Jen se nadechnout a jít-Poetry
Ráno vstala a tiše se protáhla v kostech schřadlých se ozval hřmot rozhlédla se po pokoji jako po vězení na klavíru ležel svazek not Noty jež dříve ruce samy hrály a mozek jež přitom prozpěvoval ležely tak nehnutě a tiše jen prach nad nimi zvednuvší se poletoval vstala před zrcadlem a umyla tvář však jizvy na ní zůstaly chtěla snad smýt svou beznaděj však vše zůstalo stejné… Otevřela okno dokořán a chtěla létat najednou jakoby křídla měla od narození chtěla se vznést a poznat slunce jež denně dere se jí do snění okno však brzy zavřelo se zatáhly závěsy černé jak noc plakala v tíze své pozemské duše plakala a plakala… chtěla vše vykřičet v ten širý svět křičet jak bolí ji každý den vstát pohledy ostatních, mizerný vzhled který už nespraví, chce-li i tisíckrát kosti jsou potáhlé kůží jak hebkým papírem kmen stromu, jež mu vzorem stál tváře jsou pobledlé a dušičku souží každičká myšlenka co bude dál pomalu ztratila podobu, víru pomalu propadla hlubinám tužeb chtěla být… snad jen o trošku lepší něž jak to chce ten mizerný svět plakala když bolest ji tělem projížděla však zbabělcem nechtěla se stát a tak znova a znova ráno vstala a s životem bojovala… a to se chtěla jen nadechnout a jít… tak jako jíní ráno koupit čaj uvařit si šálek a nad životem rozjímat přemýšlet nad sny, jež jiným se zdaj chtěla se jen nadechnout a jít… jako ti jež ráno čaj kupovali by ohřáli se při smuteční hostině hostině té, jíž vlastně ani nepoznali…