Život jako na kolotoči

Už nějaký čas vím o těchto stránkách a občas jsem zajdu v naději,že najdu pomoc.Tu vlastně hledám co si pamatuji asi 3 roky. Nyní je mi 18 a mohla bych vlastně žít docela krásný život,někdy se mi to dokonce daří,ale tyhle okamžiky normálního spokojeného života,za které jsem tak vděčná,bohužel vykupuji dny plnými beznaděje,jídla a myšlenek na sebevraždu. Všechno to nenápadně začalo asi před třemi lety,postupně jsem zhubla asi 8 kilo na váhu okolo 51 při výšce 171 cm,což ještě nebylo tak hrozné,ale já si přišla dost hubená a mé okolí mi v této době říkalo sušenka´..tohle hubené období trvalo asi rok a pak se pomalu začalo vkrádat přejídání.Tehdy jsem znala jen anorexii a bulimii a něco jako záchvatovité přejídání jsem v životě neslyšela.Nezvracela jsem,jen jsem se občas dost napapala,ale váhu i záchvaty se mi stále dařilo držet,a tak jsem si příliš velké starosti nedělala. To pravé peklo,kterým jsem si měla projít,mě teprve čekalo.Trvalo asi rok a troufám si říct,že nikdy nic horšího nezažiju. Brzy jsem se dověděla o záchvatovitém přejídání a nebylo nic těžkého si přiznat,že diagnóza je psaná jako podle mého stylu života. Najednou jsem byla schopna spořádat meuvěřitelné množství jídla.A třeba i 7 dnů za sebou,ve kterých jsem bez problémů nabrala až 6 kilo! Dovedete si představit,jak jsem byla nesmírně nešťastná…myšlenky na sebevraždu mě zužovaly prakticky neustále a dvakrát jsem se o ni i pokusila,ačkoli jsem tím spíše chtěla dosáhnout odborné pomoci než smrti.Na to jsem vždycky byla moc velký slaboch(naštěstí). Dvakrát jsem byla hospitalizovaná,ze druhé hospitalizace jsem se vrátila před pár dny,na obě jsem se přes odpor rodičů rozhodla jet sama.Protože jsem si nepřála nic jiného než se uzdravit a žít normální život. A teprve ta druhá hospitalizace mi doopravdy pomohla.Už jsem dávno přestala naivně věřit tomu,že by někde mohli člověka úplně vyléčit,ale ukázali mi správnou cestu…Zamilovala jsem se(poprvé v životě) a dokonce jsem z váhy na kterou jsem se díky svým strašným záchvatům přejídání dostala opět zhubla na úplně normální váhu a ikdyž mě to občas svádí a občas si některé jídlo mám naopak tendenci vyčítat,vždycky si dokážu říct:takhle je to normální!A konečně začínám věřit,že život se dá i žít a ne jen protrpět…Mám to stále dost těžké,hlavně proto,že nevycházím s mámou,ale chci vystudovat atd.,takže ještě nemůžu bydlet sama,ale moje láska se mi snaží pomáhat a já jsem za to vděčná. Nezapomeňte,že problémů bude vždycky dost,ale když se vám podaří odrazit třeba jen kousíček ode dna,budete se na všechno koukat veseleji:o) Všem moc držím palce a kdokoli bude chtít ať napíše,ráda pomůžu s čím jen budu moct:) Vaše spolutrpitelka,která snad našla správnou cestu k životu…:)Konečně!