Začátky se opakují

Nebudu svůj příběh začínat jako ostatní – „četla jsem již mnoho příběhů a tak jsem se rozhodla, taky přispět tím svým“… Chci ho začít větou „ZAČÁTKY SE OPAKUJÍ“ Možná v tom někdo najde pravý smysl, možná se nad tím alespoň někdo zamyslí. V to doufám. A jiný člověk, tak moc zahleděný do sebe, nad tím možná jen povytáhne obočí, zavrtí hlavou a raději si přečtě další příběh. Třeba o dívce, jež každodenně topí hlavu v záchodě, aby ze sebe dostala kus jídla. O dívce, která dlouhé týdny nejí, jen aby se mohla radovat ze schozeného kila. O dívce, jejíž denní příjem kalorií nepřesáhne 400kcal. Všichni to známe. Více či méně. S anorektičkou, bulimičkou, nebo dívkamy s podobnými problémy, se potkáváme nejen na těchto stránkách. Může to být naše kamarádka, sestra, leckdy to jsme samy my (omlouvám se všem mužům – může to být samozřejmě i náš bratr či kamarád). Jen se zamyslete – PROČ? Slovo, které tolik lidí rozčilue, nebo přivádí do rozpaků. Malé děti se ptají pořád – Proč je to modré? Proč se tomu říká stůl? Proč se musím koupat? Velcí už se neptají. Ztratili to kouzlo dětskosti – zapomněli se divit, radovat z maličkostí a vlastně žít. A MY? MY nemocní? Jak často se ptáme? Uvažovali jste nad tím někdy? Proč jste s tím začaly? Proč to vaše přítelkyně/přítel dělá? Proč vlastně vznikly ideály? Aby jsme se jim mohli přibližovat, nebo PROČ? Já se nad tím zkouším zamýšlet. Občas díky tomu propuknu v hysterický pláč. Nemám odpověď. Neznám ji. Chtěla bych na všechny tyto otázky odpovědět, ale bohužel – nemohu. Nemohu si vzpomenout, proč jsem se stala anorektičkou, poté bulimičkou a teď nejím. Nevzpomínám si, na co jsme před rokem myslela a dodnes mě to drží. NEVÍM… Ale tyto otázky mne trápí mnohem více než jiné. Zajímá mě, přoč vždy když vejdu na váhu, řeknu si – PROČ jsem zhubla/přibrala? Zajímá mě, zda to dělám pro sebe nebo pro jiné. Nejspíš pro sebe. Ostatní nás totiž milují i s těma pár kilama nevíc. Milují nás, ne naše tělo. Co je to vlastně tělo? Jenom schránka pro něco mnohem důležitější. Pro duši, pro něco, co stojí za to poznat, ne se jen otočit po pěkných nohách, nebo zadku. Ale dnešní svět vše zamítá. Jde právě o to, zda máte pěkné hubené rovné nohy, krásně tvarovaná prsa nebo rovné vlasy. A právě tyto dívky, s krásnými křivkami, jsou nemilovány. Starají se jen o to, co si dnes dají k večeři, zda si vůbec něco dají. A před světem se pomalu uzavírají a ten je už pak nechce přijmout. Ano, anorektičky. A mě by jen zajímalo, PROČ tak chceme skončit i my? Proč se chceme ničit a nazývat to přitom „zkrásnění“? Já na to odpověď našla – chci se vrátit do dětských let, ztratit ženské křivky, zadek, prsa… jen proto, aby na mne nečuměli ti blbí uslintaní chlapi s pupkama a pívem v ruce. Jen aby se můj přítel nerozplíval nad mýma prsama a nehonil si při tom péro (omlouvám se za vulgaritu, ale nemohu jinak)… ano, to je můj příběh. Ale co vy? Zkuste se nad tím zamyslet… ne pro mne, ale pro VÁS! Proč to děláte? Pomůžete si tím? Jsem si jistá, že si řeknete, že ano. Tak jako bych si to řekla já, kdybych tento příběh četla… pravda je ale jiná, vy to víte, tak si to zkustě přiznat. nechci z vás učinit normální holky a přetvořit vaše stravovací návyky zpět na „správně“. Protože ani nevím, co je správně. Já chci, aby jste to časem udělaly sami. Až pochopíte. — Tak tohle je příběh jedné holky, která se jen snaží objevit proč do TOHO spadla, aby poté mohla svou chybu opravit. Vždyt chybami se učíme a kdyby jsme si svůj omyl neprožili na vlastní „kůži“, pak byjsme se dostatčně neponaučili. Ted jde jen o to, za jak dlouho si ten omyl uvědomíme a pokusíme se změnit skutečnost. Všem držím palce. Lucka (L05k2@seznam.cz)