Zvolím nakonec to nejkrajnější řešení?
Bulimii už mám pět let, je se mnou – někdy ji cítím jak mne ničí a někdy je skrytá hodně hluboko ve mně a bojí se, abych ji nepřemohla. Poslední dobou však stále myslím na sebevraždu. Po záchvatu přejedení a zvracení, mám hrozné deprese, většinu času trávím sama. Bydlím s přítelem, ale ten přijíždí domů kolem 19 hodiny. Od 17 hodin dost času na to se několikrát přejíst a znovu vyzvracet. Někdy i několikrát za sebou, že mám strach, že to poslední zvracení nestihnu. Někdy jen jednou, ale když pak přemýšlím a pomalu mi dochází, že se bulimie nikdy nezbavím. Lepší? vlastně ne lepší, ale pro mne snad jediné řešení. Zabít se. Utýct všem těm blbejm problémum, který nikdo kolem mně nepochopí. Přemýšlím většinou jak to udělat. Řikám si, že jsem hroznej slaboch, nože jsem zkoušela, máme je dost tupý. Sníst prášky a zapít je alkoholem. Opít se, aby to nebyla jen bolest, kterou způsobuje bulimie. Zapít prášky alkoholem. Skočit z balkonu – ne ten je moc nízko – byla bych nadosmrti mrzák a na ty můj přítel těžko hraje. Teď poslední dobou jsem posedlá touhou rozbít skleněnou láhev a podřezat se střepama. Sama se bojím, že to jednou dokážu. Zkouším přítele varovat, že mívám myšlenky na sebevraždu, ale on to bere jako vidírání, ať se odstěhuju apak si mohu dělat co chci. Ale já se nechci zabít. Ale co když to jednou v nějaký slabý chvlilce konečně dokážu? Co bude pak. Napadá mne myšlenka, co když se mnou bude nějaká posmrtná bulimie navěky. To by bylo zase lepší zkoušet se vyhnat ji ze svýho života za živa, abych po smrti mněla klid. Vím na svůj věk mám docela ubohý názory. Mějte se fajn a napište mi něco, budu moc ráda. akika@email.cz