Věřím, bude líp

Nazdárek nešťastnice! Chtěla bych se s vámi podělit o svou životní etapu, která bohužel ještě neskončila. Všechno to začalo asi před pěti lety, kdy jsem si začala všímat svých nových spolužaček na nové škole, v té době jsem tomu ale velkou pozornost nevěnovala a místo toho jsem si užívala jídla, kde se dalo. Opravdové deprese mi začaly asi před dvěma lety, to jsem už trpěla na následky mého dlouholetého přejídání. Teď to vypadá, jako bych vážila metrák, to ne, vážila jsem 59kg při své tehdejší výšce163cm. Když na to tak shůry pohlížím, bylo to strašné… Ze začátku jsem si jenom odhlašovala obedy ve škole a jedla jsem pak doma ( předtím ve škole i doma), potom jsem to omezila ještě víc, nejedla jsem ve škole ani doma a místo toho jsem chodila se svou kamarádkou ven. problém byl v tom, že jsem se zase přejedla večer. Jednoduše to byl věčný kolotoč, který neměl konce. Buď a nebo. 31.1.2003. jsem si dala předsevzetí do nového roku, že shodím… Povedlo se. Našla jsem v sobě vůli, která mi do té osudné doby chyběla. Dostala jsem se do nemocnice, tehdy to bylo kvuli nejakým bolestem hlavy a nespavosti, toho jsem využila, protože nemocniční jídla mi nikdy moc nechutnala. Od té doby se to se mnou táhne. přišlo jaro. Já jsem si uvědomila, ža po jaru přijde léto a do té doby shodit musím, abych mohla do plavek! V té době jsem začala užívat už dokonce i nějaké prášky na redukci hmotnosti zpočátku to byly nevinné neškodné látky a čaje, ale dávky i požadavky se stupňovaly. Začalo se mi to líbit, bavilo mě to, všechny své úspory jsem vložila do nákladných léků, které mi jen ubližovaly. Po roce si toho začala všímat rodina, ale já jsem na jejich nazory moc nedbala, spíše mi to dodávalo sílu k dalším „úspěchům“. Byla jsem podrážděná, začaly se mi děsně lámat vlasy a nehty, dokonce mi začaly padat řasy a měla jsem velmi suchou pokožku. Začala se mi točit hlava, měla jsem závratě a snižil se mi rapidně tlak, byly časy, kdy klesl na 89/40 a tep jsem měla 36! Snažila jsem se zvracet, ale nešlo mi to( Bohudík). Taky doktorka mi na pravidelné prohlídce řekla, že pokud nepřiberu, tak musím na léčení, tomu sem se zasmála, protože mi přišlo vtipné, když o mně mluví, jako o nemocné, dokonce o anorektičce… Po nějaké době mi svůj názor sdělil i můj přitel, Mirek, kterému bych tímto příběhem chtěla MOC poděkovat. Byl se mnou v těch nejhorších situacích, v době, kdy jsem při své výšce 164 cm vážila 46kg, tehdy jsem opravdu nesnědla víc než jedno jablko( někdy ani to ne) za den a to jsem si ještě před tím vzala prášek někdy i dva( hodněkrát jsem překročila doporučenou denní dávku v naději, že kila půjdou dolů rychleji). Bylo to tehdy, když jsem ztratila menstruaci a cítila jsem potřebu mu o tom řict. Mirek našel na těchto stránkách 5 příznaků anorexie, všechny jsem splňovala. Díky němu jsem si začala uvědomovat, jak svému okolí tímto ubližuju, nejen svému okolí, ale hlavně sobě. Já jsem se odhodlala s ANOREXIÍ skoncovat letos asi v říjnu, bylo to v den, kdy mi začaly při čištění zubů krvácet dásna, tehdy se mě to vážně dotklo a začala jsem docela normálně jíst. Stále mě ty deprese provázejí. Nemůžu jíst sama, když vím, že vedle mě někdo sedí. Stále kontroluju svou sestru, jestli náhodou si nevzala menší porci jídla než já… Teď ale konečně znám své hodnoty. Menstruaci nemám už půl roku, léčím se asi 3 měsíce na gynekologii, tam mi řekli, že se mi ohromě zmenšila děloha, zatím se nic nezlepšilo, ale já budu bojovat, protože teď vím, že krásná postava mi nikdy nenahradí dětský smích, pláč a celé to roztomilé stvořeníčko, kterému je uplně jedno jestli má maminka 55 nebo 50 kg, hlavně že je. Teď můžu jen věřit, že bude se mnou Bůh, Mirek a rodina, protože ani bez jenoho z nich by to nešlo… Stále mě těší,když nemusím jíst, když mám hlad, ale já věřím, že se z toho dostanu. Vám všem přeju taky hodně úspěchů v uzdravování, holky, postava nám rodinu nikdy nenahradí! A nakonec to nejdůležitější: Jestli to čteš, Miláčku: Chci ti MOOOOc poděkovat za to, že jsi se mnou byl v těch nejtěžších situacích, za to, že jsi mě neopustil když jsem byla na dně, naopak jsi byl se mnou a pomáhal jsi mi, bral jsi velkou část mého kříže na sebe ( a stále bereš) a za to ti moc děkuju, snad ti to budu moci někdy vynahradit! Miluji tě*