Nostalgie

Pčedevším bych chtěla Vám poděkovat za uveřejnění mého článku Přiznání. Skutečně mi to pomohlo, cítím se lepší, ale na druhou stranu se mě zmocnuje strašný smutek a nostalgie, zvlášt ted o vánocích. Jsem v Austrálii už od r. 1991, sice dost často jsme byli v Praze i na vánoce, ale poslední dva roky jsem tam nebyla především z finančních důvodů. Je to hrozně daleko a moc to stojí. Můj syn je dospělý, má svůj život, je mu 21 let. S mým nynějším přítelem máme nezávislý vztah, zrovna ted odjel za rodiči do sousedního státu Qeensland a já jsem sama, práce ted moc není a já mám strach jak ten puberták, když mi bylo těch 17 let, abych se zase nevrhla na jídlo a nezačala se cpát. Je to všechno duševního původu, ta porucha je v hlavě. to už ted vím na tisíc procent. Jedinou výhodou v tomhle věku je, že už to ted dovedu lepší kontrolovat a ovládat se. Dovedu si zakázat nezvracet. což jsem ve dvaceti letech nebyla schopná.V tomhle věku to bylo to nejhorší stádium. Cpala jsem se v kanceláři celý den. byly to hlavně sladkosti, čokoláda. buchty. dorty atd. Kolikrát mi bylo tak těžko. že jsem zvracela i na toaletě v práci. Hrozný. Po dvacítce se mi začaly kazit zuby, šlo to kvapem. hlavně ty horní zadní stoličky. Prakticky od 37 let mám protézu na horních zadních zubech a spoustu drahých oprav na předních zubech. Něco mi dělali tady v Sydney a něco v Praze. To bych chtěla všechny upozornit, hlídejte si zuby. Jak jsou jednou pryč, tak jsou pryč. Nenechte si je zničit, tak jako já. Tenkrát jsem ani nevěděla, že se tomu říká bulimie, to jsem se dověděla až tady v Austrálii, když jsem si o tom přečetla v časopisech. Můj manžel to se mnou myslel dobře, chtěl pro mne profesionální pomoc, ale já jsem všechno odmítala, myslela jsem si,že to sama zvládnu a především jsem se hrozně za to styděla. Bylo mi už přes 35 let. Rozhodně si ted nemyslím,že jsem hnusná a tlustá. Nenávidím se ale za to, co jsem udělala se svým životem a kde jsem ted. Především hrozná nostalgie a rezignace nad vším. Jsem ve věku, kdy jiní lidé v tomto věku jsou na vrcholu pracovní kariéry a já jsem všechno zahrabala, když jsem ve dvaceti utekla z vysoké školy. Nemohla jsem se soustředit, byla jsem stále duševně a fyzicky vyčerpaná kvůli téhle bestii bulimi. Z naší republiky jsem neutekla před totalitou, bylo už po všem, ale ted to vidím, především sama před sebou, ale po tolika letech vidím, že sama před sebou neuteču nikdy. Přeji všem moc pěkné vánoce a aspon trochu toho štěstí v tom novém roce. Mějte se. Monika