Bojuju (jako) o zivot

Pisu z Danska, takze bez interpunkce. Bulimii „trpim“ 6,5 roku (jezis to je hrozny, kdyz jsem to ted spocitala), nicmene konecne mam silu na to rict dost. Asi dva roky jsem chodila k psychiatricce, coz mi hodne pomohlo predevsim uvedomit si vlastni cenu a zbavit se zavislosti na partnerovi. Pred rokem jsem se rozhodla odjet studovat do zahranici..ted jsem paty den v Dansku. Budu tu jeste pul roku. Kdyz jsem se driv pokousela skoncit se zvracenim, nebylo to kvuli me, ale kvuli okoli (abych porad nezklamavala rodinu, abych neztratila pritele atd atd). Doktorka mi rekla dulezitou vec (na kterou jsem – jako na spoustu dalsich zakladnich veci – nebyla schopna prijit sama) a to, ze kdybych se uzvracela k smrti, je to ciste moje vec! Uvedomila jsem si, ze mam vse ve svych rukou, ze ja jsem ta jedina kdo me z toho muze dostat (a ne pritel, ktery se me pokousel hlidat) a hlavne, ze dokud to nebudu delat kvuli sobe, nedokazu to. Zacala jsem tim, ze jsem nezvracela, pokud jsem byla s pritelem. Takze vikendy, max 3 – 4 dny v kuse. Slo to. Jedla jsem normalne..to co mi uvaril a tolik, kolik mi nandal..proste normalni porce. A slo to… Ted jsem na stazi v Roskilde, budu tu pet mesicu. Co jsem tu jsem nezvracela, i kdyz jsem se jednou prejedla, rekla jsem si, ze to proste neudelam. A jde to… teda zatim. Nechci stravit zbytek zivota blitim. Je mi 21 a chci byt normalni zena a jednou manzelka a matka a vim, ze to s bulimii proste nejde uz jen z toho duvodu, kolik zabere casu a jak je clovek psychicky labilni. Takze tohohle zpusobu zivota uz bylo dost, je cas na zmenu. Verim, ze to dokazu 🙂