Chci umřít

Ani nevim kde zacit.Snad od začátku, už od mala sem byla nebo mi o alespon prislo, vychovávaná jako ta druhá. Můj o tři roky starší bratr byl vžycky upřednostnován, proste byl lepsi a uz od mala se mu snazila vyrovnat, asi uz tenkrát sem se snazila byt jako on, protože sem si naivne myslela, ze si me tak alespon z rodiny vsimne.Když se naší rozvedli bylo mi 10, mu 13,hodne sem to prozivala,ale nedavala sem to najevo, mu uz o tak neprislo, naopak byl spokojenej,alespon uz ho nebudou tak kontrolovat, ale to znamenalo ze ani me.Z neho vyroslt musim řist ne uplne, ale proste je rozmazlenej.Za to já sem vychovaná jako ta druhá, co tady nejspis ani nemela byt(mati byla hodne na potratech, mozna chtela jit i semnou,což by bylo dobře,ale bohuzel sem tady), to znamená že už od mala sem měla třeba věci po měm a celkově sem vždy byla až po něm,prostě zbytkovi zboží. Když sem nastoupila do prváku bylo to ještě celkem v poho, moc sem si nepřipuštěla to,že sem odstrkovaná, bylo to minulej rok a hodne sem tenkrát zhubla, vsichni mi rikaly at normálně jim, hlavně tata, ten do me porad hustil,že to není v mim věku dobry, ale já sem pritom normalne jedle, sama sem nechápala jakto ze hubnu-proste norma čokolady,hranolky,rohlik, všechno co sem chtela,na konci prazdnin sem akorát přestala jíst maso, ale to proto že mi nikdy moc nechutnalo.Ze základky sem mela nej kámosku, o kterou sem (ne uplne,porad se byvime) svou vinou prisla, zacala sem totiž chodin na diskoteky a jak uz to bývá zacalo me to bavi- s tím je však spojeno taky piti alkoholu.Po Vánocich bylo ještě porád vse o.k. ale pak me chytla strasna zravost, to tak ze sem byla schopna sporadat celou nutelu,k tomu cokolády a horu jidla.Na cokoladu sem byla nejakou dobu závislá,ale nastesti se většinou toho co hodne jim brzo prejim, takze sem prestala, jenomze s tim pitim se to na me nejak castecne usadilo a je pribrala na 55kg(predtim sem vazila 48kg na 167cm),ale vetsinou sem vazilakolem tech53kg, jak sem tak chodila parit, tak mi jednou kámoška, tak za základky řekla, že semkonečně přibrala,já sem nechápala a ona mi pak rekla, ze na konci devitky měli strach jestli nemam nejakou tu anorexii nebo něco, že o mě tenkrát měli s mou nej kámoškou strach.Asi tenkrát mi nejak doslo, ji pribrala si, do te doby sem to neřešila ani to že sem přibrala mi nevadilo,ale když mi to řekla, tak sem nad tim začala uvažovat a chtela sem tech pět kilo dat prič.Pořad mi to neslo ikdyž sem začala jist zdrave(teda ještě zdavej, protože uz predtim sem jedla cerealie a tak),ale vaha porád stála a cim vic sem se snazila tim vic se mi nedarilo, zacala sem panikarit.Prisly letni prázky a já si slibila ze do druháku zhubnu alespon tech pet kilo, ze budu sportovat atd.Pradniny skoncily a ja sem mela porád svou puvodni váhu a to když sem se najedla tak sem pribrala az2 kg, bylo me vzdycky hrozne zle, takze sem si po jidle vzycky sla lehnout, to ale musim rist ze pravidelne cvicim.A zacalo záři, měli jsme zacit chodit v řijnu plavat, a tak sem se proste rozhodla ze bud zhubnu nebo fakt nevim.Uz o pradninách sem mela sklony k hladoveni a když přisel řijen ja se rozhodla.Na zacatku sem mluvila o rodine, a to je taky jeden z duvodu proc sem se tak rozhodla, bracha odletel pryc a ja sem tak celkem ziskala volny pole pusobnosti.Snad sem aji chtela, aby si me uz konecne někdo vsimnul a zacal se o me starat, ale ani sem se nestacila nejak radikalne se zmenit a on se vrátil, presne, byl pryc sotva 2 tydny a je zase tady a ja uz zase dostavam pekne najevo jak jim chybel a konecne se jim jejich chlapeček vrátil. A já? Já sem zase ta druhá, ta zbytková, kterou mohli komandovat, řvat na nu když měli svoje problémy, sem proste taková nádoba do které když někdo potrebuje nalije vsechno co ho stve a já to pak v sobě nosim a je mi hrozne, je mi tak strasne,do ted sem si to ani neuvedomovala, ale od té doby co sem na stredni a on odmaturoval je to horsi den ode dne.Já nemam daleko k tomu abych si něco udelala,nemam se ani komu sverit a protože poslední dobou navstevuju hodne stranky tohoto typu, rozhodla sem se vám dnes taky napsat.Alespon vim ze to zde je a ze si to třeba někdo precte a ja sem tak o to co v sobe dusim uz tak dlouho muzu s nekym podelit nekomu se sverit.Nevim co bude zitra, ale vim ze ja uz tady byt nechci, nemám dost odvahy abych skocila z osmyho patra, hladovenim na sebe mozna upozornim, ikdyz pochybuju, jestli si toho někdo vsimne tak jedine az budu na smrtelné posteli a to uz bude trochu pozde, ale byla by to pro mě taková uleva. Je mi hrozne, ani to uz nemuzu dopsat, bojim se co bude zitra, pozitri a vsechny ty další strasny dny.Připadam si jak v nekonečnym hororu, kterej nikdy neskonci.