Živá bez duše!

Ahoj všichni, píši, protože chci varovat všechny dívky, ženy. Které přemýšlí o tom, jak se co nejrychleji stát anorektičkou. Ano oni doslova chtějí! Totiž snažím se pomáhat dívkám. které trpí PPP, a tak mi často píšou E-mail nebo SMS. Jednou mi přišla SMS od dívky, která mě prosila, jak jí poradit jak se stát anorektičkou a také, jak se co nejlépe zvrací. Bylo mi strašně spíš jsem měla vztek na celý svět okolo. Kam to spějeme? Co pak je snad důležitější, jak vypadáme, než jaký jsme uvnitř? UŽ mě štvou ty věčné reklamy v televizi,na diety a také mě doslova rozčiluje pořad MISS!!!! Na to mám přímo alergii! Nebudeme se lhát, je to prostě všude! V časopisech, v novinách a hlavně v televizi! Nemělo by se proti tomu něco udělat? Jestli to, takhle bude pokračovat dál, za chvíli tady budou samé anorektičky a bulímičky, také bude pokles narození dětí! Proč to všechno píši? Mám z toho depresi, protože když vidím, tedy spíš když čtu správy od holek je mi z toho na nic! Za tu dobu co pracuji s nemocnýmiPPP, jsem jich opravdu mnoho poznala! JE JICH HODNĚ, TAK STÍM PROSÍM NĚKDO ZAČNĚTE NĚCO DĚLAT, NEŽ BUDE POZDĚ!!! Také jsem si prožila Anorexii a bulímii, trpěla jsem sní pět let a návrat do normálního života, nebyl lehký! Často jsem pomýšlela nad sebevraždou, a někdy mám chvilky že nad ní pomýšlím do teď! Tuto nemoc máte na celý život, nikdy se jí nezbavíte! A ty následky! Radši nepovídat! Nejen fyzické, ale snad mnohem horší psychické. Jakmile Vás jednou bulímie polapí, jen tak se nepustí! Prosím věřte mi. vím o čem mluvím! S tímhle není legrace! I když jsem se vyléčila, měla jsem někdy období, kyd jsem do toho znovu začala sklouzávat. Naštěstí jsem to včas zastavila! Ale nebylo to lehké! Mám bohužel problémy psychické! Nemohu se zbavit úzkosti, mánické deprese, strachu z jezení jídla na veřejnosti! Někdy mám tak strašně silné deprese, že pomýšlím na d koncem. Ale co mě drží nad vodou? Mí přátelé Evangelíci z Ameriky, také víra. Ale přiznám se, že Boha pořád ještě hledám, zatím jsem ho nenašla. Protiže kdybych ho našla neměla bych černé myšlenky a také sklony k bulímii. Jsem moc ráda, že o tom můžu psát, protože psaní mi hodně pomáhá, je to pro mě určitá terapie. Jeden čas jsem měla chvilky, kyd jsem psala poezii. Co vlastně dělám? Jsem kuchařka, vařím na základní škole. Tato profese, mě bohužrl vnitřně neuspokojuje, na kuchařku jsem šla protože otec mi to vybral. Můj sen je studovat obor Diplomovanou dietní sestru, chtěla jsem jít studovat dálkově, jenže tento obor dálkově zrušeli. Myslela jsem, že se mi zhrotil svět, kydž jsem se to dozvěděla.Můj cíl je v budoucnu pracovat, jako terapeut u PPP. Tato práce mě uspokojuje, ale hlavně zvedá mé sebevědomí na nohy! Neumím si představit, že tuto práci jednou nebudu vykonávat, bez této práce nemá cenu žít!!!!!!!!