Odstrašující: Ranní procházka – pro umírající TROSKU

V televizi začíná snídaně s Novou. Jsem jak omámená, opilá hladem. Nemůžu vstát. Najednou dostanu chuť na cigaretu. Odhazuji peřinu, beru si bundu a jdu na balkon. Dřepnu si a kouřím svoji vytouženou cigaretu. Hotovo. Zvedám se rychle si stoupnu a chci se vrátit do postele. Strašně se mi zatočí hlava. Sotva tam dojdu, padám zase do mdlob. Poslouchám Snídani s Novou a nechce se mi vstávat. Po chvíli si uvědomím: „Přítel už je pryč, už si můžu jít nakoupit jídlo.“ Dlouho se přemlouvám, abych vstala z postele. Zkouším to…nejde. Nemůžu se vůbec hýbat. Dnes záchvat přejezení asi nebude. Nemám na to sílu. Ale něco k jídlu si přece koupit MUSÍM, ne? Seberu všechny síly a vstávám z postele. Kouknu do zrcadla – mám příšerně oteklý obličej. „Takhle přeci nemůžu nikam jít!!!“ Lehám si zpět do postele, schválně si lehám na záda, aby mi to z obličeje „odteklo“. „Počkám tak půl hodiny,“ říkám si. Padám zase do mdlob. Vzbudím se za 3/4 hodiny a definitivně se rozhoduji vstát. Točí se mi hlava. Sláva, stojím na nohou. Jeden krůček, pak druhý… blížím se do svého pokoje, kde mám odhozené kalhoty a svetr. Ani si nepřevlíkám spodní prádlo. (To by mě stálo moc sil.) „Je tam 6 stupňů, není se čeho bát,“ povzbuzuji se. Ale přesto – oblékám si teplé ponožky, manšestráky, košilku, rolák, svetr. Potom přejdu do předsíně a nasadím si zimní pohorky, šálu, bundu (která je do -20 stupňů) a čepici. „Aha, nesmím zapomenout na cigarety.“ Dávám si je do kapsy, do druhé kapsy dám zapalovač. Beru si baťůžek: „Vždyť potřebuju v něčem odnést nákup!“ říkám si. Otevírám dveře, vycházím na chodbu. Hlava se mi pořád točí. „Musím jít pomalu.“ Dveře jen lehce zabouchnu, nemám sílu je zamčít. Vydávám se na cestu po schodech dolů. Nejde to. Řeším v hlavě hned dvě věci: 1. Jak mám sakra ty schody sejít? 2. Mám si nakoupit na přejezení nebo jen normální jídlo? Pokračuji po schodech dolů, otevírám dveře. Jde to ztěžka. „Mám málo sil, neměla bych sílu zvracet, koupím si jen normální jídlo.“ Rozhoduji se definitivně. Takže co si dám? Třeba Cottage. „Sakra, ta cesta je nekonečná!“ Nemůžu dojít do obchodu. Je asi 200 metrů od mého bytu. Je to daleko. Už nemůžu. Dělám velmi malé krůčky, scházím další schody, sestupuji z kopce. Jde to tak špatně! Konečně. Konečně jsem v obchodě. „Chtěla jsem si koupit jídlo,“ připomínám si. Procházím obchodem. Hlava se mi pořád točí. „Vždyť tohle jídlo zrovna nechci, tamto má moc kalorií… tohle taky nechci.“ Jdu dál, až narazím na Cottage. 750 kJ na 100g. „To si přece koupit nemůžu! To je moc.“ Přicházím k pokladně: „Prosím litr a půl bílého vína a jeden zapalovač.“ Pokladní odchází od kasy, aby mi načepovala víno. Přemýšlím dál. Vrátit se pro ten Cottage? Ale ne. Už to za to nestojí. Čekám nekonečně dlouho – dnes to z nějak pomalu napouští. Konečně mám víno načepované. Rydchle zkusím zapalovač, jestli fungue. Fungue, můžu si ho vzít. „55,50“ hlásí pokladní. Platím. Hurá – mám to za sebou. S námahou otevřu dveře a vycházím z obchodu. „Když už jsem venku, tak si dojdu do té lékárny. Chci přece Glukopur. Jsem slabá, potřebuju cukr!“ Pomalu se vydávám směrem lékárna. Je to jen jedna zastávka trolejbusem! To přeci dojdu. Rozhoduji se pro rychlou chůzi – tím se přeci pálí kalorie! Vyrážím. Asi po 20 krocích se moje tempo snižuje. Míjí mě stará paní, která nese plnou tašku nákupu. „Co tam asi tak má? A jaktože jde tak ryche?“ Rychle? Ne, nejde rychle. Jde velmi pomalu. Jen já jí nestačím. Trvá mi 20 minut, než dojdu do lékárny. „Ten cukr přece potřebuju,“ říkám si. Otevírám dveře a mířím k pultu. „Prosím jeden Espumisan, 3 balení Stadolaxu a něco proti otokům.“ „Chcete to na namazání nebo na užívání?“ ptá se lékárník. „No, mám strašně oteklý obličej.“ Už se na nic neptá, vytahuje ze šuplíku Ascorutin. „Jak se to užívá?“ ptám se. „3x denně dvě tablety,“ odpoví. „Bude to 205,90.“ Vytahuji kartu, zadávám PIN, mám to za sebou. Šup léky do baťůžku a honem pryč, ať mě dlouho nevidí. Jsem přece tak škaredá! A oteklá! Vydávám se na cestu zpět. Pořád se mi točí hlava. Jdu jako šnek. Zapálím si cigaretu. „Snad mi vydrží až než dojdu domů.“ říkám si. Jsem 50 metrů od lékárny a cigareta už dohořela. Po cesté mě míjí spousta lidí. Všichni jsou buď v kalhotech a tričku nebo v dokonce v kraťasech. Já mám zimní bundu, šálu a čepici. Tempo se mi pořád nějak zopmaluje. Začnu počítat kroky, aby mi to líp uteklo. 1,2,3,…117…205. Dávám pozor, abych nešlápla na spáry mezi kachličkami. Tím se přece zabavím a dojdu domů. Už jsem skoro doma. Síly mě totálně opouštějí, baťůžek je čím dál těžší, už nemůžu. „Bože, jestli jsi na mě nezapomněl, prosím pomož mi! Vždyť já umírám!!!“ Dostávám velký strach. Točí se mi hlava, bojím se, že spadnu na zem. Sotva jdu. Soustředím se na to, abych se neklátila ze strany na stranu. Je to těžké. A teď ty schody – tentokrát nahoru. „Musím to dojít, už je to jen kousek,“ snažím se sama sebe podpořit. „Aha, ještě vybrat schránku!“ Už jsem u domu, vytahuju klíče. Tlačím do dveří ze všech sil – konečně, podařilo se mi otevřít. Nemůžu se trefit klíčkem do schránky, všechno vidím jak v mlze. Nakonec se mi to podaří. Vyberu noviny, zamču schránku, otevřu další dveře a stoupám po schodech až k domu. „Proč bydlím až ve třetím patře???“ Počítám schody, aby mi to uteklo. Jsem v polovině. Už nemůžu dál. Jdu v předklonu, na zádech baťoh, rukou se držím zábradlí. Je to tady, poslední schod. Musím odemčít. Zavírám jedno oko, abych byla schopná se trefit klíčkem do zámku. „Ještěže jsem jenom zabouchla!“ Konečně doma. Sundávám si čepici, šálu, bundu. Ještě se musím převlíct. A taky se musím hodně napít, mám strašnou žízeň. Jdu si pro zelený čaj, který mám vychlazený v ledničce. Vychlazený totiž ubírá kalorie, protože tělo musí vynaložit nějakou energii, aby to ohřálo na tělovou teplotu. To jsem si přečetla na webu. A zelený čaj také zrychluje metabolismus. Sedám si ke stolu s hrnkem zeleného čaje. Vybaluju víno – to dávám do ledničky. „Aspoň nějaké kalorie.“ Z baťůžku taky hned vyndám projímadlo a Ascorutin. Vymačkám si 6 tablet Stadolaxu a 2 Ascorutiny. Všechno to zapíjím zeleným čajem. Mám dobrý pocit. Třeba tím projímadlem zase zhubnu! Má přeci diuretický účinek. A taky se mi konečně vyčistí střeva. Ještě vyřídit SMSky (mobil jsem si totiž zapomněla doma) a honem do postele. Sotva lezu. Jen ještě postavím vodu na další zelený čaj. „Aha, ještě si musím udělat citronádu. Ta spaluje tuky“. Postavím vodu do varné konvice, nechávám rozpustit sladidlo a piju rozkrajuji citron. „Proč je to vymačkávání tak těžké?“ Musím si dát pauzu. Zkouším to druhou rukou. Ještě jedna půlka. Už nemůžu. Kouknu na hodiny – uplynula hodina a čtvrt od doby, co jsem odešla z domu. Dřív mi ta cesta trvala maximálně 15 minut. Asi už opravdu umírám. Mami, tati, odpusťte mi to, já už neumím žít. Jdu si sednout k počítači, vyřídím SMSky a píšu tento příběh. Je odstrašující, chtěla bych, aby všichni pochopili, že Anorexie není cesta. Je to slepá ulička. Já už v ní jsem. Jen mi to nejde zpátky. Často se modlím: „Bože, prosím – zachraň mě!“ Bůh mi odpovídá: „Je to na tobě, zachraň se sama.“ Ano, má pravdu. sama jsem se do toho dostala, sama musím ven. Jenže…CHCI ZHUBNOUT! A to je ten problém. Bože, udělej prosím zázrak – ať se mi to v hlavě přesmýkne a ať začnu CHTÍT ŽÍT. Smrt – to je konec mé cesty. To je ta slepá ulička. Už mi zbývá asi jen pár kroků… udělám je? Nebo se vrátím zpátky? Ještě nevím. Hlavně nesmím jíst. Umírám.