu nesedí vedle sebe, ale sedí na různých stranách v pacientském kruhu. Netvoří ani ?rodičovský model?, ani ?jednotnou frontu?, ale vystupují jako autentické osoby s diferencovanými pocity a komentáři. To jim umožňuje vciťovat se do různých stránek prožitků a názorů pacientů a vyjadřovat i vzájemný nesouhlas při snaze o hlubší proniknutí do jejich problematiky. Mohou představovat model kooperativního zpracování rozporů. Podle potřeby uměřeně zasahují pomocí vhodných technik, vystupují v roli moderátorů, nebo zůstávají zticha, když skupina pracuje samostatně. Stupeň aktivity a direktivnosti nebo empatie terapeutů závisí také na individualitě každého člena koterapeutického týmu a na jeho koncepci práce. Někdy se proto obě paralelní skupiny ve svém přístupu i dosti výrazně liší. <p><strong>Psychogymnastika, psychodrama a jiné aktivity</strong> <p>Skupinovou psychoterapii, probíhající většinou ve dvou skupinách, doplňují dopolední programy společné pro celou komunitu. Jejich náplň se střídá. Nejvíce jsou ceněny psychogymnastika a psychodrama. <p>V psychogymnastice vyjadřují pacienti neverbálně pomocí pantomimy své pocity, postoje a vztahy. Jednotlivcům, dvojicím i skupinám jsou zadávána různá témata ke zpracování. Některá témata mají charakter pantomimických her (na vláčky, na školku, na maškarní ples, na soupeřící království nebo na ztroskotání na pustém ostrově). Ostatní pak následně komentují, jak se do ?akcí? promítly navyklé formy chování nebo minulé zkušenosti pacienta.</p> <p>V psychodramatu přehrávají pacienti pohybem i slovy problematické scény ze svého života, od kterých se tak mohou ?odreagovat? a přijmout alternativní verze chování, jimiž by mohli problémy účinněji zvládnout. <p>K dalším oblíbeným technikám patří projektivní arteterapie, ve které se problémová témata, ale i silné stránky jedince a jeho perspektivy ztvárňují kresbou nebo malováním. Výtvory pak opět všichni společně prodiskutují. Někdy pracuje skupina i na společném díle a učí se kooperativnímu chování. <p>Středeční dopoledne je věnováno tzv. velké komunitě, společnému sezení, které nahrazuje tradiční vizity. Každý pacient podává subjektivní zprávu o svém pokroku za uplynulý týden a pacientská spoluspráva i další pacienti jej hodnotí z vnějšího pohledu. Jednou týdně pak pacienti připravují sami program společného večera. <p>V polovině léčby se skupina věnuje jeden týden rodinné terapii. Pacienti si mohou pozvat rodinného příslušníka, s nímž by si přáli zlepšit své vztahy. Ten může být přijat na několik dnů na oddělení a účastnit se všech programů. Skupina tak pozná partnera svého člena a je schopna lépe porozumět jeho problémům i ?z druhé strany?. V řadě případů tento přístup také napomůže nalézt společné řešení přímo s partnerem. <p>I takto lze léčit <p>Skupinová psychoterapie, která je spolu se všemi pomocnými aktivitami používána v léčbě, usiluje o pochopení vlastního podílu pacienta na jeho problémech a konfliktních situacích i o pochopení příčin jeho současných nepřizpůsobivých forem chování z jeho životní historie. Za významný se považuje nejen rozumový ?náhled?, ale také emoční prožitek, jak ve smyslu katarze, očištění, tak emoční korektivní zkušenosti. Neméně důležitý je nácvik nového chování, a to jak nácvik vhodnějšího mezilidského chování, tak nácvik zaměřený na jednotlivé individuální příznaky, např. nácvik asertivity při nesmělosti, nácvik samostatného chození do města při agorafobii, nácvik překonávání obsesí apod. <p>Všichni pacienti se mají během pobytu naučit autogenní trénink, aby si uměli navozovat potřebný stav rovno váhy a klidu a zadávat vlastní autosugestivní formulky. Organizační rámec terapeutické komunity s bohatým celodenním programem, ve kterém je pamatováno i na užitečnou pracovní činnost a sport, poskytuje široké možnosti předvedení navyklých způsobů reagování a zároveň přecvičování těch forem chování a prožívání, které se ukázaly jako problematické a neadaptivní. <p>Od roku 1971 do poloviny roku 1999 prošlo oddě le ním již více než pět tisíc pacientů. Výsledky léčby se po řadu let systematicky hodnotily v ukazatelích sympto ma tického zlepšení, získání náhledu a změny chování, a to jak bezprostředně po léčbě (zvlášť z pohledu terapeuta a zvlášť pacienta), tak v roční katamnéze za pomoci rozesílaných dotazníků. Z publikovaných výsledků vyplývá, že podstatný zisk má z léčení bezprostředně asi 60 % pacientů (připočteme-li i mírné zlepšení, tak 90 % léčených) a za rok 50 % těch, kteří ?osmnáctku? absolvovali.</p>