snad se mi to povedlo

Přečetla jsem zde spoutu příběhů a některé mi mluvily přímo z duše. I já jsem zažila to co vy, proto bych se chtěla podělit o svůj příběh, chtěla bych vám dát sílu to zvládnout, protože já jsem důkaz, že to jde. Všechno začalo mým nástupem na střední školu. Bylo mi 14let a připadala jsem si nepřitažlivá, protože jsem tlustá. Měřím jen 158cm a tehdy jsem vážila tak 48kg. Začala jsem cíleně hubnout, myslela jsem si, že budu u všech v kolektivu oblíbenější. Šlo to rychle, nikdo doma mě nehlídal, svačiny jsem si kupovala sama a na obědy nechodila. Ve třeťaku už jsem měla jen 38kg, byla jsem na sebe pyšná jak se umím ovládat a že dokážu zhubnout ještě víc. Tehdy jsem ani nevěděla, že existuje nějaká nemoc jménem anorexie. Samozřejmě mi přestala menstruace a máti se mnou musela jít k velice nepříjemné gynekoložce, chodila jsem každý měsíc na hormonální injekce a v panice, že přiberu jsem skoro nic nejedla. Pak nastal zlom, zranila jsem si kotník a musela zůstat doma. Otec v dobré víře mě zásoboval loupáčky a váha šla nahoru. K maturitě jsem šla s 53kg. Začala jsem téměř profesionálně sportovat. Trenér mi neustále říkal, že jsem tlustá a já jsem z přejídání ve stresu přibrala na 58kg, to už jsem byla docela baculka. Pak jsem odešla sportovat do zahraničí a všichni jsme museli doopravdy zhubnout. Domů jsem přijela s 51kg, naši mě málem nepoznali. Za dva roky jsem se sportem skončila a nabrala spátky, to už mi začal můj bývalý přítel říkat, ať se sebou něco dělám. Nešlo to. Prožívala jsem deprese každý den a každý den jsem se aspoň jednou přecpala, zvracet jsem nikdy nezvracela, i když pokusy byly, nešlo to. Ještě k tomu jsem byla nezaměstnaná a to je sposta času v soukromí o samotě. Myslela jsem, že to nikdy neskončí a myslela jsem i na to jak to všechno skončit, stejně na mě nikomu nezáleželo. Prožila jsem pár krátkodobých známostí a vždy se radši sama rozešla. Pak jsem potkala muže svého života. Naučil mě na věci se dívat úplně jinak, co je a není důležité, začali jsme spolu jíst, obědvat i mlsat. A já jsem se začala cítit šťasná. Teď už vůbec svoji váhu neřeším, mám asi 52kg a občas se zvážím jestli ze mě není tlusťoch. Příběh se šťasným koncem? Dalo by se říct. Jen mě mrzí, že mě tehdy nedokázali pomoct rodiče, i když jsem je žádala. Pomohl mi někdo, kdo neví jaké peklo jsem si předtím prožila, vědí to jen ti co to zažili také. Škoda, že nemůže číst tento příběh, ale říkám mu hodně často, jak moc si ho vážím. Proto vězte, že až vám někdo řekne, že vás miluje, tak vás miluje právě proto jaká jste. Možná k tomu dospějete taky, zapomněla jsem dodat, je mi 30let mám dobrou práci a jsem šťastná, tak nestrácejte tolik drahocenný čas..Můžete to dokázat i vy!