Zvrácené paradoxy života

Tak jsem to zase udělala. A teď nemyslím na nic jiného, jak se toho hnusnýho jídla zbavit. Úplně cítím jak se ve mě roztahuje. Ale nejhorší jsou ty výčitky. Ubíjejí mě, trhají mě na kusy. Pořád se ptám chci s tím zkončit…samozřejmě. Dokážu to…obávám se že ne. Nedokážu se ovládnout. Primární touha po tom sníst v co nejkratší době co nejvíc jídla mi prostě zatemní mozek. A přitom jsem snad inteligentní civilizovaný člověk. Studuju na výšce mám nějaké životní cíle, chci to někam dotáhnout. A pak když stojím nad záchodovou mísou si myslím, že nemám nic a taky nikdy mít nebudu. Vždycky jsem si zakládala na tom, jak jsem silná, jak jsem nezávislá, že se o sebe dokážu sama postarat, že mám všechno pod kontrolou. Možná navenek. Sebejistá, vzdálená, nedotknutelná ledová královna. Ano to ze mě udělala bulimie. Dělám pravý opak toho co chci. Pod kontrolou nemám nic, celý můj život ovládá jídlo. A kamarádi, přátelé, vztahy? Ovšem že je potřebuju…i když dávám tak očividně najevo že ne. Nemůžu přece s někým něco začít dokud nebudu „dokonalá“. Přitom vím že můžu…já to VÍM, univerzální dokonalost přece neexistuje. Jenže…může mě mít vůbec někdo rád, když já sama sebe ráda nemám? Ale jak? Jak se mám naučit mít ráda sama sebe? Jak překonat závislost na jídle? Jak to udělat abych začala žít jako normální lidi? Ano o jedná cestě vím. Prostě to zkončit. jenže touhle já jít nechci. Ta nejjednodušší cesta není ta nejlepší. To už vím. Jenže…jak najít tu správnou?