Všechno se vrací…

Tak jsem se taky rozhodla napsat sem stejně jako hodně z vás svůj příběh. Mentální anorexií trpím něco málo přes rok, ale důvody, proč vznikla, u mě sahají až do 3. třídy na základce. Tehdy mě ostatní děti začaly sprostě nadávat, měly hnusné narážky na to, jak jsem tlustá, a i když vím, že tohle se děje často a já jsem rozhodně nebyla jediná oběť, vzalo mě to víc, než jsem ti dokázala připustit. Už tehdy u mě začaly jídelní problémy, které nakonec vedly k tomu, že jsem v 11letech vážila stejně jako v 9letech. Tehdy jsem si ale jen udržovala váhu, nehubla jsem. Pak jsem to nějak zvládla. Vždycky jsem v hlavě měla tu myšlenku, jak moc jsem tlustá a při jakékoliv vyšší námaze, která mi nebyla příliš příjemná, jsem si stále opakovala, že takto alespoň zhubnu. Vždycky to byl můj velký sen. Paradox je, že jsem hubnout nikdy nemusela. Zkoušela jsem spoustu diet, ale nikdy jsem to nevydržela. Až loni koncem května jsem samovolně začala vynechávat snídaně a obědy a váha začala klesat. Mě se to samozřejmě líbilo, ale tehdy jsem v tom nebyla ještě tak moc. Převrat nastal až o letních prázdninách, kdy jsem se snažila co nejvíc zhubnout. Denně jezdila spoustu kilometrů na kole, šíleně jsem cvičila a minimálně jedla. I když mě doktorky varovaly, já hubla dál. Toto dovedlo k tomu, že jsem při výšce 170cm měla 41kg a byla hospitalizovaná na dětské psychiatrii v Motole. Strávila jsem tam necelé 3 měsíce a když jsem těsně před Vánocemi odcházela, chybělo mi asi kilo a půl do minimální váhy. I když jsem se snažila jíst, váha šla opět dolů. Tehdy jsem ale už nechtěla hubnout, jen jsem to nedokázala zadržet. Takže jsem měla být začátkem května znovu hospitalizovaná v Motole. Jenže pro mě jenom ta myšlenka návratu byla strašná. Ne že by to tam bylo děsný, já to tam dřív i měla ráda, ale nechtěla jsem opustit svoji třídu (vzhledem k tomu, že je mi 15 a chodila jsem do 9.tř tak jsem nechtěla přijít o závěrečnou rozlučku). Proto jsem se den před nástupem do nemocnice předávkovala práškama. Ze začátku jsem asi chtěla umřít, ale jakmile jsem ty prášky snědla, chtěla jsem vrátit čas. To samozřejmě nešlo, a tak mě do Motola odvezli o den dřív, ale ne na psychiatrii, ale na Jipku. Naštěstí mě máma našla v čas, takže jsem si nepřivodila žádné následky a za pár dní byla převezena na psychiatrii s váhou 44kg. Teď už jsem asi měsíc znovu doma a váha opět klesá. Nejsem ani trochu v pohodě, jídlem se zaobírám pořád a mám stále radost, když zhubnu. Mám strach, že to znovu nedokážu změnit a za nějakej čas nastoupím opět do nemocnice. Já už nechci řešit jídlo, postavu ani kalorie. Už chci normálně žít. Ale nejde mi to. Anorexie mě má stále ve své moci. Uvědomila jsem si, že i když mi anorexie dala velkou zkušenost a asi i pevnou vůli, vzala mi něco důležitějšího. Samu sebe.