Vlastně o nic nejde…(2)

…mě vyletí.Myslím na něj i teď.Myslím na to stále. Tajila jsem to přede všemi asi tak rok (tak těžké to nebylo, protože jsem nikdy nijakradikálně nezhubla).A tajila bych to dál, kdyby na to maminka nepřišla.Já naivní si to totiž vždy psala do deníčku, který objevila a hrozně se rozplakala…Nejspíš už ale měla tušení dávno.Po každém jídle jsem si „odskočil“ a byla jsem i poslední dobou velmi nesvá… Okamžitě se to začalo řešit a od té doby chodím co 14 dní k psycholožce.Vlastně jsem rádá, že to zjistila, protože kde bych byla teď…raději nechci pomyslet…Pak jsem s tím přetala tak na měsíc, ale když jsem letos v červenci odjela na prázdniny do Německa, tak jsem to dotáhla i na náštěvu toalety zřikrát po sobě. Od té doby se ale držím a už je to asi 3 týdnz, co jím poměrně v klidu a nemám to příšerné nutkání s NÍ zase začí. Tak mi držte palce, ať se mi nakonec povede nad ní zvítězit a všem holkám, co trpí podobným problémem, přeji to samé.