Obyčejný příběh bez konce

Když jsem si tady pročítala vaše příbehy, rozhodla jsem se taky přispět. Konečně jsem přišla na to, kdy to všechno začalo. Bylo to asi když mi bylo 12. Bydleli jsme tenkrát v rodinném domku spolu s babičkou a s dědou. Občas na návštěvu přijeli otcovi sestry. Nevím co z toho měly, ale vždycky si museli do mě rýpnout. Pamatuju si, že jsme jednou měli ve škole úkol, zjistit svoji výšku a váhu, jenomže doma jsme váhu neměli a já musela jít k babičce. Samozřejmě tam byla i teta. Když jsem řekla co potřebuju, teta mi odpověděla: ?Běž se zvážit, ale pozor ať nám tu váhu nezrouchneš?. To byl asi jeden z prvních impulsů začít hubnout. Dařilo se. Moje teta ale dosáhla pouze toho, že jsem ztratila veškeré sebevědomí a dostat se z toho nemůžu ani teď. Asi o 2 roky později to pokračovalo, ale trošku jinak. Chodila jsem s kamarádkama na koupaliště. Jsou to holky od přírody hezky stavěné a já jsem si vedle nich připadala tlustá jak prasátko. Opět jsem začala z hubnutím, ale hubnutí není možné, když má člověk deprese. Sotva jsem začala jíst zdravě, vydržela jsem to 3 dny a pak jsem vybílila ledničku a bylo mi dobře, jenomže když jsem si uvědomila, že se blíží léto a plavky, bylo mi se mě zle. Vždycky jsem si říkala: ?Kdybych nebyla tak nenažraná a vydržela jíst tak abych zhubla, mohla jsem teď už vypadat úplně jinak?. To se neustále opakovalo. A bohužel se to opakuje doteď. I když mám BMI kolem 20, pořád mi v hlavě zvoní poplach: ?Začni se sebou něco dělat, takhle budeš v plavkách vedle holek vypadat jak prase?. Nevím jak z toho ven, pro mě moje postava zdaleka nevypadá podle mích představ. Pořád mám k vůli tomu deprese, místo toho abych jedla zdravě, se přejídám a pak se za to nenávidím…Jsem hubnutím posedlá, je to vlastně jediné, o co se poslední 4 roky snažím.