z extrému do extrému

Zdravím všechny slečny, které mají jakékoli problémy týkající se příjmu potravy! Je mi 21 a s podobnými problémy se potýkám už od 16-ti. Tenkrát jsem bývala docela normální holka, štíhlá, pohledná, inteligentní, oblíbená; možná tedy až moc ctižádostivá a úspěšná. Najednou mi nestačilo 50kg/170cm, nestačily dobré známky, chtěla jsem víc. Nechtěla jsem ty „hloupé, ošklivé“ kamarády/ky. Po dvou letech mě mí bývalí kamarádi obcházeli oklikou, já měla vynikající studijní výsledky, 40kg, sporotvala jsem. Byla jsem šťastná ve svém vlastním světě a vůbec nechápala, proč bych měla jít do nemocnice nebo se léčit, jak chtěli rodiče a učitelé. Nakonec to ale nedopadlo jinak, než s kapačkou. Ale co do mě po měsíci napumpovali jsem hned potom zase shodila. Jenže díky psychoterapii jsem si začala uvědomovat, že se ze mě stal stroj, bez pocitů. Workoholik. Najednou mi bylo líto, že mě nikdo nepozve do hospody ani jinam. Že se neumím „poflakovat“. V tu chvíli se tohle spojilo s mou maxi ctižádostí. Začala jsem se přejídat, kašlat na školu (samozřejmě to šlo postupně, prošla jsem si silnými depresemi, psychiatrií..). Ted už sice mám spoustu kamarádů, ale za cenu té vydřené 100% vůle. Mám nadváhu, přejídám se, neučím se, flákám to…a je mi z toho všeho na nic, ale k ničemu se nedonutím . Mám ale strach hubnout, do něčeho se nutit, abych to zase nepřepískla, takže už radši 2 roky konstantně přibírám. Mám 78 kg! Jenže přejídání je pro mě uplně stejná závislost jako předtím nejedení. Někdo filtruje své problémy kouřením nebo pitím a já se prostě přejím. Je to začarovaný kruh, chci z něj ven, ale po těch letech už ani nedoufám….