Už je to pryč…

Ve svých 12 letech jsem si připadala strašlivě tlustá.(a trochu „při těle“ jsem přeci jen byla) Začala jsem hladovět a za měsíc jsem zhubla 10kilo.(vypadala jsem jak kostlivec, ale to jsem si v tu dobu neuvědomovala; moje postava se mi naopak moc líbila) Mámě se to ale nezamlouvalo a tak začala dohlížet na to co jím. Nemohla jsem všechno to jídlo ani vidět.Jaké scény jsem dělala jen abych nemusela jíst oběd společně s nima. Nesnášela jsem se. Časem jsem si ale zvykla zase na normální jídlo. Jenomže s jídlem přibývala kila a já se opět pokoušela pár kilo shodit. Nešlo to . Neměla jsem vůli. Přišla jsem na to, že jídla se dá zbavovat zvracením. Zezačátku jsem zvracela jen když jsem vyjedla skoro celou ledničku a břicho jsem měla jako balón. Vůbec mi to nevadilo. Jedla jsem cokoli a na váze jsem skoro nepřibrala. Časem jsem to ale začala dělat po káždém , byť jem po malinkatém kousku jídla. Měla jsem hrozné deprese. Asi rok o tom nikdo nevěděl. Věci které jse mi honily hlavou byly stále jen o jídle a o mé „hnusně tlusté“ postavě. Nesnášela jsem jídlo, sebe i všechny lidi, kteří si toho nevšimli. Byli slepí? Když už se v mém pokojíku nedalo skoro ani dýchat – všude byly zbytky jídla a zvratky- hodně jsem přemýšlela – o sobě ! Naši už něco tušili, ALE nic s tím neudělali, nevím proč, asi se taky báli- stejně jako já. Sice mi něco řikali(mluvili , nic nepodnikli), ale se mnou to ani nehlo. …Bylo strašné odřeknout si po jídle návštěvu záchoda nebo nachystané misky. Hodně jsem bojovala.SAMA uplně sama!!! Byl to můj boj a já ho vyhrála – skoro!!! Trvalo to dlouho a ještě teď(tak jednou za čtvrt roku)když se dost přejím mám nutkavou touhu všechno to jídlo dostat ze sebe ven. Teď je mi 16 a už asi tak rok se držím. Smířila jsem s tím, že nemám dokonalou postavu. Každý ať mě má rád takovou jaká jsem – a né kvůli postavě , ale kvůli tomu jaká jsem vevnitř.Moje postava se mi nelíbí- nikdy bych nešla na koupák, ale už jsem si prostě nějak zvykla. 3 roky jsem se trápila a byla v začarovaném kole. mám (a vždy jsem měla) dost kamarádů, oni však nic nevěděli, vůbec je to ani nenapadlo. Navenek jsem byla fajn holka, ale v hlavě jsem měla hnusnýho bubáka jménem ANOREXIE a BULÍMIE. Nevím jestli to vůbec někomu z mé rodiny nebo přátel někdy řeknu. Celkem se za to stydím. Už se o tom ale nebojím mluvit, je to hnus. Chtěla bych nakonec jen říct, aby jste se , lidi, dívali více kolem sebe. Někde tam, jen malinký kousek od vás, je možná osůbka, která se trýzní, ubýjí a čeká na pomoc. Já vím, že jsem měla štěstí a dostala jsem se s toho úplně sama ( a věřte, že jsem na tom byla fakt hnusně), ale každý takový štěstí nemá!!! A třeba vy jim můžete pomoci. Stačí pořádně otevřít oči a hlavně srdce. Nechci tady ze sebe dělat chudinku. Jen jsem se chtěla někomu svěřit a konečně to ze sebe dostat. Je mi líp. Děkuju Všem kterých se to týká přeju moc moc moc štěstí. Držte se .