Řekněme, že mi bylo v té době 16, dívala jsem se na pořad „áčko“, kde jsem měla možnost vyslechnou dívky, co trpí bulimií či anorexií. V období dospívání jsem byla opravdu číslo a tak se není čemu divit, že jsem si chtěla bulimii jen tak vyzkoušet /jako spousty jiných věcí/. Jaké to asi je, když o sobě může člověk říct, že trpí touto nemocí. Věř mi, že slovo „trpí“ je to nejvystižnější pojmutí celých šesti následujících let. Podotýkám, že stejně jako ty jsem neměla s váhou žádné problémy a rozhodně mi nechybělo sebevědomí. Netrvalo dlouhou a do námi dobře známého kolotoče jsem se brzy zasvětila. ———————————————————- Ráno – úprk do školního bufetu a nákup ………………… 1. hodina – je mi jasné, že zásoby na celý den mi vydrží sotva do přestávky /omyl, mám je v polovině hodiny snědené a odskakuji si „na malou“/. Zkontroluji všechny kabinky a poté všechno vyzvracím, nejde to napoprvé, proto zvracím pro jistotu víckrát, abych měla jistotu, že ve mně nic nezbylo. 2 – 7 hodina – nemá smysl se opakovat Utíkám domů /rodina má šest členů, mamina vaří jako bůh a jako pro deset/, předvádím stejné divadlo u lednice jaké popisuješ. Zvracet odcházím do sklepa do prádelny, na záchod, na zahradu…. aj. Takové rituály zvládám až čtyřikrát za odpoledne, k tomu si připočti čtyři za dopoledne. Sranda co? Večer se mamina ve sprše diví, že ač jsem snědla dvě večeře mám stále ploché bříško. Názor ji vyvracím a snažím se břicho nafouknout. Není to ale jen břicho, co je ploché! Večer usínám s neutuchající myšlenkou, co si ráno koupím ve školním bufetu. ———————————————————- Pochopitelně, že jsem nechodila pouze do školy a domů, ale byla tu spousta jiných aktivit: dovolené, chalupy, „pařby“, sport … scénář ovšem zůstával stejný, jen kulisy se měnily. Po prvním půl roce, kdy jsem rapidně zhubla, mne mamina tahala po všech možných doktorech. Já jen mlčela a tiše přihlížela, kdy a jakou příčinu určí tak k náhlému úbytku váhy. Příčina se nezjistila a tak se celá příhoda stáhla do ústraní. Nevím už přesně kdy, ale dejme tomu, že po dvou letech bulimie /17,5 let/ jsem trávila s rodiči prázdniny na chalupě. Jednoho dne mamina našla mezi záhony špatně zahrabanou včerejší večeři. Okamžitě bylo vše jasné. Dlouhé promluvy do duše, které nikam nevedly. Krom bulimie jsem měla opravdovou pubertu se svými názory a opozičním postavením vůči svým rodičům. To celou situaci pouze komplikovalo. Netrvalo ani půl roku a osud si vybral své. Bulimie se špatně zvolenou kombinací taneční drogy u mně vyvolala halucinace. Rodiče situace využili nebo spíše zní byly zoufalí a byla jsem nucena odjet do nemocnice. Druhý den, kdy jsem očekávala návrat domů, mi mamina oznámila, že mne zde nechají /prý je zde výborné dětské psychologické oddělení, kde mi pomůžou/. Po celé tři týdny jsem obývala sterilizovaný pokoj, vzorně jedla určené jídlo /vzorně ho pak po nucené půlhodině v sesterně potajmu vyzvracela na záchodě/, vzorně si povídala s psycholožkou, se kterou jsme ani tak neprobírali bulimii jak můj drogový úlet. Po třech týdnech jsem opouštěla oddělení. Stejně tak jako doktoři i naši se spíše zaobírali drogami než-li jídlem. A tak jsem sice musela po škole okamžitě přijít domů, abych si náhodou s kamarády nezapálila joynta, ale i tak to nebylo špatné, neboť jsem využívala volné chvíle ještě k větší obžérnosti. Uběhl rok, já odmaturovala a odešla za svým přítelem do Prahy. Zde jsem si našla práci a zvesela zvracela dál. Během celých dlouhých pěti let jsem se pochopitelně různými metodami snažila nemoci zbavit /byly to ovšem jen takové plané sliby typu: tak od zítřka, od příštího týdne, začnu od narozenin, ne od Vánoc jako dárek a nebo jako předsevzetí do nového roku/. Na každý pád mi bylo jasné, že tyto sliby nikam nevedou. Po roce stráveném v Praze jsme se s přítelem nezžili ale naopak rozešli. Rozhodla jsem se od něho odejít, ale vzhledem k tomu, že jsem v Praze pracovala a stále pracuji, neodešla jsem zpátky k rodičům, ale našla si podnájem. Nejsem člověk, který by nad zkrachovalou láskou truchlil dlouho /nicméně Láska to v posledních měsících rozhodně nebyla/ a tak jsem se zamilovala do nového přítele. Po půl roce vztahu jsem mu všechno pověděla. Už jsem to zkrátka nemohla v sobě držet, už bylo všeho příliš, už jsem nevěděla jak jít dál, chtěla jsem křičet, ale nemohla a málem mi z toho všeho praskla hlava. Bylo to vůbec poprvé, co jsem o svém problému dobrovolně někomu řekla. Jeho slova mi dodala natolik kuráže, že jsem od zítřejšího rána přestala s bulimií. Bylo to ovšem jen na 14 dní /krásných dní/. Jeden večer jsem se zkrátka neudržela a koupila si svoje oblíbené sladkosti. Vzhledem k tomu, že náš vztah byl otevřený, svěřila jsem se o tom svému příteli. Byl to pro něho šok, něco nepochopitelné, „facka“ mne neminula a velice dlouhý rozhovor také ne. Podařilo se mi ho přesvědčit, že mi přísná kontrola nesvědčí stejně tak, jako hodinové vyptávání: „jestli jsem to vydržela“. Prosila jsem ho, aby mi dal prostor, že se o to pokusím sama = samá bezvýchodná lež. Po měsíci jsem se svěřila, že přestat nemohu. Dostala jsem „poslední šanci“ a to doslova. Nepřestaneš, půjdeš na kliniku! Pochybuji, že by mne tam vyléčili, ale má povaha potřebovala slyšet přesně tato slova. Od druhého dne jsem zvracet přestala a za měsíc to bude celý rok. Je KONEC a NIKDY už si nenechám vzít ani jednu jedinou minutu svého života. Mně pomohl přítel /dnes manžel/ a poslední šance, jiné může pomoct spec. klinika, té zase radikální změna života a té třetí zase přemíra práce. Vím, že nebudeš chtít slyšet, že žádná zaručená rada neexistuje, ale dokavaď nebudeš nejenom o konci mluvit, ale také ho chtít a cítit, nikdy se této závislosti nezbavíš. Já sama jsem bulimií trpěla a byla závislá šest let. Dnes vím, že je možné s tím skončit. Zní to neuvěřitelně, ale je. Kdyby tě můj dopis zaujal a řekneš si, že jsem to třeba já, kdo by ti mohl pomoci s prvním krokem, tak se neboj a pojď se domluvit. Otevřeně si o všem promluvíme a zkusíme společně na něco přijít. Rozhodni se sama, ta možnost tu je a rozhodně za to stojí. ?STOJÍ ZA TO ŽÍT?. Ahoj Hanka
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.