Zatmění

Uz si ani nepamatuju, jak je to dlouho, co se snazim zhubnout… Cim vice se o to snazim, tim vice mi ty kila naskakuji… Dneska jsem poprve do vyhledavace svyho notebooku zadala heslo BULIMIE. Ani nevim proc vlastne, o tomto problemu vim snad vse co se teorie tyce. Studuju patym rokem na jedne prazske lekarske fakulte, za rok ze me bude doktorka. Clovek by si rekl, ze jsem ta prvni, ktera by mela mit „rozum“ a ktera by si mela uvedomovat nebezpeci nemoci z poruch prijmu potravy (ppp) a tak se ji ucinne vyvarovat. Jenze ono to tak bohuzel nefunguje, muj rozum presne chape vsechny ty rizika a komplikace z ppp plynouci, ale i tak se moje telo chova presne podle ucebnice psychiatrie. Citim se, jako bych se pozorovala z pohledu lekare (psychiatra) a zaroven se presne chovala jako (svuj) pacient… Ani pres vsechny ty vedomosti o teto chorobe si nemuzu pomoct, proste jsem upadla do toho bludneho kruhu prejidani se, nejezeni, pociatani kJ, posedlosti jidlem a posledni dobou cim dal castejsiho pohledu do zachodove misy, kam jsem se zrovna vyzvracela… Jako mala jsem byla trochu baculate dite. Urcite ne tluste, ale tak roztomile baculate. Tak okolo trinacteho roku jsem s tim chtela neco udelat, tak jsem zacala cvicit a trochu se kontrolovat v jidle. V tu dobu jsem zacla hrozne rychle rust, tak moje hubnuti slo jak po masle. Vsechno mi slo uplne samo a z oskliveho kacatka jsem se zacla menit. V sedme osme tride jsem ze sebe zacla mit skvely pocit. Vedela jsem o sobe, ze vypadam skvele, byla jsem hubena (fyzicky i po psychicky strance) a kluci za mnou zacli poradne behat. Je to asi posledni obdobi, co si pamatuju, ze jsem byla sama se sebou spokojena a stastna. Na letnich taborech jsem se ucastnila vsech tech soutezi „miss“ a vyhravala je. Do dnes si pamatuju, jak moje starsi sestra v mych asi ctrnacti za mnou prisla a rekla mi, ze bych mela byt modelkou. Prinesla mi stary cerveny lodicky na vysokych podpadcich, at se naucim chodit a ze pak pujdem na nejakej ten konkurz. Hrozne jsem se tesila, ze budu modelka a hltala vsecny ty clanky v Cosmo Girl o modelkach. Kdyz jsme pak na jeden takovy konkurz dorazily, jedna dost nepristupne vypadajici zenska mi odebrala miry se slovy, ze je to moc na modelku…tim okamzikem se vsechny moje sny o modelingu rozplynuly a ve mne se zacal zivit muj stary znamy komplex z detstvi – jsem TLUSTA!!! Zpetne vim jiste, ze v te dobe jsem rozhodne tlusta nebyla, byla jsem hubena i kdyz ne vychrtla. Jenze cim vic jsem tenkrat premyslela o sve „tloustce“ a snazila se zhubnou, tim o to vetsi jsem mela depky. Zacala jsem se propadat do bludneho kruhu. Miluju sladky, hlavne cokoladu. A cokolada je docastne skvele atidepresivum! Po 16. roce jsem zacla pomalu ale jiste nabirat na vaze a moje depky se zvetsovaly do depresi. Svoje spatny nalady jsem lecila cokoladou. Cim jsem starsi (dnes je mi 24), tim vic zabredavam do svych smutnych nalad a o to vic je resim jidlem. Dopracova jsem se do faze, ze jsem jidlem posedla. Na jidlo myslim porad. Ted uz ani nevim jestli je prvni depka a pak zachvat zravosti a nebo zachvat a nasledna depka. Uz se to neda rozlisit, proste jsem v tom az po usi a nevim jak ven. Snazim se svoje zachvaty zravosti odstranit, ale vzdycky je to silnejsi nez ja. Nechapu, jak me to muze vzdycky tak premoct Nechapu, proc jsem proti tomu tak slaba, kdyz jine veci resit umim. Nejakou dobu se kontroluju a pak prijde chvile, kdy se mi najednou zatemni mozek a ja musim v co nejkratsi chvili do zaludku nasoukat co nejvic tech nejkalorictejsich veci. Posledni dobou, abych nepribirala, jsem presla na taktiku zvraceni. Uz jsem se to slusne naucila, i kdyz mi to ze zacatku moc neslo. Je to hnusny a nenavidim se za to. Ale porat tloustnu a tloustnu. Minule leto jsem mela sve maximum 85 kilo pri svych 174 cm. Ted se mi podarilo 7 kg zhubout cvicenim a relativne dobrou sebekontrolou a bohuzel obcasnym zvracenim. Blizi se konec semestru ve skole a plno zkousek prede mnou a ja se zas nedokazu kontrolovat a mivam zase casteji svy zachvaty. Odmitam uz stoupat na vahu, ale vim, ze kg zas pomalu naskakuji… Nenavidim se, zacina mi to prerustat pres hlavu a ja to nedokazu kontrolovat. Mam depresi. Nechodim ven pokud nemusim, klukum a kamaradum se vyhybam jak muzu, citim se hrozne tlusta a menecena. Vzpominam na to, jake to bylo skvele, kdyz jsem byla hubena a stastna. Jsem osamela a smutna. Preju si, abych mela silu se z toho dostat. Kazde rano zacinam s tim, ze ode dneska bude uz vse OK, nebudu posedla myslenkami na jidlo a pocitanim prijatych/vydanych kJ. Jenze pak se mi najednou necekane zatmi pred ocima a ja musim snist co se da… Budu rada, kdyz se mi nekdo z Vas ozve. Napadlo me, ze treba bude snazsi na to nebyt samy a vzajemne se podporit…