Už je pozdě?
„Už je pozdě?“tuhle otázku jsem položila v poslední době několikrát. Jako zázrakem jsem se začala dostávat z bulimie.Ne, já se z ní dostala.Ze dne na den jsem přestala řešit co můžu a co ne.Jedla jsem kdy jsem chtěla, co jsem chtěla a bylo mi úžasně.Všechno se zdálo být perfektní. Vrátila se mi chuť k normálnímu životu.Vrátila se mi chuť k sexu:) Několik dní jsem přemýšlela a pak se rozhodla napsat bývalému příteli.Začalo mi docházet, jak moc ho miluju.Když jsem byla nemocná, tak sem to ale necítila.Pocity okolo jídla byly silnější…Proto jsem se s ním před čtvrt rokem rozešla. Neminul ale den,kdy bych na něj nemyslela.A těch probrečených nocí… A najednou to bylo tady.Jen ten čistý cit.Láska:) Byl to nádherný sen o budoucnosti bez bulimie, ale s ním. Jenže ten sen se už rozplývá. On byl první, koho jsem se ptala jestli:“Už je pozdě?“ Jsou to 4 dny.Tenkrát mi řekl, že si to musí srovnat. Tak čekám.Den ode dne je to horší.Kamarádky se už od začátku ptaly, jestli zvládnu, když řekne NE.Já byla přesvědčená, že to zvládnu.Teď už si tak jistá nejsem… Další věcí je, že moje tělo se nemůže vyrovnat s jakousi střevní infekcí.Nemůžu jíst normální jídla.Je mi ze všeho špatně.Mám buď průjem nebo zácpu.Ztrácí se i chuť k jídlu.Možná se to už nikdy nespraví.Ptám se:“Je už pozdě?“ Moje sny jsou v troskách.Sama si můžu za to, že už mě přítel nechce.Sama jsem si zničila žaludek, že už možná nikdy nebudu moct normálně jíst…!!! A stejně to tady stálo za to… I když teď budoucnost zatím nevidím, tak v ní věřím.Vím, že někde je. Ta nemoc mi už vzala moc.já už si nenechám ukrojit ani kousíček ze svého života. Přes všechny překážky budu dál bojovat a NIKDY se nevzdám…