Neznám svou diagnózu! :(

Můj bludný kruh není zcela jednoznačný a z každé strany ke mě přichází jiné nebezpečí. Už od mala mám silnou touhu ventilovat své pocity na sobě a nesnášet se. Je to strašné. Jako malá jsem narážela hlavou do zdi, škubala si vlasy, škrábala se nehty až do krve. Nutila jsem se nespat, nepít, nebo se přejídat (přesně tak: Za trest jsem se přejídala). Kružítkem jsem si vyrívala čáry a ornamenty do rukou a jako poslední se občas sterilní jehlou řežu přes žíly. Jenom tak „opatrně“. Všechno kvůli maličkostem! Neponechalo to na mě tak hrozivé následky (po vzhledové stránce), jak jsem se obávala. Mám přese všechno spoustu přátel a také rodiče, kteří se o mě velice bojí a dávají na mé problémy pozor. Chodím i na různá psychologická sezení. A kde je problém? Nemohu si pomoct. Pravděpodobně to o mne nikdo neví, ale při sebemenším pocitu stresu nebo ublížení si prostě ubližuji. Bylo jen otázkou času, než se dostanu k PPP. Jeden moudrý doktor pravil „Sebetrýznění je obdoba poruch příjmu potravy. Obojí je to samé -komplex méněcennosti.“ Měl trochu pravdu. Bylo mi teprv asi 11-12 let, kdy jsem začala s „bulimií“. Celé dny jsem tenkrát nejedla, poté šla s klidem spát a okolo druhé hodiny ranní jsem se budila a -za odměnu- že jsem to celý ten den vydržela, jsemse přežrala. Tenkrát jsem ani nezvracela, nic… Zachránilo mne bystré okolí. Všichni mne hlídali a já se zlobila, ale prostě se to nějak vyrovnalo a já se místo toho zase řezala… Potom mne nadchla anorexie. Slepě jsem obdivovala ty holky, které na to měli trpělivost a sebeovládání… Líbily se mi jejich postavy. Sebe pořád nesnáším. Že bych pak byla hezčí… Byl to fatální omyl. Všechno se mi zvrtlo. Dlouho jsem nejdela, ztratila chuť k jídlu. Byla jsem šťastná, zhubla prvních 10kg. Všichni to komentovali: Ty jsi tak zhubla! Zase proti tomu bojovali. Mí rodiče, přátelé. Plakala jsem, že si ten soucit nezasloužím, že radši umřu… Pak mne donutili něco sníst. Nebylo to naschvál, ale vrátila se mi chuť! Hrůza! Snědla jsem co šlo… A už to začalo. Chvíli se ovládám, chvíli ne. Beru Laxygal (projímadla), nesnáším se. Je mi na nic z těch špeků. Začala jsem chodit ve více vrstvách oblečení. Ztratila menstruaci. Padají mi vlasy a mám zimnici. Někdy křeče v břiše. Zničehonic mne přepadávají deprese. A přesto o tom najednou nikdo neví. Bulimie nevadí, jen ne anorexie. Možná to není naschvál. Pořád chodím na psychosomaterapeutii, ale nepřiznám se. Dál mám přátele i rodinu, jak se sluší a patří. Jen se ze sebe víc stydím. Zase o malinko víc… Také mi utkvělo v hlavě rčení mého dědy: „Co si to ty lidi vymýšlí. Dřív nic neexistovalo -stres, deprese. Až když ta slova lidé vymysleli, najdenou to tak bylo. Všechno se začlo léčit. I ta anorexie a bulime! Co je to za vejmysly! Když někdo nechce žrát, tak ať nežere! Chcípnout hlady bych ho nechal, idiota!“ Je mi to proti srsti, ale malinko to chápu. Otázka zní, zda-li chci být zase „normální“ a bude-li to zase, protože já nejsem jako ostatní, respektive nemám stejný názor na důležitost lidského bytí. Též má učitelka pravila: „Z těhle nemocí už se nikdo nikdy pořádně nevyléčí.“ Možná i to skrývá pravdu. Tak co jsem já? Blázen? Třeba ani bulimií netrpím…nevím. A nevím co říct ostatním. Nemám radu. Jen jsem se potřebovala vypovídat.