Všem, kdo v tom jede

Tenhle příběh bych chtěla psát všem, kdo teď zoufale projíždí stránky o bulimii a anorexii, jak jsem to dělala i já. Je mi 18…nikdy vživotě jsem s jídlem problémy neměla, naopak jsem byla pověstná tim, že jídlo miluju(ale nikdy to nebylo vidět na mojí váze).V únoru 2004 jsem si poprvé strčila prst do krku…Myslela, jsem, že to bylo jen jednou a naposled…Ale začínala jsem to dělat pravidelně…několikrát za den..A nechápala jsem, co se to stalo s tou holkou…Proč jsem to začala dělat, proč jsem se tolik změnila…Chci vám říct, že jeden z hlavních kroků je uvědomit si PROČ to děláte. Začlo mi to docházet. Celou tu dobu jsem v sobě potlačovala svoje traumata s dětství, navíc jsem si myslela, že když zhubnu, budu se víc líbit klukovi, kterýho miluju a v o měsíc později mi umřel děda. Bulimie se rozjela na plný obrátky…Kašlala jsem na školu a lidi v okolí viděli, že jsem se změnila nejen já, ale i moje postava…Ke konci března jsem se rozhodla se zvracením skončit…nastolila jsem ještě tvrdší režim- když jsem snědla 500 Kcal, tak to bylo maximum za celý den…a občas úlný hladovky…to se projevilo nejen na postavě, ale hlavně na psychice.Lidi ze školy chodili za mýma kamarádkama a ptali se, jestli nejsem nemocná, jak můžou pomoct. Vůbec jsem nechápala, co jim je, protože já jsem svoji postavu nevnímala jako hubenou…Byla jsem necelý 2 kg od podvýživy a chtěla jsem víc. Jenže to už viděli rodiče, že se něco děje…Brečela jsem u jídla a oni stáli nade mnou a křičeli-Jestli tohle čte rodič nemocný holky, tak to NIKDY nedělejte!!!Křikem dosáhnete jen toho, že jí ublížíte a ona se uzavře a už se k ní nedostanete vůbec. Moji rodiče moji nemoc nikdy nepochopili a ani si nikdy nepřiznali, že to byla z největší části jejich zásluha. Pokusila jsem se o sebevraždu, protože kromě problémů s postavou, se školou a doma jsem začala trpět depresema(kdo nezažil opravdu vážné deprese, nepochopí) a nespavostí…Jen jsem v noci ležela na posteli a ve dne jsem chodila jak bez duše…Jen díky dobrým kamarádům jsem v sobě ještě pak udržela kousek života.Jak vidíte, mije sebevražda mi nevyšla…byl to samozřejmě pro všechny šok a navrhli mi psychiatrii..ale tam by mě nikdo nedostal.Aby mi rodiče dali pokoj, začla jsem jíst…a moje problémy jsem začala řešit úplně opačně-přejídání…Konečně jsem si mohla dát všechno, na co jsem měla chuť!Nezvracela jsem-k tomu jsem měla už odpor a po přečtení tolika stránek, co to způsobuje jsem to dělat prostě nechtěla. Brala jsem prášky na deprese a brouzdala po novým typu stránek-Pro anorexie a Pro bulime…měla jsem v plánu to rozjet znova, protože jsem si najednou přišla děsně tlustá…Nechtěla jsem ale začít zase zvracet…Chtěla jsem zase jíst jen do 500Kcal…Ale rodiče to hlídaj…Taky jsem začala se sebepoškozováním(jo, jde to ruku v ruce…jedno s druhým)Mám teď normální váhu, ale pořád ještě ne tu MOJI ideální…mám v plánu shodit nejmíň 5 kg…ale snažim se normálním způsobem. Holčičky, prosím, jestli jste četli až sem…Prosím, prosím hned hned hned začněte něco dělat!Nesmíte s tím žít…tohle není totiž život.Vzpoměňte si, jak vám bylo, když jste tím netrpěly…Jak je to skvělý jít ven a normálně si dát třeba pohár, aniž byste to běžely vyzvracet, nebo radši seděly doma a koukaly do zdi, protože vy si ten pohár přece nemůžete dát.ALE JO, můžete!!!jen bez zvracení, bez výčitek…bez jediný myšlenky, co jste to zas provedly!Máte na to právo jako všichni ostatní…Jedna moje dřívější „kamarádka“ řekla, že se mnou už nikam nechodí, protože si taky venku s kámošema dává vždycky něco k jídlu a se mnou nemůže…tenkát mě nenapadlo jí to vyčítat a myslela jsem, že já jsem ta vadná…bylo to opačně.Ona byla vadná…já byla nemocná. Potřebovala jsem její pomoc, ne lítost ani stížnosti…naštěstí jsem měla opravdový kamarády, který mi moc pomáhali…Já bych chtěla zkusit pomoct každýmu, kdo teď takle hrozně trpí, nebo by chtěl cokoli vědět, s něčím poradit…Nejste samy…Vážně ne.Kdykoli můžete napsat na borellus@centrum.cz a já vám zkusim hned odepsat…Nevim, jestli jsem se vyléčila a mám strach, že se to zas kdykoli vrátí…Ale důležitý je si to přiznat a začít bojovat.Není normální to přijímat jako součást života…to ne.