Chci skončit, ale nejde to

ahojky Začnu od začátku krůček po krůčku. Už od malička jsem byla pučmelík.Myslím, že to bylo tím, že jsem trávila hodně času u babičky. Ta mě cpala samýma dobrotama jako jsou její buchty, knedlíky, lívanečky a další mňamky. Zezačátku mi nevadilo, že jsem tlustá, jelikož jsem z toho neměla rozum. Ale kolem tý pátý třídy začaly ty náražky od spolužáků. Samozřejmě, že mi to bylo líto, ale neřešila jsem to. Na začátku devítky jsem si řekla a DOST, takhle už vypadat nechci. Začala jsem hubnout, šlo to úspěšně a zdravě. Ze svých 74 kilo jsem měla 64. Všichni říkali jak mi to sluší, jak jsem se změnila. Nikdy jsem nebyla zamilovaná, neměla žádný tajný lásky ani nic takovýho. Až jednou to přišlo, zbláznila jsem se do kluka o 10 roků staršího než jsem já. On si mě nikdy ani nevšiml. A proč by taky měl. Měl holku, která byla krásná,hubeňonká a v jeho věku. Bylo mi jasný, že mezi náma nikdy nic nebude, ale pořád sem si říkala, že možná jednou by se ten zázrak mohl stát. Pak sem ho dlouho neviděla a přešlo mě to. Během prázdnin se moje váha vrátila na 70kg. A byl tu prvák. Přišli problémy s učením, opět narážky od spolužáků na mou postavu,potkala jsem znovu JEHO s tou jeho milovanou kostřičkou. Blesklo mi hlavou, kdybych byla hubená jako ona, tak by si mě mohl všimnout a mohlo by se něco změnit.A tady přišlo to co nemělo. Do teď si přesně vzpomínám jak stojím v koupelně nad umyvadlem a říkám si tak to jednou zkusím jaký to je vyzvracet jídlo. Ten den jsem měla jenom melouna a nic víc. Strčila sem prsty do krku, nešlo to, dávila sem se a vyšlo to asi až na potřetí. Potom už stačilo jednou prsty strčit a šlo to. Druhý den si říkám, tak proč to neskusit znova, vždyť do nebylo tak hrozný. A jídlo šlo ven znovu. Říkala jsem si, já přece nejsem jako ty bulimičky, který se nacpou a pak všechno vyzvrací, to přece ne, já jím málo a pak zvracím tak to je přece něco jinýho. Pak sem si říkala, ale když už to zvracím tak proč se pořádně nenajíst a pak to vyzvracet. Vyjde to na stejno a alespoň se najím.Nejdřív sem si tím připadala hrozně zajímavá, ale pak se sama sobě hnusit. Bylo mně špatně jak sem přejedená a ten pocit, že ještě dnes to musím vyzvracet byl hroznej. Čekala jsem na každou volnou chvíli, kdy budu sama doma. Jen když šla mamka nakoupit, tak už sem letěla na záchod a šup s jídlem ven. Když naši byly doma, tak jsem si vzala do vany kýbl, pustila vodu ve vaně(aby nebylo slyšet jak zvracím) a pak když sem šla vylít kýbl do záchoda tak jsem jim řekla, že jdu vylít vodu,protože v koupelně bylo mokro tak sem setřela.Lhala jsem den co den, pokaždé se nějaká ta výmluva našla. Když to nešlo v koupelně, vzala sem velkou mísu k sobě do pokoje a našim řekla, že balím dárky ať tam nechodí.A znova sem zvracela.:-( Váha šla opět dolů a měla sem 60kg. No jo, ale holky v mým okolí mají kolem těch 53kg a to já chci taky. Ale mně už to dál nešlo. pořád těch 59-60 a dál se to nechtělo hýbat. Vydržela sem 3 dny jíst normálně(s mírou). Potom sem viděla plnou lednici a tu dokázala vybílit až do posledního kousku.Připadala jsem si jako bezedná nádoba do které se vejde všecko a zas tu byl ten pocit, že se můžu najíst a pak jenom všecko vyzvracet mi dělal dobře. Tohle všecko trvalo rok,cítila jsem se provinile že našim tak lžu, ale ono to ovládnout nešlo. O letních prázdninách jsem to omezila, zvracela jsem tak jednou za 14dní a už sem na tom nebyla tak závislá. Jenže nový školní rok začal a já sem v tom znova až po uši.Ráno si dám jedno jablko a pak až do odpoledne než přijdu ze školy to vydržím. A říkám si,tak holka a dneska to vydržíš a ovládneš se, ale ono ne. Opět vyprázdním lednici a čekám až naši půjdou spát, abych já se mohla zavřít do koupelny a všechno vyzvracet. Pořád mě bolí od toho zvracení v krku, jsem unavená,ospalá a dělám to furt dokola. Sem bulimička. Chci moc moc přestat,ale nejde mi to. Ted je deset večer a já slyším jak se u nás v ložnici zavřeli dveře. A já už musím jít abych mohla zase v koupelně všecko jídlo co jsem do sebe za celý odpoledne nacpala vyzvracet, uklidit všechny stopy, aby nikdo nic nepoznal a jít unavená a s pocitem viny spát. Tak se mějte lidičky a nevzdávejte to, já se taky budu snažit moc a moc přestat. A vím, že se mi to jednou podaří a držím vám palce at vám taky. Ahoj