Začátek boje

Zdravím vás človíčkové Nevím jak začít,protože sama přesně nevím,kdy to začalo.Začnu asi tím,že se vám nejdříve představím,jmeuji se Jana a je mi 17 let a trpím anorexií.Sama nevím,kde se u mě tato nemoc vlastně vyskytla,ale asi si teď typnu to bylo v šesté třídě.Začala jsem s kamarádkami chodit za klukama a bavit se.Prostě to byl takový ten typický život dívky v pubertě,až jednou mi táta v neděli u domácí svíčkové řekl,že jsem kus pořádné ženské.Zpočátku jsem moc nechápala,ale když mi spolužák řekl,že mám prdel jak vrata tak jsem si řekla DOST!!!Takhle to už dál nepůjde.Hned jsem si na internetu našla nejrůznější diety a dietní typy a podle nich si upravila jídelníček.Na začátku to vypadalo úplně nevině jedla jsem pětkrát denně malé porce jídel(obvykle celozrnné pečivo,nízkotučné sýry,ovoce,zeleninu).Pak jsem ještě přidala sport.Ovšem tento styl mi po čase přestal stačit a já vynechávala snídaně,obědy i večeře a celý den jen sportovala.Pila jsem litri minerálky a čaje a sem tam si dala nízkotučný jogurt nebo banán.Samozřejmě,že jsem měla hlad,ale ten s postupujicími dny odezníval a já se cítila čím dál víc unavená.Občas jsem propadla doslova bulimickému záchvatu a nacpala se čokoládou,omáčkou s knedlíky,brambůrky,jogurty,ale pak jsem strávila čas na záchodě a trpěla výčitkami svědomí.Po pár měsiccích jsem byla hubená jako tyčka a s nervama úplně v háji.Užírala jsem se,že jsem tlustá pořád dokola se kontrolovala a nechtěla ani to blbý jabko sníst na veřejnosti.Mívala jsem strašné deprese při,kterých jsem brečela i půlhodiny v kuse.Kamarádi se mě ptali jestli nejsem nemocná,proč na mě visí oblečení,ale já to nechtěla poslouchat,chtěla jsem mít konečně klid.Rodiče mě neustále kotrolovali a nedovolili mi chodit na tréninky a já už prostě ten nápor nevydržela.Jednou jsme měli hodinu tělocviku a cvičili na hrazdě,když jsem se na ni vyhoupla udělalo se mi špatně a přímo před učitelkou jsem se zklátila k zemi.Ze školy mě odvážela sanitka a rodiče mě dali na psychiatrickou kliniku do Brna.Z anorexie se léčim dodnes a doufám,že se mi to jednou podaří už mám o co stát,protože konečně si vážím života a cením si sebe sama.A této zákeřné nemoci vyhlašuji válku,kterou chci konečně vyhrát.