Chci bojovat
Už při vyplňování kolonky „autor“ si potvrzuji, že jsem skutečně nemocná. Nedokážu napsat své skutečné jméno, tolik se bojím, že by mě někdo z mých blízkých identifikoval. Je to život s jedním velkým tajemstvím. Je mi 26 let a s bulimií jsem se seznámila v 14. Je to už 12 let, co není dne, který bych nějakým způsobem prožila bez myšlenek na jídlo, na mojí postavu, na diety nebo hladovky. Teď jsem ve fázi, kdy moc toužím po uzdravení, už nechci takhle žít, ale moc dobře vím, že to je dlouhá cesta, kterou mám před sebou, ale chci se na ni vydat. Tolik se bojím, nevím, co mě čeká, jestli budu umět žít stejně jako zdraví lidé, protože 12 let je dlouhá doba. Vím, že si nemohu dávat podmínky pro svoje uzdravení, ale mám až panický strach z tloustnutí. Určitě znáte ten pocit. Nesnáším se a je mi psychicky nesnesitelně, nic mě netěší,když přiberu třeba jen 2 kila. Jsem štíhlá a moje postava se mi líbí(156 cm,43 kg), samozřejmě jsem byla nejspokojenější, když jsem měla o 3 kila méně, ale teď to je taky dobrý. Tedy, dobrý by to bylo, kdybych nezvracela a tuhle váhu si udržovala při normálním stravování. Začínám na sobě pozorovat, jak se měním, jsem bez energie, často unavená, pleť a vlasy se mi zhoršují, po normálním jídle mám nafouknuté břicho, jím sladkosti na kila, to je v poslední době jediné jídlo, které zvládnu bez zvracení. Několik měsíců jsem bez partnera. S tím posledním jsem se rozešla, protože mě to nebavilo. Sex a intimita mi začaly vadit. Studuju vysokou a moc mě to baví, jen mě mrzí, že se nedokážu soustředit, a proto jsou pro mě zkoušky dost velkým stresem. Kdybych věnovala učení čas, který věnuju přejídání a zvracení, tak jsem genius. Nejtíživější na bulimii je samota. Stud mi brání svěřit se někomu. Ta dokonalá, krásná, inteligentní, schopná,vtipná, křehká a štíhlá přece nemůže nikomu přiznat, že se dokáže nacpat tak, že má břicho jak v 8. měsíci těhotenství a hned na to jde všechno vyzvracet do záchodu. To zatím nedokážu. Možná v budoucnu, ale teď to nejde. Když čtu Vaše příběhy, tak je to jako dívat se do zrcadla, vidím se v nich. Těch dlouhých a těžkých 12 let nechci jen tak odsoudit a hodit za hlavu. Hodně jsem se naučila. Možná bych byla bez bulimie úplně někdo jiný, ale s určitostí vím, že tahle etepa mého života končí. Musí skončit. Moje mysl i tělo už potřebují pobyt v lázních. V těch nejdražších a já jim ten komfort musím dopřát, natolik se ještě mám ráda. Přeju Vám hodně sil ve Vašich osobních bojích a až se moje osobní rozhodnutí pro změnu v mém životě začne naplňovat, tak Vám třeba napíšu zaručeně fungující recept:-)Karen