Jako na kolotoči
Pro někoho konec, pro jiného začátek. A lidi řeknou: Tak už to prostě chodí. Opravdu? A vážně je to tak pro všechny nejlepší; něco, pro co se vyplatí se nevzdávat, bojovat, stát si za tím a i kdyby jen na chvilku, i kdyby jen pro celé ,,kouzelné? odpoledne, řekne: Teď ti to vážně sluší. Jak panoptikální je tato pravda. Jak banální a evidentní záležitost zároveň. Jak nemorální, ale přesto natolik opomíjená, až zdá se býti zarážející. A přec probíhá ten kolotoč stále znova a dokola, přec si ho žádná nenechá ujít. Stát na prahu bolesti a aniž se tázat: Proč?, snášet ji tak dlouho, jak bude zapotřebí. Možná právě to ono snášení bolesti, mohlo by býti předmětem mých úvah. Možná lidem nestačí říct jen ?jednou, někdy, někdo; něco…?. Možná, že chtějí znát, z jakého důvodu se tak stalo. Možná, že nejsou takovými sobci, aby je zajímal cizí příběh; reálný příběh, aniž by vyslechli, o kom doopravdy je. Ač můj příběh je pouze o síle. Snad o cizí síle, vesmírné síle, nebo o té mojí. Je o neviditelném a téměř bezcharakterním pablesku, který žel zcela nenápadně, naplňuje naše životy a pohání nás dál. PŘÍPAD I. Byla úplně sama na chatě. Měla velkou zahradu a v ní poměrně bohatý les. Stála mezi smrky vysokými tak do jejího pasu a před sebou dvě velké lísky ? stoupla si tak, aby na ni nebylo od chaty vidět. Patnáct metrů nalevo stálo auto, mezitím listnáč, občas nějaký ten smrček. Pahýly stromů a hodně listí. Asi deset metrů před sebou měla listnáče ostříhané do tvaru krychle, mezi nimi houpačka. Nikdo na ní nebyl, ale tímto místem by se dalo podívat směrem k ní. Zprava asi tři metry do další zahrady, ale sousedi nepřijeli. Všude kolem pusto, jenom sousedi zleva by mohli něco vidět, kdyby se snažili. Úzkost v očích se pojila s podivností zamýšleného činu. Není-liž pravdou, že toto je divné?! Rukou jakoby náhodou si přejela přes žebra a dole nahmatala břišní špek. Rozhlédla se kolem, předklon a pravou ruku ponořila hluboko do svého chřtánu. Prostředník a ukazovák bohatě postačí k podráždění jícnu a zpětného vyvolání zvracení. Proč?! Zvratkovitá hmota vytekla mezi listí a ona ji jím přikryla. Otřela si ústa a ruku, nádech, výdech. Úzkostné rozhlédnutí. A znova, dvakrát, třikrát. Odkrytí zažloutlé skloviny, šílený smích. Potácí se na patách a jako by se na pevné hlíně houpala jako na provázku (snad divadelním provázku, napadne ji), nemůže získat rovnováhu. Od pat ji přes celé tělo táhne kosa, a nejenom od nohou, ale snad z celé té šílené scenerie. Naposledy se podívá na zem, pohrábne listí a otře si obličej. Zamíří zpátky do chaty s podivným zákalem v očích. Zákalem jsou slzy, potoky slz, které ne a ne vytéct na obličej. Její oči tak působí téměř jako by byla zhotovena ze skla. PŘÍPAD II. Jela se projet hodně daleko na kole, sama, jen ona a kolo. Ujela asi pětadvacet kilometrů, přejela nějakou krychlovitě stavěnou budovu sloužící průmyslu a před ní se otevřela rozlehlá, pustá pláň. Dorazila na místo, které evokovalo vzduchoprázdno. Jako by jej jiný popsal jediným slovem ?pustina?, ona jich pro něho neměla dostatek. Kdesi vlevo se táhla silniční dálnice a pronikaly sem záchvěvy svištivých zvuků. Postavila kolo doprostřed slepé cesty a s nádechem toho dech-beroucího prázdna se marně rozhlížela kolem, zda uvidí něco, co dá tomuto podivně rozlehlému místu nějakou formu. Avšak nenacházela ho. Nebylo nic, co by se snažilo nějakým způsobem zakrýt, nic, kam se schovat, kde růst a žít. Jen pustina, jen to prázdno; na nebi jediného mráčku, snad jen bílá oblaka. Všude kam by jen oko dohlédlo, možnost se rozeběhnout na tisíc metrů. Co krůček, to svoboda. Co krůček, to silné bodnutí nožem. Jak jen může existovat na světě takové zaražení-hodné prázdno?! Příliš prázdné pro lidské bytí. Přespříliš stejné jako její vlastní nitro. Prázdná, je prázdná. Prázdná jako ta pustina kolem. Prázdná jako osamocená, prázdná jako hladová, prázdná jako ta nejvýstižnější charakteristika jejího života. Co by oko dohlédlo, tam se dá rozeběhnout, jenomže oko už nemá sílu se dívat. Před okem je zamlžený obraz. Kam se jen vydat, kam se jen vrátit, jen ona, jen její kosti, jak beznadějné je vůbec se o něco snažit. Jak, když je navždy pohlcena svým prázdnem. A mohla bych pokračovat. Kolik ještě zákalů, kolik ještě dalších cest budu muset absolvovat, kolikrát se poklonit k zemi, kolik spolykat tabletek k tomu, aby si lidé uvědomili, že tohle není chvályhodný život? Kolikrát ještě se pokloním životu; jeho výsostné a ochromující absurditě, jeho až fatálnímu kontrastu našich poklonů a cizí lidské rozmařilosti. Kolikrát ještě, budeme se klanět před celým světem, před celým bohabojným životem? [Autorská práva vyhrazena. Kdo to zkopíruje, ustřelim mu hlavu.]