přiznání

Ahoj všechny holky tak praštěný jako já.Trvalo mi dlouho k Vám napsat do ppinfo, neměla jsem tu odvahu se přiznat takhle ani na internetu. Vlastně jedině můj bývalý novozelandský manžel ví o těch mých šílenostech. Zdravím vás všechny ze Sydney v Austrálii.Asi to každýho šokuje, ale mně už táhne padesátka a tyhle problémy s anorexií a bulimií začaly, když mi bylo pouhých dvanáct let. Příšerný.Od malička jsem byla cvalík a naši mě honili do tělocviku.Od tří let jsem chodila do rytmiky a do baletu a od deseti let na sportovní gymnastiku a byla jsem výborná.Ve škole jsem měla vždycky jedničky od shora dolů, ale naši na mně měli velké nároky a honili mě dělat víc.Hlavně jazyky.Všechno to začalo v roce 1968 na letním táboře s výukou angličtiny. Nelíbilo se mi tam, a hlavně mi tam nechutnalo jídlo. Moc jsem nejedla a když jsem se vrátila domů, naši se zhrozili, jak jsem zhubla.A já v tom pokračovala, odmítala jsem jíst, nechávala skoro všechno na talíři. Byly to věčné kriky a hádky s našima. A tak to pokračovalo do mých sedmnácti let. Měla jsem problémy s nepravidelnou menstruací a musela jsem brát tablety a píchali mi estrogen.A já jsem zašala tloustnout hlavně v těch horních partiích. A já se začala cpát a zvracet. A to byl začátek toho nekonečného bludného kruhu, který zná každý, kdo tím prošel.Nejsem vysoká, měřím pouhých 160 cm a moje nejvyšší váha byla 62 kg, kdy jsem si připadala hnusná a odporná opuchlá ropucha a nejnižší 42 kg, když se se mnou manžel rozvedl, to bylo v r. 1999. Bylo mi 43 let. Ted mám asi okolo 47 kg. Na bábu skoro padesát, to není nejhorší, že jo? Hodně běhám, tady v Austrálii je pořád teplo a ideální podmínky na sportování.Fyzicky se cítím na dvacet a lidi mi to taky říkají a myslím si, že ne jenom ze zdvořilosti. Nikdo by mi nevěřil ty hrůzy, kterými jsem prošla. To nekonečné přežírání a zvracení. I kvůli tomuhle se se mnou manžel rozvedl, i když to nebyl samozřejmě jediný důvod. A ted bych chtěla trochu odbočit a říct něco o těchto smíšených manželstvích. Nefunguje to a nejde to. Jiná mentalita, kultura atd. Těžko tomu věří ten, kdo to nezažil na vlastní kůži. Byl příjemný, milý a společenský a především měl rád mého syna, kterého jsem měla v Praze jako svobodná máma. Nebudu nikoho otravovat dlouhým vyprávěním, v součané době mám přítele, ale je to velmi nezávislý vztah, nebydlíme spolu a o tomhle vůbec neví. Obdivuje, jakou mám fyzičku a pěkně tvarovanou figuru na osmnáct, jak říká. Co bude dá? To je otázka, kterou si dávám denně. Nechci se už cpát a zvracet, jak odporný prase, chci žít normálním životem, ale kolik lidí vede normální život? Monika