Vzkaz té ve mně…

Ahoj, nebudu sem psát svůj příběh, podobá se těm ostatním. Chci se s váma podělit o básničku, kterou sem před chvilkou napsala, neměla sem to ani v plánu, ale šlo to nějak tak samo…sedla sem a psala a psala… Proč sem se tebou nechala ovládnout? Proč jsi mi dovolila tak rychle zestárnout? Necelých osmnáct a přitom už nechci žít, proč ode mě nemůžeš odejít? Prosím, prosím, jdi ode mě pryč, nezasekávej mi dál do srdce rýč… Chci být jako ostatní, radovat se, smát a ne kalorie každé potraviny znát. Vždyť už ani nevím, co je normálně žít, stále jen přemýšlet, kde si zacvičit? Ne, už víc ne! Chci se tě zbavit a své staré dobré kamarády najít. Chci s nima jít do bufetu na zmrzlinu a necítit potom tak velkou vinu, že já jsem ta špatná, co vůli nemá… a proč bych měla…jen kostra kůží potažená… Co jsem ti provedla, že jsi tak krutá, že jsi mezi nás dala silná pouta? Proč se mě jako klíště držíš? Řekla jsi pět kilo a pak že skončíš… Už je to dvacet a ty chceš ještě víc? Proč mě prostě nemůžeš opustit? Já nechci být perfektní, to chceš po mně ty! Proč nemůžu pár drobných chyb mít? Má je každý, vždyť je to normální, co jsi mi to nasadila za brouka do hlavy? Žádné volno – jen škola, brigáda, cvičení, vždyť nemám čas už ani na spaní… Místo spánku kliky a matika… Copak je tohleto nějaká logika? Mohla jsem být šťastná, svůj mladý život naplno žít, takhle se cítím být všem jenom na obtíž.. Přála bych ti zjistit, jaké to je, být něčí loutkou jako já ta tvoje… Ničíš mě a ty to moc dobře víš, jseš tady pořád, není před tebou skrýš… Nechci už v sobě cítit tvůj chlad, chci žít jako dříve, holka, co koblihou zažene hlad a ne už brzy ležet na hřbitově… Věřím, že se spousta z vás cítí stejně a neví si rady, jak dál…budu ráda, když se ozvete na mail Bridgitte@seznam.cz… Držim všem palečky a čekám na mailíky…mějte se jak nejlíp to jde, papa