???
Svůj život trávím mezi nejezením, přejídáním a zvracením. A už nemám sílu s tím bojovat. Tolikrát jsem si nad záchodem říkala: „Už naposled.“ Nikdy to naposled nebylo. Ráno se budím s myšlenkou na jídlo a večer s ní usínám. Nenáviděla jsem cigarety. Kouřím, abych nemyslela na jídlo. A daří se. Asi před rokem jsem skoro přestala. Měla jsem bezvadného kluka, který mě vážně bral takovou jaká jsem, vzal mě k psycholožce, chodil se mnou na terapie. Ale já se nechtěla léčit, chtěla jsem zhubnout. Vyrovnat se ideálu krásy z televize, z módních přehlídek… Byla jsem na něj tak protivná, nechodila na schůzky, až jsem ho jednoho dne od sebe odehnala. Zbavila jsem se posledního človíčka, kterému na mě záleželo. A i za tohle může ta naše pitomá nemoc. Uzavíráme se do sebe, utíkáme od lidí. Jsme bez přátel. Máme strach z výsměchu. Pořád se chceme někomu zavděčit, být dokonalé … Já to nenávidím, už takhle nechci žít. Ale bojím se, že už nemám sílu přestat. Je to silnější než já. Někdy ze strachu probrečím celou noc. Slibuju si, že budu jíst normálně. A příjde ráno. Postavím se na váhu, ručička ukáže nesmyslně vysoké číslo a jsem tam kde jsem byla. Kdo mi ukáže cestu, kterou se dostanu ven? Kdo mě chytne za ruku a vyvede mě? Kdo vydrží i přes moje náladové chování?Kdo mi pomůže?