Trápení

Ahoj,už jsem sem jednou psala,že se všechno snažím zvládnout,ale moc se mi to nedaří.Častokrát už jsem přemýšlela o tom,jestli to vůbec stojí za to.Já vím,asi všechny znáte ten krásný pocit,když ze začátku hubnete,okolí vás chválí,jak vám to sluší,začínají se za vámi otáčet kluci,zvedá se vám sebevědomí…všechno vypadá tak krásné,vznášíte se na růžovích obláčcích a říkáte si:Konečně,konečně je ze mě jiný člověk,konečně jsem to dokázala,daří se mi hubnout!Sice máte hlad,ale ze začátku vám ani nevadí.Říkáte si,že je to dan za to,že vám mizí kila.Jenže po čase vás to už přestane bavit.Myslíte na jídlo čím dál častěji,ve dne v noci…nemůžete spát,myslíte jen na to,jak vybílit ledničku,zoufale bojujete sami se sebou a většinou podlehnete…Pak přijdou výčitky,kruté výčitky,svědomí vás táhne k zemi,kdo nezažil,neví o čem mluvím,je to jako pomalá sebevražda a vy končíte nad záchodovou mísou.a tak pořád dokola ,je to jako kdyby vás někdo zavřel do klece a vy se nemohli dostat ven.Propadáte se čím dál víc,nikdo vám nepomůže ,dokud sami nechcete říct DOST!!Někdy trvá hodně dlouho,než si uvědomíme,že ppp nejsou běžnou součástí našeho života,že se dá žít bez nich a mnohem líp.chce to jen chtít ,ale také se někomu svěřit,protože když jsme na to sami,moc lehce se vzdáváme a propadáme beznaději. Ano,mluví ze mě vlastní zkušenosti,že tělo není naše hračka a nesnese úplně všecko a čas nejde vrátit zpět,bohužel.A proto vás prosím,neopakujte stejné chyby a hlavně si důvěřujte a říkejte si,že to jde!Sice pomalu,hodněkrát ještě spadneme,ale nejhorší je ,vzdávat se!!!!!!!!!!!