Koprová omáčka

Probudím se u svého kluka v sedm hodin. Nemusím vstávat, ale vstanu a tvrdím, že musím za mamkou. Utíkám domu, respektive utíkám do sámošky a počítám na kolik mám rohlíků a jestli mi náhodou nezbude na nějakou sušenku. Přiběhnu domů, po cestě sním rohlík, a čumím co sežeru.No, samozřejmě, že to co je nejtučnější a nejnechutnější pro mě. Párky, klobásy, máslo, koláče, sušenky, klíďo píďo škvarky, sádlo, jitrnice, no všechno co se dá a když není moc velký výběr, tak se spokojím s bochníkem chleba, který má maminka už pro jistotu dává do mrazáku-stačí dát na pár sekund do mikrovlnky, a máslo. Je to strašný, je mi blbě, chvíli dobře, ale každopádně je mi do breku.Ach jo, jak bych chtěla spapat šest knedlíků s koprovou omáčkou(mé nej,nej, papů) a nevyzvracet to. Nedokážu se normálně najíst a tak strašně moc CHCI.Do prkenný ohrady(slušně) jak se toho mám zbavit?Já chci být normální holka a ne z dvanácti hodin dne problít šest.Co to je za život?Byla jsem už na léčení(stacionář), a nic moc, já si myslím, že to musím strašně móóóc chtít já sama, ale já to chci strašně móc a nezvládám to. Mám zkusit léčení ještě jednou? Ale já tam nechci.Nechci vidět ty vychrtlý holky- i já, který se hádaj o bramboru?..