pomalá cesta zpátky

Šla jsem ven. Procházela jsem se ulicí a viděla lidi, smály se, povídali si, užívali si svůj život. Ale já jsem nemohla. Stále jsem myslela jen a jen na sebe, na svou postavu, na JÍDLO. Bylo to prokletí. Začalo to vlastně dost netipicky. Nikdy jsem nebyla žádná hvězda třídy, ale měla jsem přátele, prostě normální pohodová holka. Ale pak přišly problémy. Můj táta onemocněl – vlastně v sobě tu nemoc nosil už roky – byla to maniodepresivní psychóza. Možná si myslíte, že to sem nepatří. Ale od té doby se mi život otočil o 360 stupňů. Klouzal mezi návaly depresí a euforie a já, tenkrát ještě vlastně malá holka, jsem z toho byla zmatená. Čas běžel a přidaly se další problémy – doma neustálé napětí mezi rodiči, hádky, občas i rvačky. Nemohla jsem to vydržet. Chtěla jsem pryč. Ale jak? Nevím, už ani nevím proč jsem se vydala zrovna touhle cestou. Ale jistý útěk to pro mě byl. Stáhla jsem se do sebe, přestala se stýkat s přáteli. Mohla jsem být hodiny zavřená ve svém pokoji a dívat se na sebe – a vidět se jako ošklivě tlustou. Proč by mě jinak opustili skoro všichni kamarádi? A tak jsem přestala jíst. Z normálu 170 centimetrů a 57 kilo jsem se nakonec dostala na 44 kilo. Připadala jsem si hezká a nechápala jsem, proč se všichni ostatní tak děsí. Ale pak jsem si vše začala uvědomovat. Vnímala jsem reakce a začala o všem přemýšlet. Najednou jsem věděla že musím vyhrát. Já. Ne ta druhá. Ne nemoc. Dala jsem se do toho. Jde to ztuha a přece jen si musím zvykat, jak se vše zase mění zpět. Teď jsem na váze 48 kilo, ale věřím, že to dokážu dotáhnout do konce. I když někde uvnitř pořád hlodá ten hlásek, který mi to vytýká, já si říkám, že je to moje vítězství. Zatím malé, ale přece jen vítězství. Takže bych chtěla povzbudit všechny, kdo se s tou mrchou anorexií pustili do boje, aby vytrvaly, protože to je velký kus práce, a když to dokážete, tak to bude vážně skvělý pocit. Všem moc držím palce a děkuju!!!