Část 3-co bude dal?

Tak, a jsem v posledni fazi sveho vypraveni. Ztratila jsem lidi, o kterych jsem si myslela, ze jsou mymi nejlepsimi kamarady. Kvuli zavisti. Ze dne na den se na me vykaslaly jedny z nejlepsich kamaradek – protoze jsem zacala chodit se spoluzakem, ktery vseobecne plati za idola divcich srdci. Spousta divek by ho neodmitla. <p> Nastesti mam ale nase, nejlepsi kamaradku, na kterou nedam dopustit, dale particku nejuzasnejsich lidi v Praze, ktere mam moc rada, a v neposledni rade take nektere holciny ze tridy, ktere mam moc moc rada. Vsichni tito lide pro me moc znamenaji.<p> Jenze…ja nejsem stastna. V nejmensim pripade. Jsem na dne. Je mi ze sebe spatne, chci zvracet a nejde mi to. Asi je to lepsi, ale…ale.<p> Tolik moc si preju zhubnout na 52kg! Ted jsem tak zoufala, ze by mi stacilo i 60…pak uz to nejak preci musi jit…Pri vysce 1,62 mam 65kilo a jsem jak koule. Alespon se tak vidim. <p> Lukas mi v utery napsal…Ze jsme se dlouho nevideli a ze se musime nekdy sejit…Copak takhle muzu? Takhle se ponizit? Radeji ani nechodim do mesta, abych ho nekde nepotkala. Ne, takhle me nesmi videt…<p> Tak jsem tyden jedla extremne malo. Byla jsem na sebe moc pysna, zlepsilo se i uceni, bylo mi do breku hlady, mela jsem „depku“(umyslne toto slovo pouzivam, protoze deprese-to je POJEM, to jsem zazila tak 3x v zivote, je to peklo), ale ja se v te depce citim fajn…Pripomina mi to doby anorexie…Tenkrat jsem byla stastna…<p> Ted tady skoro anorexii propaguju…HOLKY, NE NE NE A NE!!!! Nesmite se tomu poddavat, mohly byste skoncit jako ja…a to nechci, je to peklo. Pokud to jeste jde, dejte se do kupy, zajdete za nekym, kdo tomu rozumi, nauci vas znovu normalne jist a uvidite, ze se vam aspon trochu ulevi… Me hodili do viru jidla a „porad si“. A pak to takhle dopadlo. Jsem nestastna, nenavidim se, stranim se spolecnosti, stridave placu hlady a pak, ze jsem se hodne najedla….<p> Chci se sejit s Lukasem. Na konci skolniho roku…Prosim, drzte mi palce, at tech zatracenych 10-13kg shodim!!! Pak budu stastna…vazne. Vim to. <p> Dnes rano jsem si stoupla na vahu. Tyden cvicim, skoro nejim a zhubla jsem zatracene pulkilo! Tak supky dupky do lednicky a skoro vybilit…Takhle to preci nejde! A tak si svatosvate slibuji, ze uz se neprejim…<p> Bude to dlouha cesta….Ale jednou to preci musim zvladnout.<p> Vite, nejvic se bojim toho, ze pak spadnu zase do anorexie. Ja jinou moznost zhubnuti u sebe neznam:( Vcera vecer jsem se divala na sve fotky z dob, kdy jsem mela 39 kilo a bylo mi strasne….Mne se ty fotky libi! Proc jsem to dohnala tak daleko…. <p> A ted bych se mela ucit, misto toho sedim ale u pocitace a je mi hrozne zle…Odpoledne jsem se predavkovala oxazepamem. Vzala jsem si misto pulky prasku dva a je mi zle…SIce jsem se z toho vyspala, ale doted se mi mota hlava…Nasi na to prisli a jsou nestastni, nevi, co se mnou je. Copak tohle vsechno ale muzu nekomu rict? Kdo mi porozumi?<p> Nerozumi mi nikdo….Nikdo, kdo nezazil anorexii ci bulimii, pochopit nemuze. Jediny, s kym si muzu popovidat, je ma nejlepsi kamaradka, ktera ma zatracenou bulimii….Je na tom bidne…Copak ji muzu obtezovat svymi problemy, kdyz jich ma sama nad hlavu? Je to bludny kruh…. <p> Ted bych pouzila slova z pisne od Ready Kirken „Mesice-den co den, uprostred svyho zivota prazdnyho, uveznen do ctyr sten-snazim se myslet na neco jinyho….od budnoucnosti, od pritomnosti, NECO ME TAHNE DO MINULOSTI…“ <p> Citim se prazdna.