Vrací se to:-(((

Čtyři roky jsem trpěla bulimií, ale díky mé nejlepší kamarádce se mi nad ní povedlo před třemi lety zvítězit. Nejdřív jsem si musela uvědomit že jsem nemocná a pak najít někoho komu to můžu říct. Vždy jsem měla odvahu o tom mluvit jen když jsem se napila, za střízliva jsem toho nebyla schopná. Pak se v mém životě objevila Romana, nyní má nejnejnej kámoška. Začla mi s tím pomáhat, mohla jsem s ní o tom mluvit. Pak jsem si koupila pár knížek o této nemoci a pochopila jsem že pokud nebudu chtít já sama tak mi nikdo nepomůže, pomaloučku jsem se učila mít sama sebe ráda, nebylo to ale vůbec jednoduché. Střídaly si stavy plné optimismu se stavy úplné beznaděje. Nenáviděla jsem své tělo a sama sebe. Tyto stavy jsem řešila alkoholem. Jenomže pak mi zemřel děda na rakovinu žaludku a já se začla bát a rozhodla se že s tím skoncuji. Šlo to pomalu ale šlo to. nejdřív jsem přestala zvrace, ale jedla jsem dál, to mělo za následek rychlé přibírání. Pak jsem pod lékařským dohledem začla upravovat svůj jídelníček a najednou to šlo i bez zvracení. Ale i přesto se bulimie občas ozvala. Pak jsem potkala Andreu, holku díky které jsem začla mít větší sebevědomí. nebýt jí asi bych to dokonce nedotáhla. Díky ní jsem začla opravdu žít, začlo se v mé životě něco dít. A nakonec jsem potkala Káju, kluka který byl krásný a já ho měla ráda a díky němu jsem to dotáhla dokonce a zvládla to. Choval se ke mě jako bych byla královna a s ním jsem si připadala opravdu krásná a žádoucí a nijak mi nevadilo že mám nějaké to kilo navíc, naopak byla jsem se svou postavou maximálně spokojená. Jenomže tohle všechno skončilo, díky své chuti k jídlu a žravosti jsem přibrala 20 kilo a začínají mě napadat špatné myšlenky. Zatím jsem nepodlehla, ale mám strach. Mám strach že to nezvládnu a začnu nanovo. Nelíbím se sama sobě, připadám si jak ani nevím jak, prostě hnusně. Snad budu natolik silná abych nepodlehla.