začalo to všechno tak nevině…

Ahoj, jsou to + – dva roky, co jsem se dostala zhruba na měsíc do nemocnice s těžkým zánětem mozkových blan. Nikdy jsem nebyla úplně droboučká, ale ani né tlustá – tehdy jsem měla na 161 cm asi 58 kg a svou váhu jsem vůbec neřešila. V nemocnici jsme si prožila snad ty nejhorší chvíle v mém životě a skoro sem umřela. Ve chvilích kdy mi začlo být lépe, mě můj tehdejší přítel vždy vzal a odnesl do sprchy a ja sem na sobě začla pozorovat změny, začla mi být vidět žebra a klíční kosti, z mích svalnatých stehen zbyla polovina…..nadešel den kdy jsem byla propuštěna. Oblékla jsme se do šatů, ve kterých jsem přišla a ty na mně doslova vysely. V nemocnici sem si zvládla udělat naprostou averzi na sladké a celkově na jídlo. Doma jsem vstoupila na váhu a měla jsem 51 kg. Najednou se mi tato váha a má vylezlá žebra začala líbit a v tu chvíli co mi doktor po měsíci a pů nic nedělní doma povili normální režim – tedy fizyckou aktivitu, neváhala jsem a cvičila a dostala se pod 50 kg. Ze všech stran jsme slyšela chválu, jak moc mi to sluší a jak mám nádhernou postavu, ale mě to nestačilo pokoušela jsem se shazovat stále dál a udržet si váhu těsně pod 50 kg. V tu chvili co jsem se za rok po propuštění vyšplhala na váhu 55 kg, bylo to pro mě hrozně moc a začla jsme držet nízkosacharidovou dietu, která mě vrátila zhruba na 51 kg, jenže po jejím zkončení začli záchvaty přejídání – nikdy jsem snad tolik jídla jako tehdy „na jeden zátah“ nesnědla a okamžitě jsem přibrala a začla znovu a opět přibrala ještě víc, bylo to jako na houpačce až sem se za 2 roky vyšplhala na 63 kg. Nyní jsem na tom tak, že se nemohu podívat ani do zrcadla jak moc se sama sobě nelíbím a přepadají mě záchvaty bulimie, kdy splácám páté přes deváté, sladké, slané, je mi to jedno a pak se dostaví pocit provinění a ja jdu na záchod a pokouším se zvracet a dělám to tak dlouho, dokud se nepodaří dostat alespoň většinu ven….střídají se týdny kdy skoro nic nejím a strašně moc cvičím, jezdím v jednom dni spinning, rano posilovna, před spiningem třeba běh a další týden jen jím a zvracím a nedělám nic, protože mi to psychický stav prostě nedovolí, připadám si sama sobě odporná a tak moc hloupá. Už milionkrát jsem si říkala, že už ne, že začnu znovu, že budu jíst často a sřídmě a nebudu si věci odpírat a pak se jich následně přejídat a zvracet je, ale nejde to………..vy mi rozumíte, znáte to, je to v psychice a ta je mnohem silnější než fizycká síla, nejde se proti ní bránit……..uvědomuji si, že potřebuji pomoc, nebo to špatně skončí…………