nic originálního v osobním boji s přírodou

Když jsem tak někdy kolem třinácti začala nabývat kypřejších tvarů, tak jsem kdysi čučela do zrcadla na záchodě a přemýšlela, jestli budu takhle odulá po tom pitomém estrogenu až do smrti nebo jestli se s tím dá něco dělat, třeba zastřelit. Celé ženství mi připadá jako svrab a prašivina – děkuji, nechci. A tak proti němu bojuju, jak se dá. Vzhledem k tomu, že celé to kničemudobré ženství je především definováno tvarově, ale tvar je způsoben především sádlem, tak se nabízí naprosto jednoduché řešení – méně sádla, více svalů. Je to sice jen záměna jednoho typu organického odpadu za druhý, ale všechno pak nějak líp funguje – člověk víc unese, míň se potí, na menší hadry se spotřebuje míň materiálu, což šetří živostní prostředí – a v důsledku s sebou tahám méně té eklhaftózní matérie…. A kničemudobré ženství dostává na frak podruhé, protože správná žena menstruuje a tomu nějak napomáhá právě sádlo. Čím míň sádla, tím menší spotřeba hygienického materiálu a taky si člověk připadá sice jen nemálo, ale míň nechutně. A toho se mám vzdát kvůli svíčkově se šesti?