Jsou to už čtyři roky

, co jsem začala být posedlá svou postavou. Příčinou byl příchod nového kluka k nám do třídy – osmička. Ani nevím, ale od první chvíle mě k němu něco vedlo. A zrovna v tom stejném období mi všichni doma začali říkat, jak jsem tlustá a že bych s tím měla začít něco dělat. Přišlo to prostě samo od sebe a já přestala jíst. Teda skoro. Za den jsem snědla třeba jenom jablko nebo nějakou müsli tyčinku a o pití ani nemluvě,a aby toho nebylo málo začala jsem jezdit každý den na roropedu. Měsíce ubíhaly a já ztrácela přebytečná kila. Možná si říkáte, jak to, že to nebylo nikomu podezřelý? No jednoduše – rodiče žijí asi 50 km od Brna. Bydlím s bráchou a ségrou. Oba jsou mnohem starší než já, no a věčně nejsou doma. Postupem času to bylo na mně vidět. Při výšce 164 cm jsem vážila okolo 48 – 50 kg. Všichni mi teď pro změnu začali říkat, jak jsem vychrtlá a že bych měla přibrat. V tu chvíli jsem si říkala, tak co po mně vlastně chtějí? když jsem byla tlustá, tak měli řeči a když jsem podle nich byla hubená, tak se jim to taky nepozdávalo. I když ručička na váze ukazovala 49 nebo 50 kg, pořád mi to připadalo moc. To stejné při pohledu do zrcadla. žádnou změnu jsem prostě neviděla. No a jak to bylo s tím klukem. nikdy jsem to s klukama moc neuměla. prostě jsem nevěla o čem s nima mluvit. Doufala jsem, že když budu aspoň hubená, tak že si mě všimne. Ale smůla. Rok byl pryč a já nemyslela na nic jinýho než na něj a na to,jak vypadám. Co mi dodalo sílu ještě víc bylo, že ten dotyčný začal chodit nejprve s jednou a pak s druhou mou dobrou kámoškou. Nezbývalo mi nic jiného než to překousnout. Byl konec devítky a já si říkala, jo teď to bude dobrý, už ho nebudu vídat každej den a postupem času na něj zapomenu. A tak se téměř stalo. Začala jsem chodit na střední, přibrala asi 4 kila, našla si nový kámošky a bylo to vcelku dobrý. Ale představy o dokonalé postavě mě pořád pronásledovaly. Došlo to až tak daleko, že jsem začala zvracet. Ze začátku se mi honilo hlavou, že to nejde, že to není správný, ale pak jednoho dne to prostě přišlo. Neměla jsem a ani nemám takové ty záchvaty přejídání, ale co jsem vždy snědla jsem se snažila dostat zase ven. Teď se snažim tak nějak přežívat. Skoro na nic nemám čas. Vybrala jsem si náročnou školu, samý učení a nic jinýho. Občas mi to leze krkem, ale stějně nemám jiné zájmy (kromě mého psa, pro kterého udělám cokoli na světě). Diskotéky nebo se chodit někam opíjet, tak to mi nic neříká. S klukama je to pořád stejný. Nedokážu s nima navázat žádnej kontakt. Mám dojem, že je to ve mně nějak zakotvěný. Byla jsem malá, všichni mi (respaktive brácha)říkali, že jsem tluťoch, což mi fakt přidalo na sebevědomí. Mám pocit, že se na mě lidi pořád dívají a říkají si ta je ale… Nerada chodim mezi lidi, nerada na sebe někde moc upozorňuju, takže jsem ta, která sedí mlčky v koutě a jen poslouchá. Nevím jestli se toho pocitu a těch představ o dokonalé postavě někdy zbavim. Nevim nijak si nepřipouštim, že mám problémy, ale ony tu asi budou a nevim jak se jich zbavit. Kdykoli něco snim nebo … začnou se mi hlavou honit všelikajý myšlenky. No a aby toho nebylo málo, tak toho onoho kluka ze základky jsem dneska po dvou letech potkala na zastávce, naštěstí si mě nevšiml. Vypadal fakt dobře, ale minulost je minulost. Asi vám to bude připadat jako nějaká slohová práce, ale já jsem moc ráda, že jsem to konečně mohla někomu říct, ptotože o mých problémech nikdo neví ani kámošky. Tvářim se a chovám se, jako by bylo všechno ok, ale přitom se uvnitř užírám. Takže moc díky a jestli byste mi chtěly něco napsat, tak můžete na meil lucyra@seznam. cz díky Lucy