Prázdno

Prázdno, to je to co poslední dobou pořád cítím. Nic mě nebaví nic se mi nechce dělat, jenom bych pořád myslela na jídlo a to jak se najím. Už to budou dva roky co jsem propadla bulimii a ne a ne se jí zbavit. Mám období, kdy se mě povede zvracet tak jednou týdně, ale potom se to zase zvrtne a já zvracím dvakrát denně. Přijde mě, že nad tím nemůžu zvítězit, na to jsu moc slabá. Rozhodla jsem se, že začnu víc jíst a chodit na obědy, kterým jsem se do teďka vyhývala. Ale nevím, jestli je to pro mě lepší, protože jakmile se najím, tak mám stále větší a větší hlad, místo, aby se utišil. U mě nejspíš v této době vyhrává žravost a já ji nedokážu ovlávat. Ted jsu v pohodě, ale když si vzpomenu na včerejšek, kdy jsem se zase nebyla schopná ovládnout a přestat jest i když jsem věděla, že už mám dost a jak to dopadne, je mě hrozně a bojím se toho, kdy na mě přijde další záchvat. V současné době se mě zdá nemožné nad tím zvítězit. Hodně sporutuju, dá se říct, že každy den něco dělám, ale mám pomocit, že už ani ten sport mě nebaví, vždyť já ho vlastně začala dělat jenom z toho důvodu, abych zhubla. Ted už ho dělám jenom ze zvyku, abych nebyla doma v blízkosti jídla, ale stejně mě to nepomáhá. Nejradši bych se někam ztratila a už nevylezla. O této nemoci jsem řekla svýmu klukovi, se kterým chodím terpve 3 měsíce, protože on bydlí sám, mám tam přístup k jídlu a záchodu. On říká, že mi chce pomoct, ale neví úplně jak, že by si mě musel uvázat na řetěz, někdy si říkám, že by to bylo nejlepší. Přemýšlela jsem o tom, jestli by nebylo lepší se sním rozejít, protože tahle nemoc bude podle mě ničit i jeho, jestli se s ní nevypořádám a tomu už přestávám věřit. No snad se mi to podaří dřív, než se stačím úplně odrovnat.