Uvědomění aneb nostalgie čtyř let

Je opět churavý podzim. To neskutečné množstvé vzpomínek, co ve mně toto sychravé období probouzí. Je v mé mysli něco tak silně otištěno, jako jsou vzpomínky na ten loňský, předloňský… na kterýkoliv podzim? A co je to vlastně za vzpomínky, ptám se. Ty nehezké, špinavé, nebo ty bezbřeze krásné, čarovné, drásavé vzpomínky? Musí mezi tím být rozdíl? Nemůže se obojí snoubit dohromady. Snoubí se. Snoubí se tak, až to mnohdy nahání děsivou hrůzu. Je podzim. A ten podzim, co byl před čtyřmi lety, se mi stal v jistém směru osudným. Fatálním. Byl počátkem všech změn, ale také všech strastí… Poté, co jsem se zde mnohokrát rozplývala v poetických úvahách bych ráda opět zabrousila k číslům. To víte, výročí je vždycky o číslech. Tak tedy, je to už přesně čtyři roky. Ne přesně na den, nebo možná ano, nevím, proč jsem si tehdy někam na okraj papíru nezaznamenala to číslo… to číslo, kdy vše začalo být jiné… a je dodnes. Jestli je jiné, a způsobuje mi to větší štěstí, to lze jen těžko posoudit, jelikož člověk (bohužel/bohudík?) nežije dva paralelní životy. Ráda bych občas nahlédla na sebe jako na tu, která se v ten den před čtyřmi roky rozhodla ten prst do krku prostě nestrčit. Avšak dodneška mě ta myšlenka na onen „čin“ něčím fascinuje. Vidím za tím jakousi cestu, zvláštní, trnitou… zvláštní. Možná se mi to zdá tolik fascinující a mystické, oněvadž je to prakticky jediná věc, co mě spojuje se mnou jakožto mladou, trošku naivní holkou. V ten den, co jsem to poprvé udělala, jsem dospěla. Míra uvědomění si sebe přerostla únosnou mez a já nevěděla jak jinak, než z toho vycouvat. Uniknout. Běžen, a už se nezastavit, pádit, před sebou, před dospělostí… a právě takhle jsem jí vletěla přímo do náruče. Mohla jsem si užít třeba jen rok omámený naivitou a línou nevědomostí, ale té už jsem měla dost, nebylo nač čekat a čeho si užívat. Já toužila po uvědomění. A tak ho mám. Čím dál tím víc. A je to kruté, lítostivé… ale čím dál tím víc bezbolestné… jako když někoho bičují, po sto ranách už o sobě neví… přesně tak je to se mnou. Možná už si ani neuvědomuji to, co je podstatné pro určitý návrat – ne návrat k sobě před, ale ke zdravému myšlení, které jsem ztratila někde cestou. Ale co to povídám. Zdravý rozum mám. Mám, mám ho možná snad i přebytek, a proto se snažím dělat věci bláznivé, šílené, neobvyklé… ale ne klasicky, ale opět – neobvykle. Možná je to mírně infantilní, chovat se takto zbaběle, ale není to doprčic jen zvyk? Odporný zvyk, který by mohli pochopit kuřáci a všichni „závisláci“? Bezesporu ano. Je děsivé pozorovat sebe pod vlivem drogy. Ač v její netradiční, možná i oficiálně neuznávané formě. Ale dorga to je hrozná, svíravá… a tolik návyková… Už neumím psát. Dříve ze mě padala poezie, dnes jsem jen žebrák, válící se na betonu, skuhrající a škemrající potupně po inspiraci, vhodných slovech, poetických obratech, krásné mysli… vše jsem ztratila, ne kvůli Ní, ale snaze se z ní nezbláznit…