Více milujeme touhu, než její předmět

Omlouvám se… možná ani nemám právo tady být. Ale chtěla bych pomoci, snad i podpořit, snad i sdílet vaši bolest. Je mi 29 měřím 163cm vážím 57kg a jsem šťastná. Nikdy jsem neměla problémy s jídlem, které mám ráda. Ráda jím, ráda vařím a miluji život. Celý život jsem sportovala, začala jsem atletikou pokračovala dalšími sporty. Díky jednomu jsem se dostala do zahraničí, kde jsem hrála. Pak jsem ale přestala a začala si užívat darů svobody a peněz. Ztloustla jsem na 72kg a vůbec mi to nepřišlo. Až když jsem se vrátila domů, maminka mi oznámila, že jsem poněkud ztloustla. Byla jsem překvapená, ale váha říkala totéž. Nezačala jsem držet dietu ani jsem nespanikařila, protože mi to přišlo divné a proti srsti. Z kamarádkama jsme si pronajali tělocvičnu a asi 3 měsíce 3x týdně se scházeli a tančily, cvičily a prostě blbly.Jedla jsem normálně. Znovu jsem se začala hýbat a to bylo důležité. Po půlroce jsem se dostala asi na 69 kg a po dalším asi na 65 – 66kg, pak jsem to přestala řešit. A časem jsem se dostala na 63kg poslední 4 rokyjsem měla pořád 60kg a vůbec jsem si nepřišla tlustá. Lhala bych,kdybych tvrdila, že jsem se cítila báječně v 72 nebo 66kg, ale prostě jsem to brala tak jak to bylo.Musím říci, že nikdy jindy jsem se mužům nelíbila víc, než když jsem měla těch 68kg. Při mé výšce je to asi zarážející,ale je to fakt. Vrátila jsem se k původnímu sportu a váha se sama ustálila. Teď od ledna jsem zhubla 3kg protože mám více pohybu, starám se o těžce pracujícího manžela a lítám a nakupuju a vařím a cvičím. Nikdy nezapomenu na svou kamarádku, která byla anorektičkou. Nezapomenu jak jsme stály před zrcadlem v jejím pokojíčku, ona byla poloviční než já a říkala jak je tlustá.Snažila jsem se srovnávat naše ruce, vysvětlit, že já pro ní musím být strašný obr. Nepomohlo to. Viděla mě normálně, ale sebe ne. Vím, že vy byste jí rozuměly. Není,už prostě není, je to 5 let co zemřela. Nemám s kým sdílet své dětství, ty báječné hry na dvoře mezi domy. Nemám s kým si povídat o těch nádherných stromech v parku, na které jsme lezly, a které už tam nejsou. Není jediný den, možná půlden, kdy si nevzpomenu. Ta ztráta je šílená.Nikdo, nikdy jí nenahradí ani nic. Ta bolest přetrvá… I přes to, že jsem nikdy neměla tento problém a vím, že nebudu mít a asi těžko někdy budu schopna ho pochopit, vás obdivuji, obdivuji, že jste schopné o tom psát a prát se. Bojujte, bojujte jako tygři. Bojujte o svůj jedinečný život. Rvě te se o ten kousek představy, že jednou v blízké budoucnosti půjdete v naprostém klidu do kavárny a dáte si kávu a něco drobného s člověkem, s kterým budete hovořit o čemkoliv. Věřte, že někde vedle vás,je člověk, pro kterého znaménate moc. Jsme všechny jedinečné a krásné a záleží jenom na nás jakou podobu světu o představách ženské krásy dáme my ženy. Vydej se s důvěrou za svými sny. Žij životem který sis představoval. H.D. Thoreau